MILAN BLAHYNKA

Zhruba do švu druhé a třetí třetiny své nové, tentokrát značně rozměrné knihy NAD PROPASTMI LÁSKY A ZRADY (Radim Polášek-En Face, Ostrava 2015, 496 s.) zapošil Miroslav Stoniš kapitolkuSouboj lyry a meče. Vypráví v ní, jak se trojský rek smutného milostného i životního osudu Tróilos dal vyprovokovat nadrzlým básníkem Eurobatem (Stoniš si jméno pro svého básníka vzal z řeckých bájí, kde pod ním, různě obměňovaným, lže a podvádí s bratrem dvojčetem syn Okeanův a Thethyin) k věru nerovnému souboji; v něm kupodivu básník vyzbrojený jen lyrou vítězí proti princi s těžkým bronzovým mečem v ruce; lehkonohý básník kolem prince výsměšně krouží tak obratně, že „opancéřovaný“ hrdina ztrácí rovnováhu, klopýtne a svalí se na zem. Právě tak se pustil do souboje s třemi známými starověkými mýty poezií křtěný a poezii oddaný prozaik Stoniš, vyzbrojen jen básnickým uměním apokryfu ve službě vančurovského rozmarného humoru; ten umožňuje přenášet se přes propasti lásky a zrady, vysmát se jim i mýtům o nich; být – s poznáním koneckonců trpkým – nad. Nad malostí slavných velkých a mocných.

Pod nevinným názvem Devatero modliteb k Pallas Athéně uvádí první apokryf na pravou lidskou míru jednu z nejstarších antických bájí, příběh Daidala a Ikara, známý zejména z Ovidiových Proměn. Stoniš nepozměnil většinu základních dějových, motivačních a povahopisných momentů mýtu, jen dal při vzdušném úniku z pozlacené klece, jímž se Daidalovi a Ikarovi stala Kréta, spadnout nejen Ikarovi, ale též Daidalovi. Ten však pád na pobřeží bezvýznamného ostrůvku přežije, za pomocí pastýře ovcí a jeho syna Chimaira se vylíže z ran a na Sicílii se dostane až jako zajatec Minoův, v obnovené shodě s bájí přivodí jeho smrt, ale na rozdíl od báje se mu nedostane štěstí vrátit se do Atén a jako zajatec Minoova zrádce a nástupce se ocitá znovu na Krétě; jako zajatec nového tyrana. Stoniš do příběhu implantoval (a v tom je dějové novum apokryfu) z bájí o Theseovi Minoovu dceru Ariadnu. Ta se u Stoniše zamiluje do Ikara (tak jako v původní báji do Thesea) a Daidalos – pak i jeho chráněnec Chimairos – beznadějně do ní. Stoniš vypráví příběh tak, že čtenář dává dlouho za pravdu vynalézavému dělnému Daidalovi a Ikaros se jeví jen jako „ten floutek a sukničkář“, který si zaviní svůj pád sám (na rozdíl od báje ne touhou vzlétnout co nejvýš, ale banální neposlušností a že „nerozuměl vzdušným proudům“). Jenže od začátku je Daidalos doslova všeho schopný, nesvoboda a osud jiných mu „neleží ani v patě“, svobodu vyžaduje jen pro sebe, jeť přece Mistr. „To mám ohrozit svou práci,“ a „hodit ji za hlavu“, ptá se, když zrazuje vše a všechny ostatní, což mu ochránkyně jeho talentu a píle Pallas Athéna dlouho odpouští, tedy dokud nezapře i svou lásku k Ariadně, své „rozkvetlé olivě“, která ho nemiluje a jen snáší i využívá. Když si Daidalos naříká na nespravedlnost dějin vůči němu, obohatiteli civilizace, své Pallas Athéně, ta v převleku za sličnou slečnu s notebookem (!) konstatuje: „Ale jo, pro civilizaci seš prospěšnej. Ale nikdy tě nenapadlo, Daidale, že civilizace není všecko?“

Příběh o Daidalovi, který tak velice prospěl „rozkvětu civilizace“ za cenu kompromisů s tyrany a zločinci a sám neváhá ani vraždit, je protkán mnoha očividně provokativními anachronismy: Daidalos čte noviny, zapaluje si cigaretu, nabízí pohoštění vídeňskou kávou, žárlí na kubismus, Picassa a na jeho býky, Minoovi přivezli mj. tanečnice z Moulin Rouge, uzurpátor Panopeus láká princeznu Ariadnu do „první čínské restaurace na ostrově“, bohyně si „oblíkne kostým od Versaceho“, jenž připadá Daidalovi jako hadry, mluví nevybíravě drsnou dnešní obecnou češtinou, a díky tomu všemu čtenář vnímá apokryf jako rozmarný jinotajný velmi kritický obraz dnešního divného světa, v němž sliby neznamenají nic a zrazuje se vše a ve prospěch moci, jejího udržení a rozšíření klamou všichni, často pod maskou přátelství, pomoci a za pomoci úslužných velekněžských opor morálky a hned tradic, hned zas modernizace. Daidalos varuje mladého, nevzdělaného, ctižádostivého, po světě i lásce toužícího, ale nezkaženého talentovaného chlapce Chimaira, v němž vidí náhradu za svého nezkrotného ztraceného syna Ikara, před tím, čemu sám neuměl utéci: „Poznal bys sice svět, možná i přišel k majetku, ale musel bys zabíjet.“ Uzurpátor si posteskne, že umělci jsou „tak nespolehliví,“ a málokdy umí „být vděční a věrní“, velekněz Polydor to licoměrně nazve „cenou za talent“ a přihřeje si svou polívčičku: „Umělci věčně myslí na rebelie a nic jim nedělá takové potěšení jako znevažovat náboženství“ (to jeho, posluhující tyranii) „a rozvracet staré pořádky.“ Daidalos je nechce rozvracet, své plány a sny chce uskutečnit za každou cenu v nich; nadaný Chimairos se jménem lásky o to pokusí a hyne. Jeho hrob ironií dějin upadne do zapomnění – a v paměti lidí zůstane Ikaros, ač „symbolem věčný lidský touhy lítat v oblacích“ se měl stát, jak připouští Pallas Athéna, Daidalos, „ale bůhvíproč to padlo na Ikara, s tím nic nenaděláš.“ Ještě jedna postava se v apokryfu vymyká světu zrad, moudrá a plebejsky čestná Daidalova služka Einachmé, původem „odněkud z východního Středomoří“, ale do příběhu přesazená ze Stonišova rodného Ostravska, jak prozrazuje její výraz pro Chimaira „synek“; s jeho mladistvou čistotou a nesmlouvavostí si rozumí víc než s Daidalem. Stejně jako on se jako příliš obyčejní a lidští nedostali do bájí a cti objevit a oslavit je se dostává až apokryfu.

Druhý apokryfní román Krásná nevěrnice Noéma aneb Poslední noc sodomská (s podtitulem jen úryvek z ní v Průhledech 1-2/2012), odchyluje se od verze z První knihy Mojžíšovy nejen tím, že má pro Lotovu ženu, v Písmu bezejmennou, jméno Noéma (v kralickém překladu Starého zákona se tak jmenuje sestra Tubalkaina z rodu potomků Kainových; v překladu ekumenickém i v Jeruzalémské bibli jméno zní Naama), a že tato okouzlující žena, jíž Stoniš učinil dcerou sodomského epikurejského filozofa, málem svede jednoho z Hospodinových poslů zkázy Sodomy i odvrátí zkázu města, dále že ženou podváděný Lot utíká ze Sodomy se svými dcerami a s dávnou egyptskou milenkou (ne se svou ženou) a že v solný sloup se promění jenom ona; rozhodující rozdíl je v tom, že údajně hříšná, ve skutečnosti lásky a pohody plná Sodoma, přesněji Lotův pohostinný dům (za jeho vraty už Sodoma není vůbec idylická) je ve Stonišově podání tak krásné místo k žití, že méně zavilého z dvojice andělů, vyslaných zahubit to město, opakovaně „uchvacuje radost z lidského způsobu bytí“ a příkaz „věčně rozhněvaného a trestajícího Boha“ by málem nebyl splněn.

Příběhem krásné a lásce propadlé nevěrnice Noémy a štědrého dobrotiska Lota zformuloval Stoniš svou vizi ideálního způsobu života, pro mravokárce jako Eliezer ovšem zavrženíhodného. Stoniš tu vizi poprvé načrtl už koncem šedesátých let, jak dokládají stránky „z rukopisu Poslední noc sodomská“, publikované v měsíčníku Červený květ v září 1969, tj. v posledním čísle časopisu před jeho zastavením. Pro triptych Nad propastmi lásky a zrady Stoniš Noému nyní (?) podstatně přepracoval a srovnání textů z 1969 a 2015 umožňuje udělat si představu, jak se tento román-vyznání během více než čtyř desetiletí proměnil; jak vykrystalizoval; jak autorovi na znění a vyznění jeho životního vyznání záleží.

Dá-li se Noéma krásná nevěrnice nazvat Stonišovým životním krédem i varováním před tím, co se dnes nazývá nebezpečným a hrozivým fundamentalismem, pro „rozmarný apokryf o tom, jak to možná bylo, anebo nebylo?“ Zpěvný pták Homér, román ve svazku nejrozsáhlejší, hodí se označení rozpustilá travestie mýtu o hrdinech trojské války. Slavnou válku a její reky, proslavené Homérem, Stoniš zbavuje veškeré slávy. „Ostatně přiznejme to: nepříčí se celá trojská vojna zdravému rozumu, ježto již od základu jest hovadská?“ povzdychne si vypravěč, když si uvědomí, jak „není ani kventlík rozumu“ v tom, když Tróilos přiskočí na pomoc svému sokovi v lásce, napadnutému drancujícími vojáky. K poznání, že celá trojská válka je naprosto nesmyslná, docházejí především plebejci, vtažení do ní proti své vůli, ale také milenci válkou o lásku připravovaní a konečně i sami slavní neslavní héroové. Krásnou nevěrnici Noémou Stoniš povyprávěl příběh poslední sodomské noci, ve Zpěvném ptáku Homérovi příběh z posledního roku desetileté války.

Všichni mají už té války po krk, přirozeně nejvíc oba věčně hladoví vozkové, kteří vozí své pány na bitevní pole. Jak achájský vozka krále Odyssea, tak trojský vozka prince Tróila jsou na rozdíl od vojáků, nasazujících denně život a denně umírajících a předtím si užívající drancování a znásilňování, odsouzeni čekat o hladu na zápolící panstvo, a tak klábosí. „A víš, povídá achájský vozka trojskému kolegovi, že už vůbec nejsem zvědavej, kdo z těch uřvaných hrdlořezů dneska vypustí duši? Už si ani nepamatuju, kdo všecko z těch slavnejch hrdinů leží tu pod kytičkami.“ „Že by sis nevzpomněl na Hektora nebo Achillea? Nepovídej, podivil se trojský Agénór.“ „Ale vzpomenu si, co by ne. Jeden jako druhý to byli chvastouni a tvářili se, že nad ně není. Nejšťastnější byli, když někoho probodli! Ale dej na mě, už za pár roků o nich ani pes neštěkne.“ Spletli se jen v tom posledním.

Jak překáží válka milencům a nakonec i bájným rekům, o tom si poslechněme trojského prince Tróila, zamilovaného do trojské krasavice Kressidy: „Abych byl upřímný, Eurybate,“ svěří se básníkovi, jehož by rád odloudil Odysseovi, „vůbec mě netěší, že musím na sobě nosit tento bronzový plech a ohánět se mečem. Oč raději bych se procházel s Kressidou v palácových zahradách! Držel bych ji za ruku a recitoval jí verše, jež bys mi napověděl. (…) O tom bys ovšem musel v paláci pomlčet, neboť bych byl pro smích jak svému otci, tak bratru Deifóbovi, tomu zuřivému rváči, jehož největším, avšak možná dokonce jediným potěšením, je zabíjet!“

A copak si myslí o trojské válce a jejím smyslu básník-otrok, jehož si koupil Odysseus na tržišti v Aulidě, kde se shromažďovala výprava proti Tróji, kam Paris unesl spartskou královnu Helenu? „Prý nejkrásnější ženu světa! Jakkoli jsem ji nikdy neviděl, dám ruku do ohně, že v našem táboře by se mezi služkami nebo milostnicemi našlo hned několik dívek či žen, jejíž krása by tu Heleninu zastínila.“ Avšak může o tom „zazpívat byť jen několik veršů “, když řecká státní politika nedovoluje zpochybnit Heleninu krásu a velí mu „výstižně a vybranými slovy vyzpívat činy statečných reků, těch zabijáků a tlučhubů“?

Tak jako rozverné Rothschildovo šampaňské, o němž jsem tu před časem referoval, nikoli bezděčně připomíná Shakespearův Sen noci svatojánské, Zpěvný pták Homér totálně zpochybňující trojskou válku a její slavné hrdiny, má svého velkého předchůdce v Shakespearově hře Troilus a Kressida, kde se řeckým rekům tuze vysmívá Thersites, v seznamu osob ve Sládkově překladu charakterizovaný jako „znetvořený, uštěpačný Řek“, v překladu Saudkově jako Řek „hrbatý a hubatý“, tedy v obou případech tím předem dost diskvalifikovaný, zatímco Hilský ho jmenuje jedním dechem s Achillem, Odysseem aj. prostě jenom jako jednoho z „urozených Řeků“. Thersites, ač svými urozenými druhy otloukaný, dovoluje si o trojské válce v jejím sedmém roce říci: „Samá šaškárna, samej švindl, samý lumpárny a důvod: Jeden paroháč a jedna kurva! Ta nevraživost, ty potoky krve! Svrab na ně na oba!“ Hilského překlad nepřehání. Lumírovec Sládek: „Tolik látařství, kejklířství a darebáctví a vše jen o parohy a nevěstku! Čistý spor na znesváření stran a vykrvácení se do smrti. Suchý svrab na tu, která toho příčinou…“ Už Shakespeare, jemuž nebyl inspirací ke Troilovi a Kressidě Homér, ale jak ukázal v komentáři k Sládkovým překladům Shakespeara Otakar Vočadlo, „středověká tradice, kterou si západní Evropa vytvořila vlivem Vergiliovy Aeneidy a pozdějších doplňků původních pověstí,“ vkomponoval do svého obrazu trojské války příběh trojského rytíře Troila (Vočadlo: „o kterém je u Homéra jen nepatrná zmínka“) a zrádné Kressidy, ve středověku několikrát zpracovaný; v českém překladu Trajánské kroniky je ta Troilova milenka „zchytralá náramně dievka“. Stoniš jde ještě dál než Shakespearova hra, která (stále podle Vočadla) „patří k nejzáhadnějším jeho dílům“: zpochybňuje nejen řecké, ale i trojské reky. Zcela však se Shakespearovým pojetím souzní v objevování propastí zrady. „Motiv zrady“ podle Martina Hilského „spojuje obě hlavní témata hry, jimiž jsou válka a láska“ (tak jako tomu je u Stoniše) a „motiv zrady je v Troilovi a Kressiděš všudypřítomný a funguje v mnoha rovinách (…), ale největší zradou v této černé komedii je zrada lásky, zrada, která nese jméno Kressida.“ V tom jsou básníci Shakespeare a Stoniš zajedno.

Stonišův příběh o konci trojské války se však nejmenuje Troilus a Kressida, ale Zpěvný pták Homér – a právě o Homéra, básníka, jenž se proslavil a trvá v dějinách poezie svou oslavou reků trojské války, u Stoniše především a nakonec jde. Především: už první „zpěvný pták“ Odysseův, pořečtěný thrácký otrok Eurybates vmete Tróilovi, který v básníkovi vidí pouhého otrapu: „Již zmlkni, zlolajníku! Díky mému nevšednímu nadání a též přízni, již mi věnuje bůh Apollón, mé zpěvy o chrabrých bojovnících“ (mezi nimiž vychytrale jmenuje svého pána Odyssea, „vynikajícího nad všemi“) „budou znít i za tisíce let, takže můj vznešený, moudrý jakož i lstivý pán se stane nejslavnějším rekem všech časů!“ Tedy básník co trouba a garant nehynoucí slávy svého pána? A nakonec, na sám konec: bezostyšně posluhující nadaný otrok a básník Eurybates umírá s dýkou v zádech, již do něho vrazil jeho otrok, otrok otroka, nevděčný Homér, jemuž, předstírajícímu němotu, zachránil život, aby sám nakonec o svůj přišel, neboť se přece jen beze zbytku„nehodil se do dnešního tvrdého, snad až nelítostného světa“, jak cynicky řekne v jiné situaci o jedné své naivní oběti Odysseus. Homér se v Stonišově apokryfu do toho krutého světa hodí natolik, že cestou vraždy na samém konci trojské války nahradí ne dost prohnaného Eurybata, ale i úspěšně vydírá svého pána Odyssea, a nadto na toho pověstně lstivého reka vyzraje: nepřijme danajský dar v podobě sňatku s vypočítavou krasavicí Kressidou; nedá se zpacifikovat skrze manželku prohnanou běhnu.

Avšak Stoniš jde ještě dál: i Homér nakonec kvůli dobrému bydlu bude Odysseově slávě sloužit, namlouvaje si, jak je nezávislý a svobodný a rovný ithackému králi, když smí stolovat s ním u jednoho stolu. A ani o tom nevěda, klesá na Eurybatovu úroveň, který v záchvatu odvahy v hádce s Odyssem řekl pár slov, jimiž Stonišův apokryf přesně zasahuje míru svobody i dnešních básníků:

„Připouštím, že občas, avšak vpravdě jen občas, jsem poněkud neupřímný, ale to už je nutná vlastnost všech básníků, kteří se chtějí za dnešní mizérie uživit. A uživit se chtějí všichni.“

Naštěstí básník Stoniš je nad propastmi lásky, zrady a kompromisů rozmarně upřímný a neohlíží se na to, jak se uživí. FXŠ a v jeho stopách můj fakultní učitel Oldřich Králík, obdivovatelé básnického absolutismu, měli by z jeho knihy radost.