JIŘÍ JÍROVEC

Když je někdo jediný, kdo to může udělat, tak to musí udělat.

Rudolf Hrušínský, Vesničko má středisková

Upozornění

Následující text je reakcí na snahu zavádět v českých zemích absolutní pravdu a tím omezit právo na vlastní názor a na diskusi.

Jeho autor je člověk, který prožil první polovinu svého pracovního života v bývalém Československu a druhou v Kanadě. Nikdy neměl nic společného ani s disentem, ani s komunistickou nebo jinou politickou stranou. Nemá rád spolčování, výzvy a petice. Používá vlastní mozek a svoje postoje podepisuje sám. Byl k tomu vychováván rodiči, jejichž čestnost a názorová nezávislost byla příkladná.

Příklady použité v textu nemají přímou souvislost s autorovými názory. Slouží jen pro ilustraci problému. Zdůraznění v textu jsou autorova.

Úvod

Před časem jsem se veřejně zastal člověka v tísni. Tím nemám na mysli onu politicky motivovanou živnost, ale bývalého disidenta. Dostalo se mi za to dost nadávek, ale daleko mírnějších než ty, které dostává on sám.

Nedávno mu přišel na interní emailovou adresu univerzity tento dopis:

„[…] nejsem sám, kdo Vám za to, co děláte a jak se projevujete, přeje, aby Vám pár cigánů a muslimů natrhlo prdel, Vašim blízkým a příbuzným uřezali ruce a nohy a nechali je v poklidu vykrvácet a vám poté utrhnout to smradlavé, co máte mezi nohama. Jak vůbec vy, po tom svinstvu, co děláte, můžete učit mladé lidi? Vždyť vy jste opravdu jen hovado a debil. Ale nebojte se, vaše hodiny už brzy dotlučou… Brzy na viděnou, ty uslintaný konfidentský hajzle!“

Je to důkaz, že se česká společnost mění. Moje kamarádka z Bostonu shrnula svůj pocit z letošní měsíční návštěvy v České republice takto:

„Jsem v úplném šoku nad českým rasismem a xenofobií. Za celý měsíc jsem tady nepotkala nikoho jiného než rasisty. Moji bývalí přátelé, příbuzní a známí, všichni jsou rasisté a xenofobové. To je strašný, co se tady děje. Všichni nadávají na Romy a nikdo nechce přijmout žádné uprchlíky, protože sem prostě ty jimi nazývané čmoudy nechtějí.“

Nejde o nějakou havlistku, sluníčkářku a nebo kohosi z pražské kavárny. Dlouhá léta pracovala pro agenturu, která se starala o uprchlíky přicházející do USA. Jeden čas v ní pracoval i onen zmíněný disident a jednou dokonce na letišti v Bostonu vítal svého bývalého vyšetřovatele z Prahy.

Občané ČR jsou velice alergičtí na zmínky o rasismu nebo homofobii. Pověst jim bohužel kazí lidé, kteří v diskusi pod článkem napíší třeba tuto radu:

„Pošli svou dementní kamarádku zpět do Bostonu a ať si tam šíří svoje vaginoviny. Kolik si těch čmoudů odvezla do Bostonu?“

„Asi nějaká černá huba, kterou Češi, rozjitření přílivem čmoudů, mylně pokládali za imigrantku.“

Nebo si zavtipní pod fotografií utonulého chlapečka:

„Síla fotografií je obrovská. Vzbuzují totiž dojem, že zachycují svět, tak jak se stal v okamžiku, kdy fotograf stiskl spoušť. Často se ukáže, že jde o manipulaci.“

O autentičnosti světoznámé fotografii Roberta Capy (Padající bojovník ve španělské válce) jsou vážné pochybnosti. Známé je i to, že mnohé scény z druhé světové války byly pro fotografy přehrány znova.

Mnohdy je fotografie výřezem nebo úhlem pohledu zmanipulována tak, aby výsledek odpovídal potřebám propagandy.

Když Robert Kennedy kandidoval v roce 1968 na úřad prezidenta USA, objevila se v dobovém tisku krásná fotografie: Kráčí po břehu moře, jen tak sám, s manželkou za ruku. Konečně trochu samoty a odpočinku od předvolebního mumraje. Dojemné a lidské – tedy do té chvíle, než jiný fotograf prodal médiím tutéž scénu bez výřezu. Kousek od Kennedyho byla horda fotografů, kteří se všichni snažili zachytit onu „osamělost“ politika.

Správný úhel pohledu umožnil představit čelné politiky jako pevně semknutý předvoj lidu při demonstraci na podporu Charlie Hebdo. Pak zase nějaký pitomec propagandě zavařil, protože uveřejnil pohled na stejnou scénu z nadhledu a tím prošvihl, že šlo o naaranžovanou scénu.

Politici se k sobě tulili ve vedlejší ulici a za nimi bylo, až na ochranku, prázdno.

Původní fotografii pak ještě upravil editor novin, patřících jakési ultraortodoxní náboženské organizaci v Izraeli. Vyzmizíkoval Merkelovou, protože se dotýkala Hollanda. Víra těchto horlivců totiž zakazuje veřejné dotyky mezi „cizím“ mužem a ženou.

Zmíněná fotografie utonulého chlapečka prý byla rovněž zmanipulována. Byl údajně přenesen na jiné místo, aby se dala pořídit účinnější fotografie.

Nabídka falše je velká a tak si každý může vybrat podle míry svého (ne)vkusu. Onen chlapeček se změnil na vhodný materiál pro politiky.

Premiér Sobotka podle médií „smutnil“. Pokud slzel, tak krokodýlně, protože jeho vláda krátce před tím odsouhlasila, že bude financovat stipendium Madeleine Albrightové pro české studie na Univerzitě v Glasgow. Jako kamarádka Havla a bývalá politička je prý vhodnou tváří pro tuto akci.

Česká vláda se ve svém řiťolezectví nedokáže distancovat od osoby, která 12. května 1996 ve známém televizním pořadu „60 minut“ dostala otázku, zda předčasná smrt asi půl milionu iráckých dětí za to (čti odstranění Husseina) stála.

Albrightová, tehdy velvyslankyně USA v OSN, odpověděla takto: „Myslíme si, že ta cena za to stála“. Její výrok je hodný nepotrestatelného válečného zločince.

Pokud jde o „tvář“ pro stipendium, máme svého Komenského, dva nositele Nobelovy ceny a řadu vědců, kteří v Československu působili. Třeba světoznámého lingvistu Romana Jacobsona. Nebo Horníčka, Hrabala, Wericha nebo Svěráka. Kdyby se student ptal, o koho jde, dostal by odpověď, že o lidi, kteří dokazovali a dokazují, že čeština je pozoruhodný a bohatý jazyk.

Nu, premiér si posmutní a pak to bude zase „Maul halten und weiter dienen“. Proč někde zbytečně narážet… Je to trapná komedie.

Ohrožení svobody slova v Česku aneb obvinění Marty Semelové

Vrátím se k úvodnímu bonmotu. Jsem jeden z mála, kdo se za tuto českou političku veřejně postavil, když byla napadána za svoje vystoupení v Hyde Parku. Dnes tak činím opět, protože se kdosi zdál být jejími výroky ohrožen na svých právech a protlačil celou věc až k soudu, který začne 6. 1. 2016.

Podotýkám, že mi nejde ani o Martu Semelovou, ani o její stranu. Nepsal bych o jejím případu, kdybych nepociťoval strach z toho, kam se česká společnost ubírá.

Cítím se ohrožen snahou jakéhosi právníka získat rozsudek s úředním razítkem, tedy precedent, který by umožnil kdykoli omezit svobodu slova, když se bude někdo cítit ohrožen na svých právech.

K žalobě dodám, že je nepochybně součástí předvolebního boje, protože žalobce deklaruje svoji příslušnost k TOP 09, tedy straně, která je v preferencích až za KSČM.

Nastolování absolutní pravdy

Otcem toho procesu je pololživý a polohumanistický Václav Havel, který udal směr svým velmi selektivním přístupem k lidským právům a válkám. Je pregnantně formulován výrokem jisté socioložky: „Raději se budu mýlit s Bushem, než mít pravdu s Putinem.“

Odlišnost názorů je vždy nepříjemná. Například zničení Alexandrijské knihovny bylo údajně vyfutrováno tímto příkazem:

„Spalte ty knihy. Buď obsahují totéž co Korán, pak jsou zbytečné, nebo obsahují něco jiného, a pak jsou škodlivé!“

Je to doslova zemanovský bonmot. Neví se kým a jestli vůbec byl vysloven, ale zní pěkně. Pokud jde o naši historii, může být parafrázován takto:

„Jestliže nějaká kniha obsahuje totéž, co publikace ÚSTR, pak je zbytečná, obsahuje-li něco jiného, pak je škodlivá.“

V Česku se zatím knihy nepálí, ale najdete je vyřazené z knihovny. Například učebnici dějepisu z roku 1968, kterou nedávno našel výše zmíněný disident vyhozenou v popelnici před veřejnou knihovnou.

Prevenci proti nežádoucím myšlenkám zajišťují sponzoři, kteří nesponzorují a vydavatelé, kteří nevydávají. Zajímavou inovaci představují v tomto směru knihkupci, jimž svědomí zabraňuje, aby některé knihy vůbec prodávali. Je to obdoba lékárníka, který kvůli své víře odmítne prodat prezervativy.

Soud s Martou Semelovou je zjevně součástí tohoto procesu, tedy vynucovaného zapomínání.

Marta Semelová v Hyde Parku

Smyslem onoho televizního pořadu nebylo seznámit veřejnost s názory, které jsou odlišné od hlavního proudu. Všechny otázky byly formulovány tak, aby jakákoli odpověď diskreditovala buď poslankyni, nebo ještě lépe její politickou stranu. Pokud udělala Marta Semelová něco špatně, bylo to, že si neuvědomila, že se s ní hraje špinavá hra a že z vysílání demonstrativně neodešla.

Moderátor se snažil z poslankyně vydobýt její názory na období, kdy vládla KSČ. To je sama o sobě ošidná věc, protože jakýkoli pozitivní názor může být chápán jako porušení Zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.) Tento zákon nejen legalizuje odpor proti tehdejšímu režimu, ale dokonce i spolupráci s cizími (demokratickými) státy proti vlastní zemi.

Zákon sám je možné považovat za paskvil, protože jde o čistě politický nástroj. Jeho širší význam je v tom, že vytváří precedent:

Kdykoli se příště dostane k moci dostatečně silná skupina, může prohlásit současný režim za protiprávní a dokonce posvětit další odboj a jeho spolupráci s cizím státem.

Nedotknutelnost „oficiálního“ pohledu na období 1948–89 je zjevná. Zatím jsou ještě tolerovány měsíce leden 1968 až březen 1969.

V Česku je tedy těžké mít vlastní názor, pokud by nebyl v souladu s momentální interpretací historie. Vzhledem ke zmíněnému zákonu platí bonmot Jiřího Suchého: „Je nebezpečné domnívat se cokoli.“

Moderátor ČT Bohumil Klepetko se v rozhovoru s Martou Semelovou zaměřil na tři okruhy otázek:

Případ Milady Horákové; Státní bezpečnost (StB); 21. srpen; a okrajově naVasila Biľaka.

Žaloba proti Martě Semelové uvádí, že v Hyde Parku nezdůraznila, že mluví sama za sebe, takže její odpovědi jsou tedy postojem KSČM. Žalobce patrně dost dobře pořad nesledoval, protože sám Klepetko se v úvodu ptá, jaké jsou „její názory“.

To, že se KSČM prostřednictvím omluv od minulosti izolovala, by Klepetko i jeho scénáristi měli vědět. Pokud o tom chtěli diskutovat, mohli si pozvat předsedu KSČM Filipa.

Následující text nenabízí „správný“ pohled. Toliko naznačuje, že existují mnohé možné úhly pohledu na jednu a tutéž historickou událost.

Případ Milady Horákové

Pohled I – historizující

Je založen na analýze událostí v kontextu doby, kdy se staly.

Proces s Miladou Horákovou spadá do období, kdy byla v plném proudu studená válka. Byla to doba, kdy Západ podporoval odpůrce nového režimu, cvičil a posílal agenty chodce přes hranice a sháněl informace, použitelné v příští válce.

V takovém klimatu nebylo těžké věřit, že Horáková byla vinna podle obžaloby. Odsouzení Milady Horákové bylo nepochybně v souladu s tehdejšími názory na nakládání s těmi, kteří se spolčují se zahraničím, aby poškodili vlastní zem.

Přepis soudního protokolu je zajímavý tím, že Horáková mluví zcela přirozeným jazykem, kdežto prokurátor a soudce používají jazyk politický. Pokud do výpovědi zasahovali, šlo vesměs o doplnění nějakého adjektiva (imperialistický, kapitalistický).

Výpověď Horákové rozhodně nedělá dojem, že byla napsána někým jiným a ona se jí naučila nazpaměť.

V této době se bojovalo proti nepříteli velmi intenzivně na obou stranách. V USA řádil McCarthy. Na udání katolickým knězem Chudobou, že je komunista, doplatil jedenáctiměsíční internací na Ellis Islandu Jiří Voskovec.

V USA byli manželé Rosenbergovi popraveni v červnu 1953 (stejně jako Milada Horáková přes protesty významných světových osobností). Údajně za vyzrazení tajemství atomové bomby Moskvě.

Případ Rosenbergových a Milady Horákové spojuje jedna věc: byli exemplárně potrestáni za spolupráci „s druhou stranou“. Skutečná škoda, způsobená předáváním informací, byla druhořadá.

Odskočíme-li do žhavé současnosti, narazíme na případ Bradleyho Manninga. Ten informoval prostřednictvím Wikileaks o některých aktivitách americké diplomacie, čímž ohrozil úsilí propagandy zajistit, aby občané věřili, že co vláda USA činí, dobře činí.

Manning se částečně se přiznal, takže nedostal provaz, ale jen 35 let. Ve vězení byl lámán samotkou, buzením, nahotou a zimou. Tyto metody se režim od režimu příliš nemění.

Poučný je i případ kanadského námořního důstojníka Jeffreyho Delisla. Dostal dvacet let za to, že si, použijeme-li terminologii z případu Horákové, „vyměňoval informace“ s Moskvou. Člověk si něco vymění a pak ho to mrzí, lze parafrázovat Švejka.

Ze zorného úhlu československé historie je pozoruhodný tento výrok kanadského soudce Currana: „[…] i je-li škoda, kterou Jeffrey Delisle mohl způsobit, nejasná, samotný fakt, že informace vůbec předával, je závažným zločinem […] Společnost je právem rozhořčena nad takovou zradou.“

To je přece argumentace hodná Urválka. Roli hrálo to „že“ a ne „co“ bylo předáno.

Prokurátorka Lyne Decarie argumentovala, že „jde o zastrašení a [že] rozsudek dává jasnou výstrahu“. V podstatě to samé řekla prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. S tím rozdílem, že ona do toho ještě zamotala světový mír.

Rozdíl mezi Miladou a Ethel je v tom, že za smrt té první se komunisté omluvili, kdežto v USA se nikdo nikdy neomlouvá, přestože se později ukázalo, že obvinění Ethel bylo falešné.

Pohled II – relativizující

V takovém případu jsou na historická fakta naroubována současná měřítka.

Dnes by Milada Horáková nebyla popravena. Odsouzena možná, pokud by její činnost měla Manningův a nebo Delisleův rozměr. V civilizované Evropě se již lidé nepopravují a chycení špióni se raději ponechávají na výměnu.

Druhá věc je, že při satelitních snímcích již nemusí nikdo fotografovat nádraží nebo letiště. Horší je vyzrazení obchodního tajemství anebo toho, že tajné služby odposlouchávají spřátelené politiky.

Relativizující metoda není vždy použitelná, protože srovnávání různých případů může vést k nepohodlným závěrům.

Pohled III – propagandistický

Ačkoli je třetí v pořadí, na ty předcházející nenavazuje. Kdyby se lidem dalo příliš mnoho informací, mohli by se začít ptát a nedejbože i přemýšlet.

To je přesně ten okamžik, kdy přijde vhod zpolitizovaná instituce, která sice nic podstatného nezveřejní, ale jsouc pojištěna zákonem o zločinnosti komunismu, může působit na veřejnost, aby se nám (spíše jim) nedomnívala, že něco mohlo být jinak.

Ústav „správného“ pohledu raději předkládá hotovou, pro naši dobu absolutní pravdu. Kdo se od ní odchýlí, dostane splaceno třeba peňásem.

Čeština je krásný jazyk a tak se stejná věc dá vyjádřit na několik způsobů. ÚSTR činnost Milady Horákové zakulatil takto:

„(Pro Miladu Horákovou) bylo pomáhat rodinám prvních zatčených a udržovat spojení a výměnu informací s emigrací stejně přirozeně, jako za války udržovali s manželem spojení s Londýnem.“

Podle obžaloby se „výměna informací“ týkala špionážních údajů o hospodářské činnosti a třeba označení míst jakéhosi plynovodu, kde by se dal nejlépe vyhodit do povětří (kdyby bylo zapotřebí).

Dobrou ukázku jazykového posunu představuje legenda Mašínů:

„Bratři Mašínové poslouchali západní rozhlasovou stanici, která připomínala hrdinství jejich otce. V té době už oba dobře věděli, co je to komunistický režim. Oběma byl zabaven majetek a byly (sic!) posláni do pracovního tábora. Ctibor strávil dva roky na Pankráci a v Jáchymově. Mladší Josef Mašín byl dvakrát ve vězení. Oba se proto tajně připravovali na útěk. V poslední chvíli přibrali své tři kamarády, Paumera, Švédu a Janatu. Při náhodné kontrole ve východním Německu byl Janata zatčen a udáním padl do rukou komunistické policie Švéda. Pak došlo k přestřelkám, při nichž se museli bratři Mašínové a Paumer bránit. Po několika střetech s policií se jim podařilo dostat se až do Berlína. Všichni tři se přihlásili do americké armády a v únoru 1954 se dostali do Spojených států amerických.

V monstrózním zinscenovaném soudním procesu byli bratři Mašínové a Milan Paumer v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti. K trestu smrti byli odsouzeni Ctibor Novák, Václav Švéda a Zbyněk Janata. Rozsudek byl vykonán. Zbyněk Roušar byl odsouzen na doživotí a dalších třináct obviněných k trestům vězení do 22 let.“

Tedy ani slovo o vraždách v Československu, ani slovo o mrtvých v Německu. Prostě došlo k přestřelkám…

Sdělení, že Josef Mašín byl ve vězení zní dramatičtěji, než kdyby byla popsána skutečnost: Byl jen ve vyšetřovací vazbě a pak propuštěn, protože nebyl obviněn.

Soudní procesy té doby bývají označovány za monstrózní, zinscenované a vykonstruované. Tyto termíny mají vzbudit pocit nezákonnosti. Česká veřejnost se může domnívat, že takový je i proces s Davidem Rathem.

Lidové noviny nedávno publikovaly článek o činnosti skupiny Mstitelů Milady Horákové. Jsou v něm celkem barvitě popsány nejen sabotáže, podpalování stohů, ale i krádeže a vražda jedné ženy. Jeho autor se neubránil, aby nepoužil známé klišé:

„Komunistická justice uspořádala v říjnu 1962 s pěti členy Mstitelů Milady Horákové lokální monstrproces, který by svou rétorikou i vynesenými tresty lépe zapadal do první poloviny 50. let.“

Když Ministerstvo obrany zvrátilo rozhodnutí, jímž ÚSTR odmítl členu této skupiny vydat osvědčení o odboji proti komunistickému režimu, napsal člen Rady ústavu toto:

„Házet vrahy a zloděje společně s disidenty do jednoho pytle je velká rána pro všechny spravedlivě oceněné. Takovéto případy nahlodávají důvěru ve statečné lidi, kteří se nebáli v minulosti pozvednout hlas. Bude-li Ministerstvo obrany k oceňování přistupovat takto ledabyle, nebude možné to označit jinak než jako znásilňování dějin.“

StB

Pozoruhodný je tento argument žalobce proti Martě Semelové:

„Protože StB potlačovala základní lidská práva a svobodu jiných osob, je její pracovníky možné považovat jen za „horší než neslušné lidi.“

Nabízí se otázka, jestli žalobce považuje za horší než neslušné lidi třeba spolupracovníky tajných služeb „demokratických“ států.

Vraťme se ale k StB.

Na internetu lze najít toto zdůvodnění nutnosti boje proti režimu nepřátelským ideologiím: „Nepřátelské ideologie, proklamované jednotlivci nebo skupinami jsou v rozporu se statutem quo a současným rozložením moci v naší společnosti.“

V praxi byl tento zrůdný princip, namířený proti občanským svobodám, použit následujícím způsobem:

„Při akci, zaměřené na ochranu politického jednání na nejvyšší úrovni, byli mezi disidenty nasazeni tajní policisté, udavači a 500 narychlo najmutých špiclů. Jejich informace zaplnily 70 000 stránek. Sedmnáct nejnebezpečnějších disidentů mělo být souzeno.“

Pokud si na tomto místě chcete odplivnout, zadržte pro jistotu slinu, aby neletěla nežádoucím směrem.

Jde o drobnou mystifikaci: To, co na první pohled vypadá jako informace o StB, je ve skutečnosti informace kanadské CBC o činnosti Joint Intelligence Group, která je součástí Kanadské jízdní policie. Týkala se opatření proti disidentům před dvoudenní schůzkou G20, která proběhla v roce 2010 v Torontu.

V citovaném článku je i zajímavé vysvětlení, proč policie takovou věc dělá:

„Praxe spočívající v tajném sledování politických protestů je z právního hlediska snahou o odhalení případů, které lze soudně stíhat. Z politického hlediska jde o vytvoření atmosféry strachu z disentu.“

Každá moc má svoje tajné služby a Bretschneidery a každá moc je ochotna potlačovat základní lidská práva a omezovat svobodu, pokud se, někdy i jen teoreticky, cítí ohrožena.

Každá moc tvrdí, že poslušným občanům nic nehrozí. Není to pravda, protože třeba v Kanadě se může občan dostat na černou listinu zakazující jeho opuštění země anebo let letadlem, aniž by o tom vůbec věděl.

Občan může být obviněn ze zločinu, který se nesmí dozvědět ani jeho obhájce, protože jinak by se mohlo provalit, jakým způsobem si tajná služba opatřuje informace.

V době McCarthismu existovala v USA obvinění z „neamerické“ činnosti. Měla stejné důsledky, jaké žalobce připisuje působení StB v bývalém Československu.

Historici by samozřejmě měli zkoumat a publikovat, proč a jak StB pracovala a jaký byl skutečný dopad jejího působení na společnost. Jejich práce by měla být především varováním pro budoucnost. Tedy před tím, co po StB ještě přijde.

V médiích najdeme anekdotické historky třeba o tom, že v jednom divadle na sebe (údajně) vzájemně donášeli dva herci (podle seznamů spolupracovníci StB), že byly rozlepovány dopisy nad párou a že existovaly cestovní zprávy, které vyžadovaly, aby pracovník uvedl, jestli se při cestě do zahraničí náhodou nesetkal s nějakým emigrantem.

Pokud nám skutečně jde o lidská práva a kontrolu moci nad námi, měli bychom se zabývat současnými tajnými službami a jejich praktikami.

V Senátu je novela zákona, která rozšiřuje právo našich tajných služeb odposlouchávat telefonní hovory. Bývalý ministr vnitra Bublan, nyní senátor, nebyl schopen odpovědět na tuto otázku: Občan, který byl odposloucháván neprávem, má nárok na omluvu od té tajné služby, která se omylu dopustila. Jak se ale může tohoto práva dovolávat, když se o odposlechu nemůže, respektive nesmí dozvědět?

Jistě, občan poslušný zákonů se nemusí obávat, že je neustále sledován na každém kroku.

Dokončení v příštím čísle