BOHUMILA SARNOVÁ

V lednu tohoto roku se mi dostává do rukou malý článeček v LUKu č. 1/2016, psaný ženou, či dívkou, kterou neznám, ale jelikož je v něm uvedeno mé jméno, reaguji. Na pravou míru musím hned v úvodu uvést i zmínku v témže článku o Renatě Slováčkové, která nepíše Pozdravy z Vysočiny, jak pisatelka mylně uvádí, neboť je z Olomouce a její časté výrazivo, na příklad „tož moji milení“, se zde na Vysočině nevyskytuje ani náhodou. Dokonce se nejedná ani o hanácké nářečí, jak by se dalo očekávat, ale spíše se blíží nářečí ze Slovácka. Zdejší řeč je tvrdší, řekla bych i drsnější, méně melodická, prostě, jaký kraj, takový mrav. Příspěvek pisatelky má název Zdravím z „Vysočiny“.

I já se tímto způsobem vždy loučím se čtenáři v závěrech svých článků,(ovšem bez těch ironických uvozovek). Článků, kterými se snažím v dobré víře i míře prostřednictvím LUKu předávat své dojmy, pocity, svá rozčílení nad problémy doby, a rovněž se dělím i o krásno, se kterým se občas také ve svém okolí setkávám. Ať v životě obyčejném, či v kulturním a uměleckém dění a podobně.

Blanka Bajčíková se soustředila na pojem – totiž název Kraj Vysočina. Ano, je mi známo, z kolika okresů se kraj Vysočina skládá a co zahrnuje. A také se o to nemíním přít, je to naprosto v pořádku. Pisatelka se zmiňuje o Humpolci, kde žije. Docela tvrdě zastává názor, že se jedná o Jihovýchodní Čechy a ne o Vysočinu, jak vyčetla z pamětní desky na budově prvního dělnického spolku z roku 1873 právě v Humpolci. Ostatně, proč ne, i toto je v pořádku. Uvedla i od jaké nadmořské výšky se zeměpisně území nazývá vysočinou, s tím, že by vysočinou mohlo být celé území naší republiky. Ano, i v tom lze najít kousek pravdy. Jsou místa, kde je nadmořská výška běžně skutečně nad standard (okolo 340 metrů nad mořem, Vysočina se pohybuje přibližně od 550 – 837 m/m).

Milá paní, věřte, že v tomhle to opravdu není. Když jsem se vdávala, a že už je to pěkných pár let, spráskla moje maminka ruce: Děvče, kam až to půjdeš, někam na Vysočinu! Jednalo se o Jihlavu. Zde a i na samotě 15 km od Jihlavy nedaleko Humpolce střídavě žiji dodnes a to od roku 1969. Jako malířka jsem velmi často právě od toho roku pobývala mezi kolegy malíři v galerii v Jihlavě, kde se připravovaly členské výstavy Českého fondu výtvarných umělců, a považte, pod názvem „Výtvarníci Vysočiny“. K těmto výstavám byly vydávány i katalogy, pod stejnými názvy, které lze ostatně doložit. Kolekce prací se skládaly z děl malířů Jihlavska, Pelhřimovska, Žďárska, Třebíčska, Havlíčkobrodska, Novoměstska. A to i přesto, že na příklad Nové Město mělo svoji profesionální Horáckou galerii, rovněž v Havlíčkově Brodě fungovala galerie už v té době. Když přijížděli výtvarníci z celé republiky na vernisáže, nebo jen tak na návštěvu jihlavské galerie, pokaždé jsem slýchávala, ať už od Brňáků, nebo Pražáků, Slováků atd. – Jak se máte na Vysočině, jedeme na Vysočinu. Použila jsem výrazivo nespisovné, ale tak se to stále hovorově říká (správně Brňané, Pražané apod.). Nikdy neřekli: Jedeme na Vrchovinu, nebo jedeme do Jihomoravského kraje, i když by to bylo tak správně, oficiálně. Ale, marná sláva, fenomén Vysočina, zde byl a je odjakživa, to jí nikdo neodpáře. Ta jmenovaná galerie v Jihlavě, ty nádherné výstavní prostory v renesanční budově v Komenského ul č. 10, zahájila svoji novodobou poválečnou činnost hned po roce 1945 pod názvem Krajská galerie Vysočiny. V roce 1960 byla přejmenovaná na Oblastní galerii Vysočiny. Pod tímto názvem funguje nepřetržitě dosud. Čili nevznikl její název teprve před 15 lety. V budově je umístněna stálá expozice českého umění 20. století. Pro doplnění ještě uvedu, že kapacitně začala budova nevyhovovat a proto bylo započato s rekonstrukcí renesanční budovy, původně gotické, rovněž z období 16. století, na Masarykově náměstí č. 24. Práce byly započaty ve druhé polovině osmdesátých let minulého století. Zde jsou umístněny umělecké sbírky 19. a 21. století a instalovány průběžně také menší výstavy. Stačí se projít Masarykovým náměstím v Jihlavě a můžete vstoupit do další překrásné budovy, původem rovněž z období 16. století, a sice do Muzea Vysočiny v Jihlavě, jak zní oficiální název této instituce. Počátky činnosti muzea v Jihlavě se datují od roku 1895, kdy byla otevřena pro veřejnost první muzejní expozice. Muzeum Vysočiny si připomnělo v loňském roce 120 let své činnosti a akce a výstavy k tomuto jubileu nesly název jak jinak nežli 120 let muzea Vysočiny v Jihlavě. Uvedený název nese tato instituce, stejně dlouho jako OGV Jihlava, tedy hned po roce 1945.

A přejdu k dalším příkladům na téma Vysočina. V roce 1967 bylo v Jihlavě z původního kina Adria (1929) zbudováno jedno z prvních moderních zařízení – kino Vysočina 70. Kino s možností využití projekce 70 mm filmů, s plastickým obrazem a nejmodernějším zvukem. Pokrok jde kupředu rychlými kroky a tak už toto, svého času moderní kino skýtající úžasné zážitky, neexistuje. Nahradila jej multifunkční kina nové generace. Ale i toto kino vzniklo mnohem dříve, než před 15 lety, s typickým názvem Vysočina. Chloubou Jihlavy byl a stále je Horácký soubor písní a tanců Vysočan. Jeho počátky sahají oficiálně do roku 1954. O kvalitách tohoto souboru svědčí úspěšná vystoupení nejen na domácí půdě, ale rovněž v zahraničí. Nejmenší drobotina od čtyř do deseti let věku se učí prvním krůčkům v souboru Jeřabinka, ve vyšší věkové kategorii od deseti do patnácti let tančí a zpívají děti v souboru Vysočánek. Existovala další řada souborů, jejichž uskupení se měnilo a byly shromažďovány lidové materiály specifické pro různé oblasti Vysočiny. Soubor Vysočan se zabývá především tradicí oblasti moravské strany Vysočiny, s typickou skřípáckou muzikou.

Vysočina – tam končí chleba a začíná kamení. To se říkalo odjakživa. A věřte, něco na tom je. Ona je ta plotna, ten stůl Vysočiny opravdu vysoko položený. Vždy, když jedeme autem z mých milovaných a rodných Jižních Čech, citelně vnímáme, jak se nám s ubývajícími kilometry mění krajina před očima. To není pouze názvem, to je přírodními úkazy, projevy přímo hmatatelnými. Z Českých Budějovic odbočíme před husitským Táborem směrem na Chýnov a už víme, co bude následovat. Začne ubývat šťavnaté zeleně luk, pole budou řídnout, stromy počnou být sporadicky olistněné, v oranici počne převládat hněď jílu a písku a jako hrozinky po zemině budou posázeny malé, větší i obrovské kameny. Kameny, které zemědělci s pravidelností každé jaro lopotně vybírají, odvážejí na hromady. Kameny, které se při hluboké orbě s touž pravidelností znovu a opět objevují, až se člověk diví, kde se ksakru stále berou. Kameny, ze kterých, častým navršováním vznikaly během staletí ostrůvky mezi loukami a polnostmi a daly vznik půvabným remízkům, které zdobí krajinu Vysočiny. Břízy, jívy, lísky, keře trnek a šípků z nich každé jaro svítí do kraje, jako krajky bělostného a zeleného límce. To je Vysočina.

Vysočina ale byla i krajem bramborářským, žel píšu v čase minulém, kdy se ještě brambory nedovážely za drahé peníze z exotických zemí. V době, kdy jsem navštěvovala osmou a devátou třídu základní školy v Českých Budějovicích, jsme jezdívali na brigády na Vysočinu pomáhat se sběrem brambor. Vyjížděli jsme za vlídného podzimního rána. Na Vysočině nás vítalo ojíněné, zmrzlé brambořiště, kdy zemědělci čekali, až se oteplí, aby vyorané poklady, zemská jablka, nepomrzla.

A tak můžeme vnímat Vysočinu při jakékoliv cestě k ní, ať od Brna, Prahy, nebo z těch mých Českých Budějovic. Jako drsný, ale krásný kraj, kde zima neví, kdy skončit a jaro na sebe nechává hodně dlouho čekat. A to, že byl ustanoven před 15 lety kraj s názvem Vysočina a byla do něj zahrnuta místa, města, oblasti, zmiňované okresy a někdo s tím nesouhlasí, někdo naopak ano a někomu je to prostě jedno, to na věci pranic nemění.

Byla zde řeč hned v úvodu o Humpolci. Dovolím si ještě toto téma malinko rozvést. Humpolec patřil svého času pod Jižní Čechy, je v kraji Východočeském a nyní spadá pod kraj Vysočina, jistou dobu patřil pod okres Pelhřimov. A Pelhřimov, jak jsme se už na základní škole v zeměpise učili, je bránou Vysočiny. Město Humpolec je obklopeno vrcholy Českomoravské vysočiny. V 13. až 15. století se zde těžilo stříbro a byla tu tradiční soukenická výroba. Dokonce tak důležitá, že si město v běhu let vysloužilo přízvisko Český Manchester. V soukenické továrně v Humpolci se rozsvítila elektrická světla úplně poprvé na Vysočině! Tak je to uvedeno v Turistickém průvodci po Humpolci a okolí, od autora Oldřicha Kociána, datum vydání rok 1936. Všimněte si – jedná se o Vysočinu! Při jakémkoliv dělení na nové oblasti vždycky budou hraniční místa, tvořící okraj. Vždy dojde k dohadům, zda bylo správně rozhodnuto, či nikoliv. Pisatelka se ve svém článku ne právě vhodně dotkla Vysočiny, když napsala v závěru, cituji: Věřím, že se za dalších 15 let dočkám revoluce a s nástupem socialismu bude odstraněn i ten nesmyslný název kraje, který se tak často opakuje, a že Vysočina už zůstane jen jako název oblíbeného salámu a oblíbené písničky skupiny Rangers. Konec citace.

Jak málo zná pisatelka historii Vysočiny, když se její poznatky o ní smrskly na dva pojmy – šišku salámu a jednu písničku. To je skutečně málo. Vysočina zůstane Vysočinou a já opět píšu vám, čtenářům z jejího srdce a z blízkého okolí. A myslím, že tím neubližuji ani jí, ani oficiálnímu názvu kraje. Mám ji prostě ráda. Patří od roku 1969 k mým velkým láskám. Je to kouzelný kraj. Které jsou ty ostatní? No přece moje rodné Jižní Čechy se zadumanou Šumavou, Český ráj a celé Turnovsko a snivé Jeseníky. Naše země je překrásná. Přeji Vysočině a všem vám čtenářům, abychom si tu lásku mohli navzájem oplácet a byli hrdí na všechny kouty naší země, které nazýváme svou vlastí. Jen vše dobré v tomto roce 2016 vám srdečně přeje, jak jinak než opět z Vysočiny, vaše BOHUMILA SARNOVÁ