EVA FRANTINOVÁ

Básník Stanislav Zeman, člen Unie českých spisovatelů, z. s., slaví 2. dubna sedmdesátku. Srdečně blahopřejeme!

Na toulkách s jízdním kolem jsem si oblíbila vilu v Horní Lomnici. Zchátralou a téměř opuštěnou, s prosklenou verandou, s divokou zahradou bez plotu a s rezavou ruční pumpou, pod kterou nikdo nestrká hlavu. Vilu pár kroků od ořešáků, které na podzim pouštějí ořechy na zem – a zní to jako malý bubínek v orchestru.

Kdo tady asi bydlel, o čem snil, kam se ztratil, jak vypadal, žena, muž, dítě, proč mne vila vábí, proto, že připomíná náš prodaný dům, zahradu, pumpu, pod kterou mi tatínek strká hlavu, předsíň s vůní jablek – ptám se téměř nahlas, vždy když tlačím kolo kolem vily. Až do zatáčky, za kterou bije do sandálů zátoka zeleného moře.

Nahlas si mohu říkat básně, které za chvíli svěřím poli máků, nebo heřmánku, básně si mohu říkat až do Velkých Popovic. A den je letní, krásný. A duše visí na slunci – vypraná. A tělo pravidelně dýchá. Nikde ani živáčka! Až loni!

Potkala jsem se tu se Standou Zemanem. S chodcem, který si chůzí „čistí hlavu“ a možná také občas vytáhne z batohu notýsek a tužku, zapíše si pár veršů, veršů, které třeba nejsou vůbec o přírodě, nebo jsou a mají kořeny zcela jinde – až na moravských vinicích, možná si Standa také nahlas recituje.

Nejraději má rytmus na dvě doby, rytmus kroku. A občas – jak mi svěřil – potom co se ujistí, že je na dlouhých cestách sám se v rychlé chůzi odrazí, rozpřáhne ruce nad hlavou a mává jimi – jako při letu.