IVO FENCL

Původní verzi Strýčka Robinsona napsal Jules Verne v letech 1861–62, kdy ještě na trhu nebyl jediný román Podivuhodných cest, nicméně autor už připravoval nejen Pět neděl v balóně (1862), nýbrž i Dobrodružství kapitána Hatterase (1866) a Děti kapitána Granta (1868).

Robinsonský projekt zatím odsunul a další poznámky na téma koncipoval teprve v létě 1865 v pauze práce na Grantovi. Posléze vznikla i druhá verze rukopisu, ale vydavatel Hetzel ji doplnil škálou námitek. V letech 1869–1871, kdy Verne Robinsona opět přepracovával, už byl autorem několika vydaných románů včetně titulů Cesta do středu Země a Se Země na Měsíc, přičemž dovolte kratičkou odbočku.

Název Cesta do středu Země je volen o něco šalamounštěji, než se možná zdá. Co tím míním? Inu, pointou románu se přece stane, že Arne Saknussem, po jehož značkách hrdinové putovali, vlastně ve své zašifrované zprávě nehovořil o dosažení zemského jádra, nýbrž o dosažení Středozemí ve smyslu bodu na italském území ve Středozemním moři. My se ale vraťme se do Vernovy pařížské pracovny.

Anebo ještě radši na zašlé stránky časopisu Magasin d‘éducation et de récréation z 20. června 1870, kde Hetzel slibuje Strýčka Robinsona vydat jako „protějšek k Dětem kapitána Granta“. Sliby chyby.

Vypukla válka s Německem a uplynulo ještě pět let, než světlo světa uviděl legendární Tajuplný ostrov (1875); právě při jeho psaní totiž Verne zužitkoval část svého robinsonského opusu.

Druhá verze Strýčka Robinsona (přes 200 stran), která se – stejně jako první varianta (asi 80 stran) – zachovala, je ovšem od Tajuplného ostrova v mnohém odlišná. A to například?

Jako s jejími hrdiny se shledáme s rodinou šesti Američanů Cliftonových i včetně tří synů a malé dcerky. Tato rodina čelí v Pacifiku vzpouře a je s výjimkou tatínka vsazena do šalupy, ke které ještě doplave pikardský námořník Flip. Unikl vzbouřencům, ale otec oproti němu uprchne daleko později a zasahuje teprve do druhé části románu, jehož titulním hrdinou už zůstane rodině oddaný Flip.

To díky němu taky přežijí první období na opuštěném ostrově, nicméně předobrazem Cyra Smithe z Tajuplného ostrova se stane až otec Harry Clifton. A Flip? Toť původní Bonaventura Pencroff.

Teprve pod vedením inženýra Cliftona (který vede i deník) však hrdinové začnou ostrov i systematicky prozkoumávat, načež rukopis končí. Končí v momentě, kdy se Flip během večeře zahryzne skrz maso mladého zajíce do olověného broku. Ano, ano; zrovna jako když si Pencroff na Tajuplném ostrově kousl do olověné kulky.

Rukopisy Strýčka Robinsona dnes náleží mediatéce v Nantes, tedy ve městě, kde se Verne narodil, a oba mají shodný počet čtyřiadvaceti kapitol. V druhé z variant jistě pobaví Hetzelovy připomínky a roku 1991 byly spolu s Vernovým textem využity i pro první vydání tohoto nedokončeného románu, takže si (a díky poznámkám Christiana Robina na jeho konci) lze dnes velmi dobře ověřit, nakolik Hetzel svého „koně“ šetřil.

Anebo nešetřil? Hle, co vepsal mimo jiné do textu:

Str. 12: Začátek postrádá život, je pomalý. Myslím, že by měl být dialogem a postavy budou vykresleny v tom rozhovoru – ve vašem vyprávění vyznívají příliš měkce, bez něčeho význačného. Zvláště Flip. Toho udělejte barvitějším.

Str. 15: Mluvte o těch ranách, které je dokážou sklíčit ještě víc.

Str. 16: Dejte jim jako oblečení plášť a neoblékejte je jako děcka.

Str. 37: Je to příliš vlhké, raději rozvíjejte tu hrůzu, kterou ti vaši nutně museli mít z toho, že by neměli oheň, radí Hetzel poté, co škrtl slova „objímal děti a ukrýval slzy“.

Str. 41: Je hloupé je nutit tahat to, co se může valit. Jak je možné, že tu velkou konvici předtím neviděli?

Str. 45: Roberta už máte v Grantovi?

Str. 49: Zatím se Flip jako plný života neprojevil, ani sám moc jiné neoživuje.

Str. 60: Slov jako „zardousil“ zbytečně nepoužívejte. Ať ji zabije úderem hole na hlavu. – Ta cesta domů je nevýrazná, ať Flip se svou kapybarou přeplave.

Str. 64: Nechte tuto skrýš objevit při nějaké zajímavé příhodě. Jeden z nich vyleze na skálu – a zmizí, propadl se do díry. Je to jeskyně, průchod do ní udělají později.

Str. 65: Ať třou dřevo! – Flip i děti a matka málo improvizují, chybí jim představivost a předvídavost, ničím nepřekvapují a ještě k tomu jsou nezajímaví.

Str. 66: Zeptejte se na to nějaké kuchařky v městské rodině. – Vymyslete nějaký jiný způsob, jak pojídat kraba, než jej dát uvařit rozkrájeného v té konvici.

Str. 68: Děti dosud mluvily tak málo a nijak nevystupují! Jejich povahy jsou tak málo zvýrazněny, že o nich nic nevíme.

Str. 68: Stránek je už 68 a není tam ani jeden nápad, který by neměl ten naivka Flip. – Starší syn už nás měl touto dobou naplňovat obdivem, ale každý už měl prokázat, co v něm je. Člověk si už přeje, aby je rozlišoval.

Str. 70: Ať jedno z dětí odpoví: „Ale kdyby člun převezl nás, nemuseli bychom přemýšlet, jak přeneseme my člun.“ A měl jste je nechat vyrábět si dřevěné uhlí.

Str. 74: Ať si vyrobí zbraně: luk, kyj, oštěp. Ať se děti vyzbrojí.

Str. 77: Měl byste dát dětem přezdívky. Je nezbytně nutné, aby byly viditelné – abychom je cítili.

Str. 81: Bylo by třeba, aby je Flip vedl k užitečným a zcela určitým cvičením: třeba házet oblázky na cíl. Protože to vaše vzdělávání se nějak neprojevuje.

Str. 84: Je naprosto nemožné tvrdit, že po šesti dnech bez kalendáře nevědí, jak to uběhlo – to bychom je museli mít za kretény.

Str. 93: Stezky mohou být jen tam, kde jsou ti, kdo po nich chodí. A toho ježka není potřeba zabíjet.

Str. 94: Vytí nemůže být křikem. – A nevymyslel nic, nic, nic, než co by napadlo největšího ťulpase.

Str. 97: Jsou příliš hloupí, když si neudělali ani kamenné obydlí, ani v jeskyni komín. Člověk o ně ztrácí zájem, když vidí, jak jsou pod úrovní jakéhokoliv očekávání.

Str. 100: Dejte jim sklo z brýlí, až bude svítit slunce, budou mít oheň.

Str. 103: To je 400 liber! Nebyli by schopni ji obrátit.

Str. 108: Jsou všichni moc nehybní, nemluví, nežijí.

Str. 121: Vůbec nejsou vynalézaví a až dosud si nezasloužili čtenářova zájmu.

Str. 143: Udělat ze všech těchto stránek 25. – Jsou moc pomalí, ani jeden není znázorněn živě. Kupa nudících bytostí. Žádná není bdělá, živá, oduševnělá. Začněte znova.

Str. 144: Jak to, že byla suchá po cestě vedoucí vodou?

Str. 154: Není třeba je dávat do obyčejné jeskyně; vymyslete si, k čertu, něco jiného, měl byste je strčit do bývalé sopky. Všechno by tu mělo být mimořádné, nic by se nemělo opakovat.

Tolik tedy k pracovnímu nasazení nakladatelů v devatenáctém století. Anebo minimálně tomu Hetzelovu. Šidil Verna, čistě mimochodem, na honorářích značně, a zde si, jak patrno, postupně, i když zvolna uvědomoval, že Strýček nedosahuje kvalit až dosud vydaných Vernových prací. Což pochopitelně platí stejně tak dnes jako tenkrát, nicméně roku 1981 zaplatilo Nantes šest milionů franků zrovinka za tento a některé další Vernovy rukopisy, takže svým způsobem nezbylo, než je taky vydat. Je to jen dobře, řekl bych, a výsledný artefakt rozhodně není pro Vernovy obdivovatele nezajímavý.

Ukázka ze závěru desáté kapitoly:

„Jaký máme dneska den?“ opakoval Flip. „Na mou věru, musím přiznat, že nemám tušení.“

„My vlastně nevíme,“ pravil Robert, „před kolika dny jsme se sem s člunem dostali?“

„To bych nedokázala spočítat!“ odpověděla Mrs. Cliftonová.

„Neuměl bych to o nic líp než maminka,“ dodal Marc.

„Tak to já tedy vím,“ řekla malá Belle.

Všichni pohlédli na děvčátko a viděli, že hledá v kapse, vytahuje z ní oblázky a klade je na jednu lasturu.

„Bellinko,“ řekla jí její matka, „co ty kamínky znamenají?“

„Maminko,“ odpovědělo dítě, „od té doby, co jsme vystoupili ze člunu, jsem si každý den dala jeden oblázek do kapsy. Stačí tedy, když je spočítáme.“

Prohlášení malého děvčátka bylo přivítáno nadšeným voláním hurá. Flip Belle velmi blahopřál k vynálezu takového kamenného kalendáře, a objal ji za to, že na to pamatovala.

Jules Verne: Strýček Robinson. Překlad Ladislav Mach. NÁVRAT, Brno 2015. Edice JULES VERNE – SPISY (ilustračně kompletní vydání). Svazek 78. 256 stran. 679 Kč.