ALEXEJ MIKULÁŠEK

Nová básnická sbírka Michala Černíka, jehož čtenářům našeho časopisu jistě představovat netřeba, nese název PLACHÉ RADOSTI (Brno: vlastním nákladem, vytiskl Tribun EU, 2015, ISBN 978-80-260-7882-1) a řadí se k těm, které se vyznačují takovou životní moudrostí, rozvahou a klidnou vyrovnaností, že by v nich měly pojem a rozmysl, filozofie života, reflexe, sentence a etické instrukce vytěsňovat poezii kamsi na okraj do druhého plánu, měnit autonomní verš v „užitný“ prostředek mimo- a vně-poetického obsahu. A přitom nic není falešnějšího než tato mechanistická rozvaha, kladoucí proti poezii racionální myšlenku, proti kráse nějakou praktickou etickou radu (a výzvu k činu, jakkoli sebeočistnému), proti metafoře pojem, proti okamžitému nápadu řád a pravidlo. Černíkova sbírka dokazuje, že poezie se rodí i tam, kde má krásný verš jiné poslání než to, které se mu konvenčně přisuzuje (např. se oceňuje „krása jazykového ozvláštňování“, „lehká a duchaplná zábavnost“, „významové dění“ v ambivalenci a polysémii, „dekonstrukce“ tvaru etc.), protože básnické slovo v ní chce – a samozřejmě poeticky, nikoli prostředky neslovesnými – skutečnost rozsvítit a posvítit slovem na cestu všem, kteří toto čiré světlo uvidí, resp. jsou ochotni naslouchat, tedy vidět. Vlastně tu také dochází k jakési dekonstrukci – báseň je nové vidění, nové osmyslování něčeho, co vnímáme jako banalitu (např. vlastní existenci).

Existenciální lyrika těží z nekonečného projektování situací a scén, vjemů a prožitků sebe sama, toho, jak nahá lidská duše je vržena do nepřátelského, cizího a nepochopitelného světa, v němž panuje jediná jistota, tedy že – sartrovsky napsáno – „peklo jsou ti druzí“. Je v tom „žitém existencialismu“ také hodně pravdy, pravdy potvrzované dennodenní zkušeností, ale současně i mnoho, mnoho omezenosti, jednostrannosti, kterou je třeba korigovat.

Autor jistě dobře zná odvrácenou tvář života, srov. např. básně Nihil nebo Konec iluzí, ostatně jejich tvůrce už třikráte překračoval hranici smrti, aby se znovu mezi živé vrátil:„Třikrát mi tykala smrt / Smrt každému tyká / Ani zlatý klíč / před ní dveře nezamyká“ (s. 56). Jenže Černíkova lyrika je „lidská“ (sbírku otevírá báseň přímo nazvaná Lidské verše) i v tom smyslu, že svět lidí vidí právě jako náš svět, jako skutečnost polidštěnou a živou, dýchající a laskající a promlouvající a učící a hojící… Slovem, ta Černíkova poezie je lyrice existenciální jistou protiváhou či protipólem, jakkoli z těchto důvodů jistě psána nebyla: nemá polemický ráz, a do žádných dveří, natož pak těch důkladně zavřených, se nedobývá.

Černík ve svých verších už nejen hledá a konturuje, ale slovesně vyznačil a vyměřil svět základních podstat a jistot – pro sebe i všechny ochotné mu naslouchat. Sbírka se odvíjí jako veršovaná učebnice života – z neumannovské chvály života, radosti i krásy je především akcentována první část triády, aniž by byly zcela opomenuty její dvě další tváře. Je to chvála života a modlitba k němu v jednom, chvalořeč poznání toho božského v nás i v druhých (Boha?) i výzva všem živým, aby si uvědomili, co hodnotného drží ve svých rukou a co je jenom stín a blín. Náboženství bez Boha, a současně víra v Boha bez nějakého určitého náboženství! Vroucí modlitba bez sakrálního adresáta, Boha nebo světce, a uvědomění si existence duše jako největšího lidského daru. Spirituální lyrika povstává z těchto nestejně dlouhých řádků bez jakéhokoli ponižování (a sebe-ponižování), čmoudu kadidel a okázalého klanění se Tvůrci, Hospodinovi, Alláhovi, Řádu veškerenstva. Jestliže náboženství vznikalo jako svého druhu odcizení – Bůh byl projekcí nejkrásnějších a nejčistších lidských sil, vlastností, tužeb a snů –, je zde náboženství (rituál, gestace, víra) znovu zhodnoceno, a máme dojem, že i rehabilitováno, ovšem víra jako přesvědčení o přesahu k věčnosti je stěží převoditelná na nějaký konkrétní a hlavně známý „systém“, dejme tomu bez Boha a Bohů.

Zajímavé – zatímco evropští ateisté nalézají Boha v humanitě, přírodě a etice, aniž k tomu potřebují zprostředkovatele v podobě církve či kněze, evropští křesťané se svou dogmatikou a Bohem-Vykupitelem nechávají své křesťanské svatostánky prázdnými, svou církví pohrdají a svá srdce opevnili!

A nejde vlastně o hledání Boha, to by nás při výkladu Černíkova záměru spíše zavádělo, protože zde čteme výsledek celoživotního poznání a uvědomování si toho, čemu židé dali výraz v zákonech a slovech proroků (a čeho se také báli) a za co přijímali odpovědnost, aniž by za vše špatné vinili okolí a zlobu těch druhých. Řekové řádu a zákonům dávali výraz v pojmu osud, FATUM, nebo také NÚS (na počátku byl chaos a ten byl popřen svým uspořádáním), křesťané se zaštiťovali Zjevením a „vůlí Boží“, naši idealisté své zákony ztotožnili s demokracií a humanismem a tyto hodnoty sakralizovali jako kdysi jejich předkové Boha a neomylnou Církev.

U Černíka se ocitáme v jiném světě „osrdečňovaných“ (jak by možná napsal Wolker a jeho vykladači) zákonů, možná v něčem naivní moudrosti přirozeného světa, zákonů objevovaných a ozřejmovaných darem slova. Rozevřená učebnice života, to je oč v Plachých radostech běží, odvěké lidské zákony bez naučného systému, exaktních vět a cizelovaných definic. A tak jen básník může „řešit“ Úděl vlaštovek, které oblohu rozpáranou tryskami a hromy letadel opět scelují, „rychlými tahy sešívají / to potrhané“ (s. 65). Scelují i naši duši, když i „tvá duše je rozpáraná“.

Černíkův svět konturuje a slovesnými prostředky vymezuje podstaty lidského života, stejně jako vyzývá k tomu, aby si je dokázali nalézt či stvořit (v sobě a mezi sebou) všichni lidé. Základem poetického vidění je metafora a metaforický symbol, a samozřejmě možnosti, které nabízí při situování do prostoru a pohybu, času, jejich prostupování když „všemi listy ticha / všemi blízkými světly dýchám“ (s. 57). Jejími konstantami jsou věci a jevy viděné důsledně z lidské, humanistické perspektivy, bez humanitářských frází a pokrytectví, neodcizené a nesegregované, a tak objevované z nové perspektivy. Uvědomění si nesamozřejmé samozřejmosti země je něco jiného než lhostejné míjení čehosi banálního. Až náš pohled věcem vtiskne jejich zázračnost, neopakovatelnost, hodnotu, s níž se stále obrozujeme, v níž je sama hodnototvorná.

Důležitým výrazovým prostředkem sbírky je melodie a písňovost, vzbuzující dojem lidovosti, s ní pak spjatá refrénovitost a hravost veršů. Ožívá zde poetika přísloví a vůbec dětské poezie, která se stává nástrojem „sakralizace“ poznání profánního, realistického (jistě nikoli pragmatického ve smyslu finančně vyčíslitelného užitku). Je pouze zdánlivým paradoxem, paradoxem nedialektického rozumářství, poznání, že se smrtí přibližujeme dětství, jako v básni Prostě jsi. Darem je každodenní probuzení se, umění se na něco těšit, být zvědavý jako dítě, znovu slyšet hlas maminky („Tu písničku znáš odmalička / kdy na hrníček lžička cinká“, s. 17). A ožívá tu i poetika sentencí a gnóm, „malých lidských přání“, malých modliteb (zvláště dva oddíly Pokleknutí). Vedle dětského aspektu, který je konstantní součástí Černíkova pohledu na svět, kromě lidovosti, kterou samozřejmě neztotožňuje s primitivností, kromě odvážné a nové spirituality je silnou tóninou jeho básní-písní rovněž vlastenectví, kterým má blízko k Janu Nerudovi, Svatopluku Čechovi nebo Josefu Václavu Sládkovi, ale nelze zapomenout ani na Seifertovu Maminku nebo na reflexivní poezii Miroslava Floriana. Zdá se, že tento pozapomenutý a ještě nedávno „elitami“ hrubě vysmívaný cit bude znovu rehabilitován, pokud nechceme spáchat národní sebevraždu.

Ne každý bude ochoten naslouchat tichému slovu, v němž navíc rezonuje cosi kazatelského, ale kdo bude ochoten naslouchat, ten uslyší a uvidí.