Píšeme si

JAN DAWIDKO

Jako každé léto jsem vlakem odvezl rodinu – manželku a dva syny – na dva měsíce do Hoštic u Volyně, kde měla manželka strejdu a tetu. Když jsme toho osudného léta přijeli do Hoštic, zrovna se tam natáčel film mého kamaráda režiséra Zdeňka Trošky, který je rodák z této krásné jihočeské vesnice a dodnes tam střídavě s Prahou bydlí.

Když jsem se přivítal se strejdou a tetou, zašel jsem za Zdeňkem a naším společným kamarádem Mílou Kubíčkem, hudebním skladatelem, který tráví víkendy na zámku v Hošticích. V tu dobu, kdy se natáčelo, patřil zámek Jednotnému zemědělskému družstvu. Nyní zámek patří rodičům Míly. Ten večer jsme se docela dobře společensky unavili, takže se nám ráno nechtělo na natáčení vůbec vstávat. Zařadil jsem se mezi kompars a hurá do toho. První natáčecí scéna byla, že jsme měli běžet do kopce na Sosnovec, kde údajně hořel les. Všechny účastníky komparsu včetně pana Škopka seřadili pod kopcem. Ozvalo se číslo klapky a my vyrazili s vědry a lopatami směr Sosnovec. Po uběhnutí několika metrů, kdy jsem vedl hordu komparzistů, se náhle ozvalo „kamera stop“. Pomocná režie nás vrátila zpátky pod kopec. Ty, mladej, obrátil se na mě jeden z asistentů, ty nesmíš běžet první, to je místo pana Škopka. Postav se do středu a pamatuj si místo pana Škopka. Já zamumlal: Jasně šéfe. Znovu se ozvala klapka, číslo a ostrý start davu venkovanů. A zase jsem byl v čele, a zase „kamera stop“. Heleď, mladej, kolikrát ti mám říkat, že první běží pan Škopek. Tentokrát mě dal až na konec řady a pak mi řekl: Udělej deset kroků zpátky. A zase klapka, po třetí, a dav se řítil do kopce. Tentokrát mi trvalo delší dobu, než jsem se dostal na stejnou úroveň s profesionálním hercem Stanislavem Třískou v roli pana Škopka. Pomalu jsem přidával a asi pět metrů si udržoval náskok. Tentokrát to vyšlo, už jsme byli dost vysoko. Udýchaní a splavení jsme dosáhli vrcholu Sosnovce. Paní Helenku Růžičkovou coby Škopkovou dovezlo nahoru auto.

Tato scéna se točila v pravé poledne, teplota na sluníčku dosahovala třicet pět stupňů. Hořící les se točil přes speciální filtr, aby bylo vidět, že je soumrak a měsíc na obloze. Veselí nastalo vzápětí po zjištění, že les Sosnovec nehoří a obyvatelé Hoštic popíjeli láhvové pivo. Popíjení piva bylo ovšem jen tak na oko, protože láhve byly uzavřené.

Další natáčení se odehrávalo v sále místního pohostinství, kde se chystal babský bál. Při tomto natáčení jsem nebyl, ale stala se mi groteskní příhoda s paní Helenkou. Moje tchýně se tohoto natáčení zúčastnila. Schylovalo se k obědu a manželka mě zavolala, zrovna jsem čistil houby: Honzo, buď tak hodný a skoč s obědem za mamkou do hospody, za chvilku budou mít přestávku, mluvila jsem se Zdeňkem – rejžou. Jen tak v montérkách jsem sedl na kolo a uháněl s kastrolem a konvičkou do hospody. Přijel jsem, akorát když končili s natáčením. Vletěl jsem do lokálu jako velká voda a rovnou jsem se hrnul ke tchýni a podával jí oběd. To jsem neměl dělat, paní tchýně se na mně ve zlým obořila, že jí dělám ostudu mezi tolika lidmi, že ona bez oběda vydrží. Chtěl jsem odejít s nepořízenou, ale při ochodu na mě houkla paní Růžičková: Heleď, Honzo, co je dobrého v tom kastrolku? Já jen tak na půl huby prohodil, ale aby to bylo slyšet: Škubánky s mákem a v konvičce studené mléko. Helenka se celá rozzářila a řekla: Honem to dej sem. Vrhla se na ty škubánky, jako by nejedla aspoň dva dny. V cuku letu to měla v sobě: Bylo to dobré, to jsem si pošmákla, díky mladej.

Dalšího natáčení jsem se zúčastnil jako běžec a lepič žvýkaček. Toho rána jsem vstal a šel do krámu koupit pár rohlíků a tři litry plnotučného mléka v PVC a dvacet žvýkaček. Před natáčením scény, kdy Venca vyndal z úst žvýkačku a nalepil ji na kmen borovice, jsme s několika mladíky každý museli pár nakoupených žvýkaček rozžvýkat a nalepit na onu borovici. Celé dopoledne jsme pobíhali po lese jako splašená zvěř. Srandy jsme si užili dost, každou chvilku někdo zakopl o kořen nebo o zvednutou větev, kterou běžící soused šlápnutím přizvedl. V jedné chvilce, kdy se zrovna nenatáčelo, přišel za mnou Miroslav Zounar a povídá: Já už jsem tě někde viděl a marně vzpomínám kde. Já jsem na něj s úsměvem koukl a povídám: No přece v Chodově u Karlových Varů, pomáhal jsem při stavění kulis. On na to: Jo, máš pravdu, a pak jsme jeli do Tatrovic na pečeného berana.

Na dovolenou přijela i sestřenka s rodinou a mne teta vyslala do Volyně koupit tři kila špekáčků. Bude tam velká fronta, tak počkej, bez špekáčků se nevracej, volala na mě, zrovna když jsem sedal na kolo. Ve Volyni jsem byl asi za dvacet minut. Teta měla pravdu. Před krámem čekalo na uzeninu asi třicet místních. Kolo jsem zamknul naproti řeznictví na tyč od dopravní značky „zákaz zastavení“.

Pomalu jsem přecházel přes silnici na druhou stranu, koukal jsem, jestli neuvidím někoho známého, nikdo tam nebyl. Když jsem přišel na začátek fronty, slyšel jsem: Koukejte, ženský, to je ten herec, co hraje v Hošticích v tom Zdeňkovým filmu. Než jsem se stačil rozkoukat, tak mě několik ženských doslova vecpalo do krámu a rovnou před kasu. Stál jsem tam jak Alenka v říši divů. Prodavačka na mě houkla, co si přeji, já vyklopil, co chci, a už jsem stál zase před krámem. Srdečně jsem všem ženám stojící ve frontě poděkoval a uháněl do Hoštic. Tohle frontové dobrodružství i s oběma cestami trvalo hodinu a čtvrt. Velkou dřevěnou bránou, která byla otevřená, jsem vjel do dvora, všichni příbuzní i moje žena zrovna popíjeli kávu. Teta na mě spustila, ty ses na to vyprd, byla tam velká fronta, co! Já na to odpověděl: Byla, a jak velká. Když jsem vyndal ty špekáčky a vypravoval, co a jak bylo, všichni se smáli i s tetou Keliškou, která přišla na návštěvu. Hned jsem se s tetou přivítal; objala mě a vlepila mi velkou pusu.

Druhý den jsme točili scénu, jak Keliška vylézá na strom a čučí do hospody oknem. Já jsem měl za úkol dělat opilého, jak vychází z hospody. Vypotácel jsem se ven, jak se patří, opice se mnou cloumala z jedné strany na druhou. Když jsem se dopotácel k zábradlí, tak jsem se pěkně nahnul a přepadl, až to na zemi pěkně zadunělo. Kolem stojící diváci se dali do takového smíchu, že musela zasáhnout pomocná režie a zklidnit je. Celá ta scéna se opakovala několikrát a nakonec bez přítomnosti čumilů.

Herci každý večer odjížděli, byli totiž ubytovaný mimo Hoštice, a to se jim stalo jednoho rána osudným: při jízdě na natáčení jejich autobus havaroval. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo, sem tam ňáká ta odřenina, která se zakryla šminkami, a točilo se dál.

Tak to by bylo asi tak všechno z mých zážitků z natáčení.

JAN DAWIDKO, Lično