FRANTIŠEK UHER

Když humpolecký básník Zdeněk Škrabánek (ročník 1985) vydal v roce 2014 v nakladatelství Barbora sbírku Domácí šťáva, jevil se jako básník slibných perspektiv, prostý začátečnických neduhů. Chůze po poetických lánech bývá dlouhodobá a komplikovaná, klikatá a klopýtavá. Zdeněk Škrabánek ji zdolává zdařile a slibné předpoklady naplňuje. Svědčí o tom další útlá sbírka, téměř symbolicky nazvaná SILUETY Z MÉHO KRAJE. (Jako vydavatel je označena Nová tiskárna Pelhřimov, 2015, 66 str.)

Je to poezie vyzrálá, vyvážená a střídmá, plná působivých osobitých obrazů. Námětově tvoří jakýsi uzavřený prostor, vypovídající o vřelém vztahu ke krajině, městu a lidem kolem sebe, všedním i nevšedním úkazům a půvabům. Ty hledá a nachází právě tam, kde bychom je vždycky měli hledat především:v lidech, v jejich svérázu, zvyklostech a osudech.

Někdy se Škrabánkův přístup jeví jako až příliš idylický, ale ponechme tvůrci právo na osobitý úhel pohledu. Obecně řečeno, dobře člověku, když jej okolnosti nenutí rmoutit se příliš nad stíny, které někteří lidé vrhají. Nebo když se přes ně dokáže přenést. Zdeněk Škrabánek je básník plný smířlivosti a pochopení. Struktura jeho veršů inklinuje k optimismu, což je v současné české poezii vskutku vzácný atribut.

U převážné většiny sbírek někteří čtenáři hledají konkrétnější geografické začlenění. (Někdy ho určuje předmluva, doslov či pár vět o autorovi.) Není stěžejní, stojí však za pozornost, že v ohlédnutí do literární historie je právě u humpoleckých básníků (a nejen básníků) vlastní výrazný niterný vztah k místu, které jim bylo či zůstalo domovem. A rozhodně to není záměrná póza, běžný rituál nebo falešná sentimentalita. Je to projev spontánního elementárního sepjetí s prostředím, které lze vystupovat i v básních Zdeňka Škrabánka. Vyznačují se myšlenkovou vytříbeností, jsou prosté banalit a záměrných slovních krkolomností, jimiž se prezentuje část současné básnické komunity.

Ve Zdeňku Škrabánkovi se zrodil básník, reprezentující nejmladší básnickou generaci Vysočiny, básník suverénní a cílevědomý, nepodléhající vnějším vlivům, dokonale zvládající básnickou zkratku myšlenkově i technicky. Svědčí o tom Vánoce, Tlaková níže či Epilog. V neposlední řadě je třeba vyzvednout i jeho citlivý přístup k mateřštině, nedecimovaný žargonem, tristními vulgarismy a nepatřičnými cizojazyčnými elementy.

Krátkým textem doprovodil sbírku Pavel Martinec. Pozoruhodná je i stránka výtvarná, o kterou se zasloužil jiný humpolecký rodák Pavel Talich. Camera obskura a Pavel Talich jedno jsou, stojí v závěrečném medailonku. Dodejme, že jedno jsou také Pavel Talich a kvalita jeho fotografií.

Siluety z mého kraje jsou knihou, která hladí po duši a do podmračných dnů vnáší sluneční paprsky.