MONIKA HOŘENÍ

Milí příznivci Unie českých spisovatelů a její ceny, vážení přítomní,

připadl mi zvláštní úkol a jsem trochu na rozpacích. Nemám žádný vědecký ani vědecko-pedagogický titul, a mám se v oslavné řeči rozhovořit o člověku, jehož jméno je tituly ověnčeno zpředu i zezadu. Nemám ještě tolik šedých vlasů – i když pár už taky – a mám najít výstižná slova o člověku, který je na tomto světě od roku 1934. Mým úkolem je promluvit o muži, který – byť jako dítko – zažil první Československou republiku s prezidenty Masarykem a Benešem, jako chlapec prožil trudná léta protektorátu, dále období radostného budování osvobozené vlasti, léta 50., 60., 70. 80., 90. a vstup do nového milénia a léta další – a v nich řadu revolucí a převratů. A v tom historickém ruchu i své vlastní vzlety i pády. Ve srovnání s mými životními zkušenostmi a aktivitami je to obdivuhodný objem splněných úkolů na poli ústavovědy, právní vědy, při praktické přípravě zákonů, v pedagogické, veřejné, osvětové a organizátorské práci i na poli obrany lidských práv v tom nejlepším slova smyslu.

A protože neumím najít slova plně vystihující profil pana profesora JUDr. Václava Pavlíčka, CSc., pokusím se ho přiblížit podle toho, jak jsem jej poznala já.

Já osobně vidím pana profesora v průniku několika jeho činností, a myslím i zálib, zájmů a srdečních záležitostí – tedy toho, co dělá rád od srdce, a také, co mu na srdci leželo a leží:

Je to vedení nadace Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. V nadaci se pan profesor angažuje od roku 1992, kdy byl zvolen členem správní rady, posléze členem prezidia, aby od roku 2000 stanul v jejím čele. Sám se v rozhovoru, jenž poskytl Haló novinám (viz sobota 14. listopadu 2015), k tomu vyslovil tak, že jej těší konkrétně pomáhat a Hlávkova nadace právě takovou cílenou činnost směrem k budoucí české inteligenci, úspěšným studentům a mladým vědcům či umělcům, vyvíjí. Možná je to jen můj zúžený pohled, ale zdá se mi, že nadace se právě za dobu páně profesorova vedení stala více známou ve veřejnosti.

Možná k tomu přispěla druhá aktivita, která je pro pana profesora typická. Cílevědomé připomínání odkazu 17. listopadu 1939 a z úcty k tomuto datu, tedy k obětem nacistické perzekuce, prosazování znovunavrácení Mezinárodního dne studentstva do českého kalendáře.

Spojitost bodu jedna a dvě je evidentní: nadaci Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových založil největší český mecenáš kultury, vědy a vzdělanosti architekt a stavitel Hlávka na podporu talentovaných studentů. A jiní studenti, ti před šestasedmdesáti lety, se zapsali nesmazatelně do české historie. Byli stateční. Vyšli již v čase nacistického bezčasí, ve výroční den založení Československé republiky, do ulic, za něco a proti něčemu manifestovat. Všichni věděli, že je to vzhledem k tehdejším již panujícím poměrům převeliká troufalost.

V úterý 17. listopadu si opět před Hlávkovou kolejí, kde bydlel během studií i Jan Opletal, v ruzyňských kasárnách a také v Kounicových kolejích v Brně připomeneme, jakému ponížení a bolesti byli vystaveni čeští vysokoškoláci ze strany německé nacistické moci, která měla ve svých plánech totální vyhlazení českého národa. Nezapomínejme!

Moc se mi líbí, že právě Hlávkova nadace, u vědomí mecenášova odkazu, si vzala pod svá křídla protlačování Mezinárodního dne studentstva coby významného dne zpět do našeho kalendáře. Aby to zkrátka u té listopadové sedmnáctky bylo jasně napsáno!

Zatím se to nedaří, neboť hloupost, neznalost a malost většiny českých politiků jsou prozatím mocnější než moudrost a spravedlivý pohled na dějiny, jež vykazují ti politici, kteří jsou ještě v menšině. Věřím osobně, že jednou se ona historická ostuda, kdy Mezinárodní den studentstva z kalendáře vypadl, spojeným úsilím dobrých lidí napraví. A v tom velmi pomáhá osobně pan profesor i Hlávkova nadace.

Jméno profesora Václava Pavlíčka se stalo synonymem kompetentního a statečného odmítání historické nespravedlivosti, jejíž název jsme scvrkli do dvou slov: církevní restituce. Stydíme se za ně, ohlížejíce se do minulosti – jaké ponížení a úklady osnovali proti českému lidu tuční preláti katolické církve, tu více, jindy méně úskočné. Je úžasné, že se pan profesor dal plně do služeb té skupiny odborníků, politiků a vlasteneckých občanů, kteří pochopili, že se realizací zákona tzv. o majetkovém vyrovnání s církvemi děje něco hrubě nespravedlivého, něco, co pošlapává smysl českých dějin.

„Když se ohlédnu, co říkali představitelé církve v roce 1968, v roce 1990 až 1992, tak dnes se z představitelů katolické církve k tehdejším – vstřícným – výrokům církevních autorit nikdo nehlásí. Srovnám-li to se současnými výroky a požadavky katolické církve, ukazuje to prudký obrat v jejím chování,“říká pan profesor v rozhovoru pro Haló noviny s tím, že jde o nově obnovenou hrabivost církve, se kterou jsme nepočítali.

Ačkoli je zákon dávno přijat a my jen zíráme, co vše se na základě něho děje, co vše mizí z inventárních soupisů eráru, přece je stále prostor pro trefné slovo, pro kompetentní vyjádření odborníka, jehož autorita může napomoci mnoha lidem otevřít oči. Tady je stále pole působnosti i pro profesora Pavlíčka.

A je ještě další obor, kde se cítí profesor Dr. Pavlíček jako doma: právní věda. Zde si netroufám hodnotit vůbec, jsouc právním laikem. A přesto vidím právní podobor, kterému rozumíme my všichni, kterým jde o smysluplné fungování našeho státu, jehož jsme občany. Pan profesor je proti pěstování zhoubného fenoménu slabého státu a bezstátnosti. Bezstátnost, zpochybňování či dokonce vysmívání se státu – to je mantra těch, kteří chtějí stát coby reprezentanta veřejného zájmu osekat, omezit, znehybnit, zlikvidovat jeho finanční zázemí, zdroje i páky, kterými může řídit běh věcí i s ohledem na prostého člověka. „Po listopadu 1989 se přestala na právnických fakultách pěstovat nauka o státu. Výuka se omezila jen na oblast práva. Prosadil se po změně společenských poměrů u nás názor, že stát je nepřítelem,“ říká pan profesor. „Avšak Československo bylo založeno na principu, že si republiku vytvářejí jeho občané. V tom je demokracie. Že tedy občané nemají vidět stát jako něco nepřátelského, naopak – jako něco, co je bude chránit uvnitř i navenek.“

A tak na závěr: My, laici právničtí, prosíme pana profesora Václava Pavlíčka, aby získáním Ceny Unie českých spisovatelů neusnul na vavřínech, aby si nemyslel, že po čestných titulech honoris causa, po získání medailí význačných institucí a státních vyznamenání z rukou hlavy státu či jiných pomazaných hlav může ve svém počínání ustat. Stále Vás, pane profesore, potřebujeme, potřebuje Vás český národ, potřebuje Vás prostý český člověk.