JIŘÍ JÍROVEC
Když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak to musí udělat.
Rudolf Hrušínský, Vesničko má středisková
ALEXEJ MIKULÁŠEK
Nová básnická sbírka Michala Černíka, jehož čtenářům našeho časopisu jistě představovat netřeba, nese název PLACHÉ RADOSTI (Brno: vlastním nákladem, vytiskl Tribun EU, 2015, ISBN 978-80-260-7882-1) a řadí se k těm, které se vyznačují takovou životní moudrostí, rozvahou a klidnou vyrovnaností, že by v nich měly pojem a rozmysl, filozofie života, reflexe, sentence a etické instrukce vytěsňovat poezii kamsi na okraj do druhého plánu, měnit autonomní verš v „užitný“ prostředek mimo- a vně-poetického obsahu. A přitom nic není falešnějšího než tato mechanistická rozvaha, kladoucí proti poezii racionální myšlenku, proti kráse nějakou praktickou etickou radu (a výzvu k činu, jakkoli sebeočistnému), proti metafoře pojem, proti okamžitému nápadu řád a pravidlo. Černíkova sbírka dokazuje, že poezie se rodí i tam, kde má krásný verš jiné poslání než to, které se mu konvenčně přisuzuje (např. se oceňuje „krása jazykového ozvláštňování“, „lehká a duchaplná zábavnost“, „významové dění“ v ambivalenci a polysémii, „dekonstrukce“ tvaru etc.), protože básnické slovo v ní chce – a samozřejmě poeticky, nikoli prostředky neslovesnými – skutečnost rozsvítit a posvítit slovem na cestu všem, kteří toto čiré světlo uvidí, resp. jsou ochotni naslouchat, tedy vidět. Vlastně tu také dochází k jakési dekonstrukci – báseň je nové vidění, nové osmyslování něčeho, co vnímáme jako banalitu (např. vlastní existenci).
VĚRA BERANOVÁ
Letošního 4. února uplyne již 50 let od úmrtí Karla Honzíka. Položíme-li si otázku, proč bychom právě na něj neměli zapomenout, stačí jen porovnat jeho teoretickou tvorbu, studie, články, knihy týkající se architektury, v tom nejširším slova smyslu, s mnohem pozdějšími pracemi dalších generací teoretiků architektury. Při čtení některých statí těchto autorů mám pocit objevování Ameriky. A tak mně v této souvislosti napadá, s jak velkým předstihem pochopil Karel Honzík proměny životního stylu nové doby, na které s jistým zpožděním reagují až další generace teoretiků architektury a estetiků.
PAVOL JANÍK
Internet obletela správa o (zatiaľ) neúspešnom pláne na rozparcelovanie Ruska. Hlavný problém Ruskej federácie spočíva v jej nesmiernom prírodnom bohatstve, o ktoré sa dlhodobo a čoraz okázalejšie uchádzajú vytrvalí záujemcovia. Napríklad – Allen Dulles už v roku 1920 navrhoval rozparcelovanie ruského územia na americké protektoráty. Myšlienkou ovládnuť ropné zdroje v zakaukazskej oblasti si vtedy získal priazeň klanu Rockefellerovcov.
(Pohádka realisticko-kontroverzní)
MARTA FRANCOVÁ
Byl jednou jeden statek a v něm žili sedlák, selka a spousta domácích zvířat. Sedlák byl hrubián, selka lakotná a proto nebyli ve vsi vůbec oblíbeni. Domácí zvířata, ač jim sloužila oddaně, trpěla často hladem a špatným zacházením. To trvalo již dlouho a naděje na změnu byla mizivá, neboť situace se postupem doby spíše zhoršovala. Proto se několik zvířat rozhodlo, že utečou a budou žít venku na svobodě. Byli to myš, králík, slepice, kočka, pes, vepřík, osel a kůň. Za vesnicí byl les, pole a louka, plán byl připraven, navíc panovalo krásné letní počasí. Toto rozhodnutí a okolnosti vlily vzbouřencům do srdcí nebývalý pocit odvahy a solidarity. Počítali rovněž s tím, že lesní a polní zvěř se stane jejich spojencem a uskuteční se později příležitost společně napadnout statek a osvobodit ostatní domácí zvířata. Odpřisáhli si vzájemnou pomoc a věrnost a jedné teplé noci opustili všichni potichu statek.
MICHAL ČERNÍK
Tisíc let poté
Kdopak ten oblázek vzbudí
celé věky tu pokojně spal
kdysi dávno byl srdcem v hrudi
toho kdo miloval
chý
Výbuch migrační sopky
Klidní jsou papaláši
na pastvě v Bruselu;
nic je nevyplaší,
ani předzvěst průseru!
Na výstavě Neklidné století ve Slezském zemském muzeu v Opavě návštěvník poprvé uvidí deník výsadkáře Jana Kubiše a Řád Bílého lva, který mu udělil in memoriam 18. června 1968 prezident Ludvík Svoboda. Deník musel podle předpisu před odletem na akci – atentát na Reinharda Heydricha – v prosinci 1941 zanechat v Anglii a podle závěti byl po válce předán rodině.
FRANTIŠEK UHER
Proradné dny po volbách
Parodie demokracie. Kabaretní klání. Tmáři s úlisnou tváří. Vítězové zahnaní do kouta, poražení s vavřínovými věnci. Jurodivý tanec za tancem. Bobtná arogance moci. Smetí, smetí, smetí. A bezpočet bezmocných obětí.