ZDENĚK HRABICA
Před deseti lety, 19. ledna 2006, se uzavřelo dílo českého umělce, grafika, malíře, autora monumentálních mozaikových děl v architektuře a hlavně okouzlujícího muže a člověka Miroslava Houry.
Narodil se 3. srpna 1933 v Krhanicích na Sázavě v krejčovské rodině, v kraji ošlehaných převozníků a kameníků, nablízko Hrubínových Lešanských jesliček a vedle půvabného Hrubínova U stolu a blízko hospody U Tonky Prsaté. Většinu života prožil Miroslav Houra v Ústí nad Labem. Na konci své životní pouti se díky svým potomkům, věren básníku stejně milovanému Františku Halasovi („Já se tam vrátím“), vrátil i on do svého rodného kraje. Zavolán k bílému domečku svého převozníka Chárona.
Malíř odpočívá na vesnickém hřbitůvku, blízko hrobu skvělé české herečky Jiřiny Šejbalové a exministra zahraničí Jiřího Hájka a blízko hrobu s pěticípou rudou hvězdou – padlého Neznámého vojína – rudoarmějce (8. V. 1945). Odpočívá tu již deset let bez výraznější pozornosti, vedle hrobů kameníků, sklářů, ševců, dřevorubců, za poslední desetiletí značně zapomenut.
To opomenutí má podle mého hluboké kořeny v malosti a v rozjitřené mstivosti české národní povahy; odpradávna i v české kotlině malíř malíři mydlí schody. Což platí nejenom pro tuto profesi.
Miroslav od každého jmenovce ze svého kamenitého posázavského kraje něco do sebe samého pochytil. Život se s ním nikdy nemazlil. Záhy vyhověl přání svého otce, krejčího, a vstoupil na studium státní grafické školy a začal studovat obor „návrhář galanterie“. Brzy a správně pochopil svůj život v grafice. Po studiích u grafika a ilustrátora, u prof. Cyrila Boudy, u sochaře Karla Lidického a malíře Miroslava Salzmana, zakotvil u ilustrátora a malíře Karla Müllera. Nadšen byl stařičkým Maxem Švabinským, v jehož blízkosti se při studiu několikrát ocitnul.
Po studiích se stal Houra milovaným pedagogem v obci Světec, byl vedle velkého českého grafika a vlastence Vojtěcha Preissiga (zemřel v koncentračním táboře Dachau v roce 1944), ak. mal. Eriky Streit a jiných výraznou světelskou osobností. Později byl odborným asistentem na PF UK v Praze. Od roku 1960 začal působit umělecky i občansky v Ústí nad Labem.
Jeho nadějnému vývoji měly udělat konec „očistné prověrky“ v roce 1970. Houra byl vyobcován z veřejného prostoru, tentokrát již jinými kameníky a střelmistry, než které znal ze svého mládí na Sázavě. Aniž mohl vědět, že se podobné návyky proti němu budou za dvě desetiletí opakovat. Ani pes od něho neměl kůrku vzít, ale nevzdal se. Utíkal k tvrdé práci, ke svému umění a realizoval díla, jaká nemají ani dnes srovnání.
Jeho tvorba zahrnuje malbu, obrazy přecházející z plátna do rámu, kresbu, volnou i příležitostnou grafiku a posléze i monumentální realizaci pro architekturu (mozaiky, dřevo, řezby, mříže, vitráže, tkané i netkané tapisérie), ilustrace i publicistiku. Vytvořil i monumentální mozaiku v Ústí nad Labem. Takovou, jaká nemá u nás ani nikde v Evropě v moderní době obdoby.
Jeho samého i jeho díla se však citelně dotkla polistopadová jedovatá slina převlečených a zfanatizovaných havlovských pohůnků, kteří mezi občany a umělci organizovali štvavou kampaň za trvalé zničení Hourova díla ve veřejném prostoru. Nakonec pod jejich tlakem přistoupil Houra na vymazání moudrých slov Velké francouzské revoluce: „Všechna moc patří pracujícímu lidu“. Byl přinucen i k jiným úpravám. Ale už nemohl ovlivnit pozdější přestavbu ústeckého náměstí, která dílo ve veřejném pohledu znetvořila. Ale de facto zabránila jeho totálnímu zničení. Tvůrci nepomohla ani přímá intervence u tehdejší hlavy státu, která mu vzkázala, že s jeho relikvií komunistického režimu si poradí nejlépe a po svém noví, demokraticky zvolení vládci.
S Mirkem Hourou nás pojilo velké kamarádství, několikrát v týdnu a po dlouhou řadu let jsme si dopisovali. Jeho dopisy pro nás znamenaly obrovské povzbuzení nikdy neklesat na mysli. Musel se bránit nejstupidnějším projevům i závisti v politice a ve společnosti, zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jeho početná dokumentace, obsažená v celoživotních denících, zatím čeká na zpracování mladého kunsthistorika, kterého tímto zvu k nadějné práci. Myslím, že v kontinuitě minulé a dnešní doby jeho archivace dějin prokáže, kdo zůstal věren sám sobě a vlasti, a kdo ze své povahy zrazoval a zrazuje.
Přes svá Kainova znamení se stal Miroslav Houra v osmdesátých letech minulého století nakonec i zasloužilým umělcem; dekorace se krátce po 17. listopadu 1989 vzdal. Brzy jsem pochopil, že na rozdíl od jiných svých kolegů, kteří se zahalili do nového obleku a rázem a odhodlaně zahodili legitimace KSČ a své vyprošené tituly do Vltavy (když se prohlásili za občany druhého řádu v době „útlaku“ komunistického režimu), měl na to na rozdíl od chameleónů plné právo.
Ti, kdož ho soudili, nemohli Miroslava Houru nikdy milovat. Ještě počátkem roku 2000 při instalaci výstavy výtvarných děl pro galerii Znovín ve znojemském Domě umění protestovali hrubě minulým režimem ušpinění malíři a grafici, kdysi „zásadoví bolševici“, málopočetní jedinci, nyní přes noc proměnění v neobolševiky, že jejich díla jsou zavěšena vedle děl „ilustrátora“ Miroslava Houry, podle nich proskribovaného grafika.
Svou odborností a charakterem mu nasahali ani po kotníky. Dodneška mne hanba fackuje, když si na ty smutné okamžiky vzpomenu. Tito umělci dodneška nejenom žerou, ale i hlasitě mlaskají ze stříbrných podnosů nezasloužené slávy. Ani na jedné z jejich výstav, jak pozorně sleduji a archivuji ve své paměti, po roce 1989 nesmí chybět poklona Mesiášovi na plátně či na fotografii.
Vpravdě český malíř a grafik Miroslav Houra se stal bez jakékoliv protekce v roce 1967 členem SČUG – Hollar. Základem Hourovy tvorby byla a zůstala grafika. Od roku 1955 vytvořil 700 exlibris, většinou v linorytu, a obdaroval jiné 400 novoročenkami. Miroslav Houra, přes častou nepřízeň osudu a okopávání od jiných, byl a zůstává velkým českým grafikem. Díky své manželce, milované Libuši Hourové, uspořádal i po roce 2006 dvě velké posmrtné výstavy. Od roku 1966 otevřel více než 100 samostatných výstav doma i v zahraničí. Jeho tvorbou prostupuje víra v rodinu, domov, láska k vlasti a k práci. K rodnému posázavskému kraji, do kterého se vrátil.
Pokládám nikoliv poprvé kytičku na jeho hrob.