EVA FRANTINOVÁ

Kdo není dnes v televizi, nežije. Kdo nechodí potetovaný ve tváři, nežije. Musí být potetovaný po celém těle, i na ušních lalůčcích, i na malíčcích u nohou.

Kdo nemluví do rozhlasu a svým hlasem nepřebíjí reklamu na auta a všechno nám nepotřebné možné, v tu ránu zemře.

Nestačí verše psát, musíš je řvát, musíš si k nim pořídit řvavý kostým a kovovou obruč kolem krku, a vymyslet pro ně vymazlený víkend v lázni červeného vína, a…

S vydanou sbírkou básní, s nějakou jednou zastrčenou recenzí v zastrčeném časopise, s nesmělým uměním prodat svých 200 výtisků, s životem prostým jako luční kvítí, my v loňských baloňácích, kteří nasáváme bez ustání vzduch i vzruch v přírodě i ve městech, nejsme. Máme to za sebou? Pro určitý druh posluchačů a čtenářů jistě, a co ti druzí? Jsou vůbec ještě nějací druzí?

Darovala jsem svou knížku s věnováním paní v knihvazačské dílně – a za nějaký čas jsem ji objevila v krabici před krámkem mezi notýsky a bloky. Za 10 Kč.

V tu chvíli chtěla jsem – jako už tolikrát – spatřit v ulici Viléma Závadu.

Je to už mnoho let, co jsem mu posílala své první verše a on mi laskavě odpovídal: „Jen pokračujte, stojí to za to…“

Je to už mnoho let, co jsem jeho velkou fotografii obcházela za výkladem knihkupectví na Národní třídě, i když básník napsal: „Mé jméno není na plakátech, ani nehraji na pódiu. / Chodívám v obyčejných šatech, jak obyčejný člověk žiju.“

Ano, chtěla bych potkat na procházce Viléma Závadu, abychom spolu oslavili zázraky obyčejných věcí, třeba zázrak chůze, ono „Ach být svoboden a jít a jít / jako bys vrh a zatahoval síť / jako bys vyšplíchával z plic / palčivost své něhy u silnic.“

Směšný stesk?