August Sedláček

VĚRA BERANOVÁ

Na počátku letošního roku uplynulo 90 let od úmrtí Augusta Sedláčka (28. 8.1843–14. 1. 1926), archiváře, historika, pro mnohé již dávno zapomenuté osobnosti české historiografie. Proč bychom tedy měli, i když jen letmo, na něj vzpomenout?

Víme, že se žádná doba, žádná historická fakta neopakují a když, tak má opakování podobu frašky. Příkladů bychom našli nekonečné množství. Vzpomeňme jen dobu Napoleona I. a Francii Napoleona III., v našich poměrech pak ideály I. republiky a pokusy o jejich instalování po roce 1989 a další. Přesto máme někdy pocit, jako by se problémy, situace vracely napříč desetiletími či staletími. Každá doba je specifická, ale? Tak se nám také z historie vynořují osobnosti, které reprezentovaly jisté myšlenky, koncepty, představy. Plnily jisté úkoly. K těm, kteří svým způsobem předznamenali dobu, patří i osobnost a dílo Augusta Sedláčka. Na první pohled se toto konstatování jeví nesmyslné. Sedláček představuje generaci historiků okouzlenou fakty, zahloubanou do archivů, do nepřeberného množství historických sdělení. V čem je tedy podobnost s jeho tehdejším pojetím minulosti a jejím výkladem v naší současnosti?

Vraťme se k podstatě práce historika. Za ideál je považována vzájemná prostupnost práce s materiálem, tedy historickými fakty s jistým zobecněním, hledáním souvislostí. Zjednodušeně řečeno, průnik řešení problémů shora a zdola. August Sedláček byl jednoznačně představitelem přístupu zdola. Pro něj byla faktografie alfou i omegou jeho práce. Josef Pekař při hodnocení Sedláčkovy práce doslova úpěl, když konstatoval „jen data, jen data“. Abychom však byli spravedliví, doba to žádala, doba to chtěla a Sedláčkovo školení předpokládalo takový přístup.

Pocházel z Mladé Vožice (otec byl soudce), maturoval v Písku v roce 1863. V letech 1863–1878 studoval u Václava Vladivoje Tomka, Jana Erazima Vocela a dalších významných osobností té doby, na filosofické fakultě v Praze. Velký vliv měl na něj archivář Josef Emler. Asi právě tehdy se zrodil Sedláčkův obdiv a respekt k historickému faktu. Svůj profesní život prožil jako středoškolský profesor v různých českých městech. Od roku 1899 působil v Písku jako archivář.

Dílo Augusta Sedláčka nemá, co do kvantitativního hlediska, u nás a troufám si tvrdit, že i v širších souvislostech, konkurenci. Patnáctidílné monumentální dílo Hrady, zámky a tvrze království Českého vyšlo v celku až po autorově smrti. Jeho zájem o česká města se konkretizoval v obsáhlé monografii Dějiny královského krajského města Písku nad Otavou. Vytvořil při své archivní práci genealogickou a topografickou kartotéku s více než 400 000 lístky. Mnoho textů zůstalo jen v náčrtcích. Shromáždil neobyčejné množství dat, která byla pro něj nejen základním stavebním kamenem, ale v podstatě výsledkem, cílem snažení. Právě tento přístup byl východiskem dobové kritiky, především ze strany Josefa Pekaře a Václava Novotného, kteří představovali špičku tehdejší české historiografie. Tato převaha faktografického materiálu, jeho upřednostňování zabraňovalo autorovi v zamyšlení nad širšími souvislostmi a také v možnosti jedinečného pohledu na zkoumaný jev.

Vraťme se však k úvodním větám našeho textu, v nichž jsme charakterizovali dva základní přístupy historikovy práce. Augusta Sedláčka můžeme jednoznačně řadit právě k těm, kteří historii chápou „zdola“. V čem je tedy podoba s naší současností?

Je evidentní, že dnes nenajdeme historika, který by shromažďoval fakta ve smyslu A. Sedláčka, avšak v naší současnosti tato faktografická báze, toto zahrnutí fakty funguje v jiném slova smyslu, dokonce jsme jimi přímo zahlceni a to často na úkor jejich pravdivosti, serióznosti. Stačí jen kliknout heslo a již na nás vyskočí nekonečné množství informací v mnoha případech nepravdivých či skreslených. V této souvislosti se musíme zastat Augusta Sedláčka; jeho fakta byla vždy pravdivá, mnohokrát ověřovaná, dodnes v plném slova smyslu respektovaná. Přesto však pouhá fakta nám nemohou odpovědět na otázky, které klademe dějinám a ve kterých hledáme odpovědi na aktuální problémy své současnosti.

Tedy práce historika nemůže být budována jen zdola, avšak východiskem není a ani nemůže být jednoznačný pohled shora, kdy zdroje, závěry a hodnocení historických jevů jsou autorovi dopředu jasné. Fakta a data buď nerespektuje, nebo je dopředu vybírá s jasným záměrem. V dějinách světové i naší historiografie jsme se s tímto přístupem setkali mnohokrát. Bohužel se s ním setkáváme i v současnosti, a to dokonce v názvu jedné instituce. Kdy je dopředu dán jasný cíl, jasné hodnocení historické etapy. Východiskem historikovy práce musí být vzájemná propojenost přístupu k historii, tedy jeho respekt a znalost faktů se znalostí širších společensko-filosofických souvislostí. Tedy pohled na historii „zdola i shora“. Nerespektování této vzájemné propojenosti si snad část naší historiografické obce uvědomí a nová nastupující generace se se Sedláčkovou úctou k faktům a s odvahou vlastních myšlenkových konceptů dobere opravdového pochopení naší minulosti.