ALEXEJ MIKULÁŠEK

Když bylo v roce 2015 založeno (v Brně) nové nakladatelství, vzbudilo pozornost už svým názvem, totiž „Nakladatelství Kmen“. Založil jej Michael Doubek, jemuž patří za tento čin skutečný respekt a ocenění; redakční práce se ochotně ujala Ivana Blahutová, která mj. připomněla, že název Kmen „provází českou literaturu od 20. let 20. století, kdy začal vycházet měsíčník pro moderní literaturu Kmen. Almanachy Kmene vydával ve 30. a 40. letech 20. století Klub moderních nakladatelů Kmen“. Dodejme, že časopis Kmen byl založen F. X. Šaldou už v roce 1917 a že do diskontinuitní, ale přesto bezmála sto let trvající ediční tradice užití názvu Kmen patří i týdeník Kmen, vycházející v letech 1982 až 1990, a na něj nepřímo navazující (od roku 1995) časopis Obrys-Kmen, u jehož zrodu stáli – vedle Karla Sýse a Daniela Strože – také básník a herec Petr Burian (prosím autora hesla „Obrys-Kmen“ na internetové Wikipedii alespoň o toto faktografické doplnění). I časopis LUK, pro nějž byla tato recenze psána, na před- i polistopadový Kmen bezprostředně a záměrně navazuje.

Nově vzniklé nakladatelství se představilo vloni na podzim svým prvním počinem, Almanachem Kmene 2015, nazvaným OD VÁLKY K VÁLCE (Křenovice: Nakladatelství Kmen, 2015, 132 str.; ISBN 978-80-906212-0-6).

„Spiritus agens“ tohoto almanachu není nikdo jiný než Ivana Blahutová: editorka, redaktorka, spoluautorka doslovu a autorka (pod pseudonymem Ida Huttová) ilustrací a motivů na obálce, bez níž by sborník patrně nikdy nevznikl (jakkoli v tiráži není uvedena ani jako editorka, ani jako redaktorka svazku). A společně s Michaelem Doubkem napsala i doslov, publikovaný též v revui LUK. Ocitujme jeho poslední odstavec:

Nejenom ztráta naděje do budoucnosti, nýbrž ztráta naděje na jakoukoli budoucnost, to je přesně to, oč nás hrozí připravit dnešní hazardní harašení zbraněmi. Ztráta naděje, která by postihla nikoli tisíce a miliony jedinců, ale tentokrát definitivně celé lidstvo. Ačkoli povídky našeho almanachu nevyprávějí o naději, svým naléhavým varováním se snaží naději člověčenstva na mírovou budoucnost bránit.“

Nečteme slova psaná do větru, pouhá chvění zvuku, jakési flatus vocis, vždyť nebezpečí světového konfliktu si uvědomují už i ti, kteří jsou jinak k osudu druhých zcela lhostejní. A důvod? Prostě proto, že před válkou celosvětovou, a jaderná nebude jiná, není kam se schovat, ba ani světová „elita“, která řídí tento svět (existuje-li nějaký globální prediktor), se nemůže odstěhovat ani na Měsíc, ani na Mars či do jiné galaxie. A tak „chcípne“ společně s těmi, jež využívá a jimiž také hluboce pohrdá.

Do almanachu přispělo sedm českých spisovatelů (Ivana Blahutová, Jaroslav Čejka, Michael Doubek, Ivo Fencl, Václav Franc, Eva Frantinová a Petr Žantovský), z jinojazyčných děl se objevují v českých překladech poprvé prózy Alexandra Kuprina Napoleonův stín (v překladu I. Blahutové) a Williama Deana Howellse Edita (v překladu M. Doubka). Na každém textu je něco, co jej opravňuje k tomu „vstoupit“ do této neelitářské a nelhostejné literární společnosti, současně však ten či onen vyvolává nějakou dílčí námitku, popř. provokuje k polemice, což je ovšem vždy lepší než bezmyšlenkovitý souhlas nebo nesouhlas.

Většinu publikovaných próz spojuje modelovost představených situací a příběhů, zvýraznění fikce a „umělosti“ příběhu či zápletky, rovněž pak akcentace hlediska vyprávění, jež se projevuje úvahovostí a intelektuálností próz, které se obracejí k takto vybavenému čtenáři. „Fikční svět“ se nejednou pohybuje na hraně reality a snové či polosnové ireality, nechce budit dojem skutečnosti, sugerovat jej, nechce ani plasticky „realitu“ portrétovat, jako by byla objektivní – i když jakousi „objektivní“ projekcí, tedy možností naplnění, přece jen zůstává. Popisný epický realismus frontových zápisků, očitých reportáží nebo zprostředkovaných zkušeností a vyprávění ustupuje do pozadí, naturalismus zcela absentuje, to vše totiž vyžaduje očité svědectví, vlastně hrůznou zkušenost, která přispěvatelům – a díky bohu – chybí.

Možná se rodí nějaká další vlna reflexe válečných událostí, která spíše než reflexi minulosti přináší jakousi groteskní (opravdu groteskní?) vizi blízké budoucnosti…

Totiž: chce-li čtenář a divák vidět válku téměř v přímém přenosu, je možno sledovat její následky a „krásné“ výsledky kupř. na abcházských stránkách www.anna-news.info, na íránských www.farsnews.com, či jinde, na místech „humanitárně“ osvobozených od posledních zbytků lidskosti. To, že nerozeznáte postřílené králíky od lidí, rozlitou kaši od mozku, vyhřezlé vnitřnosti domu po odstřelování (Grady, Uragány či Točkami U) od následků zemětřesení, to asi netřeba připomínat. Přišli, viděli – a shnili tam, Pilíře Svobody.

Povídka Tajná válka Josefa K. (Jaroslav Čejka) je průhledně alegorická, nejen jménem hlavní postavy, pětašedesátiletého inženýra a „polymorbidního pacienta“, kterého si armáda ČR předvolala k odvodu: coby sebevražedný invalida má úžasnou možnost konečně ukončit trápení „se svými celoživotními neduhy či chorobami stáří“, vyznamenal se konečně „jako hrdina. Vlast vám to nezapomene“. To, že na Ukrajině štěkavé „Heil Hitler“ a „Sieg heil“ a Železný kříž za ztracené končetiny nahradilo stejně zvučné a „étos“ vzbuzující „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ – a jako metál Meč Svobody za pár centů „Made in China“ – ví už asi každý, kdo nesleduje Českou televizi. Ostatně průhledných, i když trefných narážek na tzv. ukrajinskou krizi a domnělou ruskou „anexi“ Krymu je tu více než dost. Celá ta kafkiáda však končí krajně nekafkovsky – pan Josef K. se jen probudí z narkózy, z těžkého snu. Stačí to?

Rozhlasová hra Václava France nazvaná Rozhovor s Pamětníkem přináší rozhovor Redaktorky jakéhosi svobodného rádia se Smrťákem, zbaveným ovšem všech pohádkových atributů, včetně kosy (kdo by si nevzpomněl na Václava Lohniského z pohádky Dařbuján a Pandrhola, na jediného spravedlivého kmotříčka Smrťáčka…). Škoda že dialog je poměrně papírový, prvoplánový, že oba hlasy mají přesně a pouze ideově vymezené role. Věty typu „to nezaútočila Říše zla, to jen Říše dobra vyslala několik raket na naše území, aby vyprovokovala útok na Říši zla, aby zmanipulovala veřejné mínění“ připomínají spíše věty nějakého článku nebo diskusního příspěvku pod ním, nic dramatického nepřinášejí, jen cosi konstatují, tvrdí, také jsou předvídatelné. Nepodceňujme své protivníky, nejsou to takoví hlupáci, jak by se mohlo zdát ze slov paní redaktorky! Pán a paní Smrtkovi budou mít spíše podobu korektních sekčních šéfů s čistou mluvou čísel a paragrafů, nikoli středověkých výjevů kostlivců tancujících s bujaře živými („danse macabre“), Komenského „Paní“ s lukem a šípy (šípy jí předávají sami lidé!), či Drdova spravedlivého Smrťáka. Druhá Francova próza nazvaná Neškodný podivín je sice podstatně kratší, ale působí přesvědčivěji.

Poetické prózy Evy Frantinové vycházejí pod společným názvem Hermína a působí silně hrabalovsky, zvláště tam, kde autorka stylizuje monolog své postavy, pratety Hermínky utíkající před gestapem, jako nekončící proud vět, které semelou podstatné i nepodstatné, podobné i nepodobné, skutečné i jako neskutečné znějící, i když asi také skutečné… Tuto přirozenou mluvenou „poezii“ lidové mluvy s jejími anakoluty a nadsázkou a „krátkými spoji“ pak doplňuje de facto koláž postřehů a dojmů, střípky vzpomínek a reflexe čistě současné, „had v sále paměti stále a přesto syčí…“ (s. 39). Do zvučného a místy i jadrného pábení tak vstupují jakési malé básně v próze, poetické sekvence. Všechny tyto záblesky jsou samy o sobě krásné, stejně jako Hermínčin monologický proud, přesto jim cosi chybí, možná právě výraznější jednotící gesto či leitmotiv. Cesty hadů jsou klikaté, ale stále máme na paměti, kdo stopu zanechal – a proč.

Na principu „co by bylo, kdyby…“ a na prostupnosti světa reálného, současného a non-reálného (zde více či méně dávné minulosti) jsou postaveny prózy Michaela Doubka Markytánka a Ivany Blahutové Bubnování. První z nich je příběh Anety, manželky muže, „kterej propadl historickýmu šermu a vůbec všem válečnejm rekonstrukcím“, proto „jednou až dvakrát týdně trénoval, střílel, šermoval, sháněl rekvizity, zbroj a uniformy“ (s. 73). Aneta si zase hrála na markytánku („Má ho ráda, kompromisy se dělat musí“, navíc „za každou štaci něco dostanou“). A do vcelku realistického rámce, stylu a předmětných detailů zobrazení začíná vstupovat druhý plán, možná jde o motiv běžný ze sci-fi o cestování časem, možná… Všechny „ty vojenské přehlídky, cvičení, rekonstrukce bitev, válečné počítačové hry“ začínají vystupovat jako „milostné předehry smrti“ (s. 76), předehry skutečné války, tedy ze hry na slavkovskou bitvu se stává bitva skutečná, krutá jatka způsobená palbou „ostrými“ z mušket a kanónů. Anebo se žádný přesun v čase nekonal, jen slepé náboje kdosi vyměnil za skutečné, aby měla hra větší „grády“? Každý válka byla přece kdysi jen válečná hra!

Tuto dvojznačnost, ambivalenci ještě stupňuje hned navazující povídka Ivany Blahutové, která se může číst jako čirá fantasmagorie vzbuzená touhou obou hlavních aktérů, manželů Přemka a Vlasty, uniknout ze světa, kterému nerozumějí a který je bezútěšný. Přemek chce nalézt jakýsi privátní Ráj v médiích, v knihách nebo na internetu (eskapismus se tomu říká) a metodou autosugesce se snaží okusit cosi z „astrálního putování“ (s. 85). V doslovu o své próze autorka napsala, že příběh „lze číst ve dvou kódech: v realistickém nebo ve fantaskním: hlavně však vyžaduje od čtenáře, aby si všímal znepokojivých signálů, které hlavní postava už dávno ignoruje, protože se staly příliš běžnou součástí každodenního života“ (s. 129). Opravdu lze vnímat zobrazený svět jako projekci, jako autosugesci, jako hledisko postavy zprostředkované vypravěčem, ale i jako skutečné cestování minulostí (starověký Egypt, napoleonská doba etc.). Ovšem leitmotiv bubnování, sílícího a sílícího, dává čím dále výhružněji tušit (společně s dalšími indiciemi, tedy „obrázky“ v televizi, prázdnými obchody, nefungujícím topením, vylidňujícím se městem etc.) blížící se katastrofu, nakonec jednoznačně zhmotnělou v koloně pásové i kolové bojové techniky, zhmotnělou bubnováním, které duní jakoby v bezprostřední blízkosti, když kolem „okna se mihl roj lesklých kovových dronů“ a černé „kontury města se hroutily v plamenech a ohlušujícím hřmění“ (s. 101).

Text, který klade největší nároky na pozornost čtenáře a je vcelku logicky uveden jako poslední, je Nouzový východ Petra Žantovského. Epičnost, reliéfní příběh a dějové napětí, to vše je opuštěna či rozložena do série situačních záběrů, prezentovaných místy jakoby expresionistickými, ostře smyslovými metaforami, větami lomenými, místy až jednočlennými a eliptickými; do popředí se prodírají a nad příběhem vítězí reflexe nesmyslnosti a bolesti, jež s sebou válka přináší. Hlavním hrdinou je vlastně mysl mladíka Filipa, jakéhosi „reflektora“ dění i sebe sama: jakkoli se chce od skutečnosti izolovat („Hlavně neprůhledná roleta!“), válka k němu přesto proniká a ohlodává jej na kost. Začátek i konec povídky jsou symbolické – jestliže text začíná prezidentovým projevem, „z něhož řinčel plech a vrzalo soukolí“ (s. 106), končí „příběh“ slovy „Už není válka“ (zprostředkovanými televizí). A konec se může stát současně i začátkem. Jde o intelektuální prózu, která klade překážky a otazníky, v něčem ne nepodobná poezii: je to její přednost – i nedostatek současně.

Prózu coby šifru (s tajemstvím) nebo duchaplnou postmoderní hru připomíná próza Ivo Fencla Hrůza se musí hromadit, kterou editorka sborníku označila za „mysteriózní“ a „vrcholící pochmurným proroctvím naší blízké budoucnosti“ (s. 128). Nesporně dobře napsaná, postmoderně ambivalentní, vyzývající k podrobnému srovnání s téměř identickou povídkou Dobrý den, Hrůzo, publikovanou ovšem na webu Neviditelného psa ze dne

6. 2. 2010 (k přečtení tamtéž). Dejme tomu psychoanalytická, z jejíž faktury prosvítají mj. životní osudy herečky Adiny Mandlové (její sen? alter ego?), dále jakési vzpomínky na dobu protektorátu, jistě i četná klišé literárně stylová a frázovité scény z dobových filmů a ženského čtiva. Celá povídka může být čtena jako šifra, která ztajuje realitu, cosi jako významový labyrint odkazující na jiný text a texty, které tu rovněž rezonují, ale i doslova, jako „záznam“ ze světa slavné herečky, i jako podobenství o mrtvých a smrti vůbec:„Popel k popelu a veškeré předzvěsti“ (s. 55). Text povídky můžeme číst jako protiválečný, tedy v kódu všech ostatních příspěvků, a mnohým to bude stačit, ale i jako i klaunův pošklebek podobnému romantickému úsilí: pane Hrůzo, hromaďte se, množte se. A všechno nejhorší, a tak vůbec! Ha! „A dobrý den!“

Obě zahraniční prózy vycházejí v českých překladech poprvé. Próza Alexandra Kuprina (1870-1938) nazvaná Napoleonův stín (přeložila I. Blahutová) má ve svém základu veselou historku (nechybí ani skazová forma živého vyprávění). Podivné vzpomínky“ jistého staříka na Napoleona, který byl jistě „vysoký stejně jako tady ta bříza, v ramenou široký něco přes sáh, a vousiska měl až po kolena a tak hustý, až šel z toho strach, a v rukách měl obrovitánskou sekeru“, vrhají paradoxní světlo nejen na oslavy stého výročí bitvy u Borodina, ale zprostředkovaně i na snahu autentizovat a těžit z tzv. očitých svědectví (popř. na nich dokonce stavět historická fakta, jako v případě tzv. orální historiografie). A Edita Williama Deana Howellse (přeložil M. Doubek) přináší portrét ženy, která je ve svatém nadšení schopna poslat milého na smrt, a ještě je hluboce přesvědčená o své pravdě. Takových „spasitelek“ a „spasitelů“, fyzicky přitažlivých a s jiskrou v oku, je i dnes a v našem bezprostředním okolí ještě dost a dost a jejich kvokání je nepřeslechnutelné, jejich fanatismus nepřemožitelný. Pravda a láska zvítězila.

Sborník jako celek lze jistě přivítat a doufejme, že si najde své čtenáře, jakkoli nelze předpokládat, že by se stal bestsellerem, že by oslovil tzv. většinového čtenáře.