JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ

134. výročí narození Marie Majerové, které jsme si připomněli 1. února letošního roku, je příležitostí, položit si otázku, zda kurs kompetenčních finančních a politických činitelů naší republiky, usilujících restaurovat u nás kapitalistické poměry, antikvuje kulturní hodnoty, jež od poslední třetiny 19. století usilovaly o překonání, resp. odstranění těchto poměrů. A tu zjistíme pozoruhodnou skutečnost. Tyto dějinami prověřené kulturní hodnoty nejen nezastaraly, ale naopak: nabývají nové životnosti a naléhavosti. Tuto vyjevující se dialektiku je možno shledat velmi dobře právě na díle Marie Majerové.

Marie Majerová, roz. Bartošová, narodila se v Úvalech u Prahy, kde si její rodiče založili řeznickou živnost. Avšak otec František Bartoš po třech letech náhle zemřel; majetek rodiny byl prodán v dražbě a třicetiletá vdova se vydala s tříletou dcerou do Prahy. Na čas bydlí v malém bytě v zadním traktu budov Nostického paláce, určených pro „čeleď“. V romantickém prostředí Malé Strany, rozdělené jinak na svět bohatých a chudých, prožívá Marie Bartošová své rané dětství.

ZDENĚK HRABICA

Hned v úvodu je třeba čtenáře upozornit, že Jaroslav Čejka, autor svědeckého a současně fiktivního retrorománu Most přes řeku zapomnění doslova balancuje na rozmezí krásné literatury a literatury faktu. Sám přiznává, že po různých skicách, z nichž první byly jeho předčasné paměti, které vyšly pod zdvojeným názvem Aparát – Soumrak polobohů už počátkem devadesátých let, teprve před čtyřmi lety konečně přišel na to (cituji): … jak to všechno napsat – jako beletrizované memoáry člověka, který svůj příběh filtruje, dochucuje a dobarvuje (ale nepančuje) tak, aby nezkreslil historické události, a přitom nepoškodil žijící osoby, jež mu posloužily coby modely k postavám spleteným z různých osudů jako velikonoční pomlázky.

JIŘI JÍROVEC

Slovo, pane, slovo stačí a zasmrádne celá kniha. Musí se to hlídat.

Předscéna z Těžké Barbory

Politici vytáhli z rukávu falešný trumf: Hodili na stůl kartu zvanou migrant. Ta přebíjí termíny uprchlík nebo utečenec a s nimi i vysvětlování proč a před čím se utíká či prchá. Stačí slovo a zasmrádne celá EU.

MIROSLAV VEJLUPEK

(1)

Věřím všemu, co si myslím, / a nevěřím všemu, co říkám, / ale věřím všemu, co napíši.

(MČ: Sentence o pravdě)

Kde jsme k takovým nápadům přišli, to už nevzpomeneme. Ale pořád si stojíme za svým: Hloubku a pravost jedině estetického a jedině kultivovaného v osobnosti básníka objevíš ve slokách milostných a erotických. Michal Černík jako by klonil čelo, když napíše: „Zůstaň ty můžeš zůstat / dokud tě miluji / dokud jsem / dokud jsem nemocný tvým životem / dokud tě volám do své přítomnosti // dokud si tě vyťukávám / váhavou rukou do psacího stroje / a přesto jsi plná překlepů / jako bys ulhávala // Všechny tvé řádky přesahují papír / přesahují mě / Nikde tě není konce / Jsi na pokračování …“ (Jsi krásná až potom) Tak takovou originální a přesvědčivou poklonu dámě dovede vyseknout patrně jen Černík. A aby vskutku nedlužil, přidá a opět jako by se kořil: „Ženo tvou ozvěnou je dítě / Jsem pouhá nápověda / Život jak jablko rozdělí tě / a budoucímu času jeden díl předá“ (Ozvěna ženy)

JAROSLAV VÁŇA

Lumír Nouzal se zabydlel v domě po rodičích. Ve městě, které bylo satelitem Olomouce, na místě zvaném periferie centra. Byl s tím spokojený. Z okna pracovny měl výhled na zahradu, kde se v kulturách upravovaných lidmi stále něco dělo. Přelety ptáků, jejich hladké přistání do zeleně trávy, pozornost, kterou tomu věnovaly kočky, reakce psů s alarmem krátkého, vzteklého štěknutí. Středně vysoké stěny zabydlených pokojů byly přetížené obrazy dříve i nyní uznávaných umělců. Po rozích postávaly sochy v nadstandardních velikostech, s úctou k nim shlížely menší, komorní. Možná si v noci mezi sebou povídaly o všem, co se v pokojích dělo, když byly odsouzeny k dřevěnému mlčení. A všude spousta knih. Dobrých, horších i špatných. Všeobecně uznávaných i zapomenutých. Žijících způsobem, jakým žijí mnozí lidé. Těsně pod povrchem stropu se tísnily staré, oprýskané, mnohdy drátem vyztužené džbány. Jejich dekor byl vzpomínkou na dávno zapomenuté lidové umělce, kteří jim vdechli život ze zcela jiných důvodů, než pro které zde byly namačkány na sebe ještě dnes. Vše ostatní sloužilo pohodlnému životu, kterému dával teplo krb rozdělený ve střední části širokou dřevěnou rampou a obkladem z umělého pískovce. V jeho sopouchu byla zazděná pískovcová, na bílo natřená rozeta. Tu mu daroval bratr, jako přebytečný artikl, s kterým se setkal někde na dávno zapomenuté půdě cizího rodinného domu. Na stole, v půdním prostoru pracovny, postával stále připravený počítač a v záchytné svorce stál Slovník synonym a frazeologismů. Stál tam již dlouho. Nikdo jím nepotřeboval listovat, ale co kdyby přece jen… A když se tak stalo, byla deska stolu pokryta jemně zvířenou trochou prachu a pachem typickým pro dlouho neotevřené knihy.

EVA FRANTINOVÁ

Básník Stanislav Zeman, člen Unie českých spisovatelů, z. s., slaví 2. dubna sedmdesátku. Srdečně blahopřejeme!

Na toulkách s jízdním kolem jsem si oblíbila vilu v Horní Lomnici. Zchátralou a téměř opuštěnou, s prosklenou verandou, s divokou zahradou bez plotu a s rezavou ruční pumpou, pod kterou nikdo nestrká hlavu. Vilu pár kroků od ořešáků, které na podzim pouštějí ořechy na zem – a zní to jako malý bubínek v orchestru.

Básník Stanislav Zeman, člen Unie českých spisovatelů, z. s., slaví 2. dubna sedmdesátku. Srdečně blahopřejeme!

STANISLAV ZEMAN

LUBOMÍR MAN

Vládo USA, jež jsi ve Washingtonu,

posvěť se jméno tvé a přijď království tvé i vůle tvá na Zemi i na moři,

všude, kam slunce svítí, a hlavně i tam, odkud denně vyjde,

v to úpěnlivě věříme,

chý

Nestřežený poklad

Pytláci českého jazyka

odstřelují náš rodný krov,

hajných se to prý netýká –

mají slovník cizích slov!