MILAN DUŠEK

Vzpomínky z dětství, které bylo naplněno bezvýhradnou láskou rodičů, pochopením a podporou nejbližších příbuzných a nespočtem báječných zážitků, zanechávají v člověku nesmazatelnou stopu a ten je uchovává v paměti, jako by šlo o klenoty. A když se k tomu připojí prostředí, které vzrušuje i v dospělém věku, nedivme se, že se vzpomínky neustále vrací. Čím více let uběhlo, tím víc se nelze bez nich obejít, zvláště ve chvílích, kdy se třeba až tolik nedaří. Právě tehdy jsou vzpomínky doslova nenahraditelné.

Takové šťastné dětství nepochybně měl i Pavel Kovář, autor útlé knížky KOLEJE VPŘEDU, KOLEJ VZADU – dům, který nosíme v sobě. V roce 2015 vyšla ve vydavatelství Oftis v Ústí nad Orlicí jako jeho 474. publikace. Ilustroval Jiří Sopko.

Pavel Kovář není v české literatuře až tak neznámý. Debutoval poezií Mouchy v síťovce v nakladatelství KRUH Hradec Králové už v roce 1978. Je autorem básnické sbírky Čas pro světlo, publikoval v almanaších Ptáci z podzemí, Pastýři noci a Rybáři odlivu. Už dříve v drobnějších prózách se dotkl svého rodiště, například v povídkách Světla a Světlušky nebo Krásná mykologie v knížce Každou nohou v jiné době (Akademia, 2013). Jeho nová próza je jakýmsi příspěvkem k mikrodějinám města Ústí nad Orlicí v místech, kde bizardní betonové konstrukce překryly zátopovou nivu s permským podložím a zelené kulisy slínovcových říčních teras přímo na jižním okraji přírodního parku Orlice.

Autor své vzpomínky na dětství, prožité v údolí Tiché Orlice s přestupní železniční stanicí (pražská a letohradská trať), nalezl pevný bod v historické nádražní budově z roku 1874, projektované architektem R. Freyem, organicky vsazené do členité vrchoviny Českomoravského mezihoří. Z toho pak vyplývají jeho příběhy v kapitolách V kolejišti, Pozor, vlak!, Nádraží, Byt a být spolu, Zvířata, Barvy a kumšt, Hlasy a bolesti, Kořeny, Tvrz, Kulatá hodina, Dobrodružství, Divočina, Otevřené klece, Vesmír, Čekání, Závody, Voda, Povinnost, Rozloučení. Do těch pak zakomponoval zprávy z dobového tisku a dědečkovy vzpomínky ze školních let na první světovou válku a dobu německé okupace, což ještě za jeho života nahrál na magnetofon.

Závěrem k železničním vzpomínkám přenechal slovo Prof. PhDr. Františku Musilovi, CSc. z Historického ústavu Filozofické fakulty Univerzity v Hradci Králové a nakonec si přečteme informace o autorovi a ilustrátorovi.