Kočka Malvína

Jak chcete, aby se chovali k vám, tak jednejte vy s nimi. (Lk 6.31)

Ve stejnojmenné opeře od Giuseppe Verdiho se hrbatý šašek Rigoletto bratří s nájemným vrahem Sparfucilem, i když k němu cítí odpor. Aby ne, jsou si vlastně oba rovni. Až na to, že jeden zraňuje dýkou a druhý jazykem. Otázka, která se přímo nabízí, zní: Co je horší? Co dokáže víc zranit? Dýka, nebo slovo a čin?

Podle toho, jak se příběh Rigoletta a jeho dcery Gildy vyvíjí, můžeme soudit, že slovo, protože to dokáže zranit daleko více. Zralí a dospělí jedinci si tohle dobře uvědomují, proto se snaží řídit výše zmíněným heslem z Lukášova evangelia. Existují však také jedinci, kterým ohleduplnost v jednání nic neříká.

Malé děti dokážou být velice upřímné, pokud jde o jejich pocity nebo o něco, co vidí na ulici. Občas se posmívají, ukazují prstem na jiné děti nebo na ně pokřikují posměšné říkanky. Neuvědomují si, že tak druhé zraňují, proto je na rodičích, aby je to naučili. A nemyslete si, že jako rodič nepoznáte, kdy se dítě jen ptá, protože mu něco přijde zvláštní. Například jedete v autobuse a proti vám sedí paní s pořádným raťafákem, na němž se jí leskne bradavice a váš potomek na celý autobus pronese: „Mamí, proč má ta paní tak velkej nos?“ nebo „Hele, mamí, ježibaba!“ Přiznávám se, že mně by jako rodiči bylo hodně trapně.

Další příklad: ve školce si rozčilená paní učitelka stěžuje, že váš synek řekl černošskému spolužákovi, že je negr. Jako správný rodič syna pokáráte a pak zjistíte, že to vaše dítě jen někde slyšelo a zrovna se mu podobný argument hodil do krámu, aniž by vůbec vědělo, co to slovo znamená. Horší je, když podobná neomalená upřímnost zůstane potomkovi i v dospělosti. To se pak můžete vy i on dožít mnoha překvapení.

Někteří dospělí lidé, ač fyzicky dospělí, zamrzli ve věku, kdy se podobná upřímnost ještě tolerovala, ale neuvědomují si, jak svou tendencí povyšovat se nad druhé, ukazovat na ně prstem (dokonalost přece neexistuje, tak tu jsou oni, aby na to pořád upozorňovali), stavět druhé na pranýř mohou druhé lidi zranit. Zkrátka a špatně se chovají a jednají s druhými, jako kdyby byl život neustálý boj o to, kdo přežije, a oni v důsledku toho musí nasazovat ostré lokty a ten nejtěžší kalibr.

Zralý dospělý člověk, když vidí již zmíněnou paní s velkým nosem a bradavicí, nikdy nepronese to, co by proneslo pětileté dítě, a už vůbec ne úmyslně jen proto, aby měl sám ze sebe lepší pocit nebo si aspoň na chvíli zahojil vlastní mindrák.

To má ale pro takového člověka - tupouna nečekané následky, které ani v nejmenším nečeká a diví se, když se například na něj všichni potom vyprdnou, nechodí za ním se svými problémy. Šli byste se svými problémy radši za člověkem, o kterém byste věděli, že vás nebude kvůli nim veřejně vystavovat na pranýř, ostouzet vás před známými, nevykašle se na vás, když jeho pomoc potřebujete a nikdy to, že vám pomohl, nevytáhne proti vám, nebo když něco bude chtít? Nebo byste radši šli za člověkem, o kterém jste si dobře vědomi, že mu jde jen o sebe, o sebe, o sebe, jako číslo jedna a který tohle všechno dělá?

Pokud přerostlé dítě uvězněné v těle dospělého mluví se svými blízkými stylem zhubni, nemáš vkus, bejt tebou oblékla bych se jinak, neustále stojí nad svými blízkými a poučuje je, jak mají žít, co mají dělat, pořád se mu něco nelíbí ve stylu: kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, může se divit, že se blízcí budou snažit uniknout? Ale ono se diví. Inu, nedochází mu zkrátka, že zraňovat jazykem je kolikrát horší než zraňovat dýkou.

Co by se stalo, kdybychom se vžili do kůže osmiletého dítěte zamrzlého v dospělém těle? Kdybychom si dělali, co chceme, jednali s druhými, jak chceme nebo jakou máme náladu, nedělali bychom nic, co nechceme a říkali druhým neomaleně, co si myslíme? Nejspíš bychom brzy přišli o práci, přátelé by nám řekli: přijď, až se budeš chtít chovat normálně a možná by nás i někdo na ulici v tom „lepším“ případě zastřelil. V tom horším bychom dožili osaměle bez rodiny a přátel někde, kde by se s námi nikdo nemazal.

Z toho všeho je nejlíp vidět, že slovo je třeba používat k dobrému, ne jím zraňovat. Protože zranit někoho jazykem a slovem je horší než ho například uhodit.