VLADIMÍR KOLÁR

Hru PANKRÁC ‘45, kterou uvádí Studio Švandova divadla, od počátku realizace provází autorský spor. Její autorkou a režisérkou je dramaturgyně smíchovské scény Martina Kinská, motivicky podobnou hru Vosí hnízdo napsala už před několika lety herečka Isabela Soukupová-Siegelová pro Divadlo Bez zábradlí Karla Heřmánka, ta však zatím čeká na nastudování. Právníci, kteří spor řeší, hovoří o dvou hrách, nejnápadněji problematickým pojítkem obou projektů však je, že obě autorky vsadily na fikci a umístily v roce 1945 do jedné pankrácké cely prvorepublikové a protektorátní herecké hvězdy Adinu Mandlovou a Lídu Baarovou, které se ve skutečnosti tehdy spolu setkaly jen při konfrontaci před vyšetřovateli.

Aby dramatičky měly takovýto identický nápad, to je málo pravděpodobné. Obě autorky přiblížily řevnivost a konfliktní situace mezi oběma herečkami, podobnost dialogů – jak uvádějí i právníci agentury Dilia – může být důsledkem toho, že Soukupová-Siegelová i Kinská si jako svůj hlavní zdroj zvolily paměti Adiny Mandlové Dneska už se tomu směju a Lídy Baarové Útěky. Inspirace je silná a podstatná, jak potvrdí každý, kdo knihy četl.

Martina Kinská však nezůstala u těchto dvou filmových hvězd, obviněných z kolaborace s Němci, z osobních kontaktů s vysokými politickými činiteli velkoněmecké říše a protektorátu, do společné cely umístila další problematickou postavu, odbojářku Hanu Krupkovou, jejíž dramatické a až neuvěřitelné osudy byly též literárně zpracovány. Její balancování na tenkém pojítku mezi životem a smrtí v nejkritičtějších osudových situacích nejvíce záviselo na jejích osobních půvabech, které ji spasily před nevyhnutelným koncem, ale ponížily její lidskou důstojnost.

Stejně jako Adina Kláry Cibulkové a Lída Réky Derzsi je i Hana v podání Evy Josefíkové velice přesvědčivou studií osudu a povahy výjimečné ženy na pozadí vyhrocené doby, která se zcela vymkla z obvyklých rozměrů fungování lidské pospolitosti. Také přirozená kulisa prostých cihel a kamenů podzemního Studia dodává inscenaci potřebnou atmosféru, umocňuje nezvyklé vyznění zejména tragikomických momentů, které patří i do tohoto drsného prostředí.

Ve vazební cele je stálou obyvatelkou také Židovka Julie (hraje ji Andrea Buršová), která je obviněna, že ve funkci vedoucí lágrového baráku ubližovala ostatním vězenkyním a že se nechovala zcela tak, jak měla. Konfrontace jejích východisek s postuláty obviněných z kolaborace je dalším z pozoruhodných témat, jež nastoluje hra, která, aniž by relativizovala vyšetřovaná provinění, přesto nabízí nemálo úvah o vině, odpovědnosti, povinnosti či zradě. Složitost, propletenost i protikladnost osudů této čtyřky se ještě více problematizuje, když cela získá novou obyvatelku, trochu tajemnou Němku, u které se postupně odhaluje pravá identita, jež ji staví do blízkosti říšského protektora K. H. Franka. I když různorodost dosavadních obyvatelek iniciovala nejednu ostrou konfrontaci, pochopitelné vzájemné střety (ale i momenty vzájemného pochopení), Němka je všemi vnímána jako něco cizorodého, co ostatní sbližuje ke společnému postoji.

Inscenace Švandova divadla je nepochybně pro diváky přitažlivá svými protagonistkami, ale ze strany autorky nejde o nějaké líbivé gesto; své hrdinky rozhodně nešetří ani neomlouvá, spíše se snaží nastolit téma člověka a jeho konfliktu s dobou, jehož vztažitelnost ke konkrétní době okupační reality nemusí být jedinou možností pro zkoušku charakteru.