JAROSLAV KOJZAR

Seděl jsem, jako ostatně častokrát, v hospodě u splavu „na pár pivech“. Nebyla sezóna, bylo skoro prázdno. Jak jinak, meditoval jsem, nebo, jak říkával můj otec blahé paměti, „díval se do blba“. Takové myšlení nemyšlení jsem měl rád. Přátelé myslívali, že spím – nespal jsem nikdy, i když oči jsem často míval přivřené. Byla to doba, kdy jsem mohl, aniž mi do toho někdo mluvil, přemýšlet o všem, co mi právě prolétalo hlavou. Nemuselo jít o problémy, vůbec ne. Ostatně, já jsem moc problémů nemíval. Samotář z posledního domku vesnice mající psa a jinak skoro nic. Malíř ani dobrý, ani špatný, který občas i obraz prodá a z toho vlastně žije. Ale nestěžuji si. Jen svými obrazy říkám, jak žiji. Tomu plátnu se svěřuji, i když často ani na něj nemaluji. Stačí kus desky, rozbitá skleněná tabule, starý hrnec a třeba kus látky. Každý materiál má své, s každým se musí pracovat trochu jinak. Mám však dost času, nemívám povinnosti, a tak mně na nějakém tom čase nezáleží. A pak jdu ke splavu, do své hospůdky, někdy posedím s několika přáteli, jindy s pocestnými, ale většinou, když přijdu brzy odpoledne, bývám sám.

A tak jsem seděl, pil své druhé pivo, desítku od nás z pivovaru, který byl v našem okresním městě. Najednou jsem uviděl chlapa. Trochu kulhal. Na zádech měl ruksáček, který dnes nosí nejen mladí. Rozhlédl se, a místo aby si sedl k některému z prázdných stolů, šel ke mně.

„Je tu prosím volno?“ zeptal se.

„Je. Proč by nebylo?“ opáčil jsem suše a prohlédl si ho. Teprve nyní jsem viděl, že kromě toho batůžku mu na boku visí kabela. Taková, v jaké se nosívají mapy turistů. Mapu tam však neměl, to jsem prověřil pohledem, když si sedal a zavazadélka položil vedle sebe. Musel v ní mít náčrtník. Takový, jaký mám i já, když jdu do plenéru. Neudržel jsem se, chtěje rychle vypátrat, oč tu běží. Ne, nejsem Shakespeare, ta otázka jaksi vyplynula sama.

„Vy jste malíř?“ zaznělo z mých úst.

Asi byl překvapen, ale přesto odpověděl: „Jak jste to poznal?“

Teď bylo na mně se divit, tedy tomu střelení do černého.

Slovo dalo slovo a najednou, snad i pod vlivem vypitých piv, jsme se spřátelili. Už jsem věděl, že se jmenuje Jan Němeček a že mu už odzvonila pětasedmdesátka. Pak jsme mluvili o všem možném.

Po třetím čtvrtém pivu jsem se ho zeptal: „Na druhém konci obce žije také Jan Němeček, znáš ho?“

„Znám. Právě k němu jedu. Vždycky tak jednou za čtvrt roku přijíždím k němu na návštěvu a on k nám skoro každý týden, i když to je padesát kilometrů. Ale v době vlaků a autobusů to není zas tak velká vzdálenost.“

„Ale že jsem tě tu ještě neviděl,“ opáčil jsem.

„Přijíždím většinou autem až k jeho domku. Sedíme na zahradě nebo uvnitř. Nechodím po obci. Dnešek je výjimkou, přijel jsem autobusem a… dostal žízeň. Proto jsem se zastavil tady.“

„Takže ten Němeček je tvůj strýc?“ vyzvídal jsem.

„Ale ne. To je dlouhá historie, víš…“ a začal vyprávět.

Bylo to za války. Už skoro končila. Nacisté byli kdesi na Slovensku a Paříž už dávno mohla „tančit kankán“, pardon, jazz. V českých zemích jim ztěžovaly obranu partyzánské oddíly a … a pak se to stalo. Nedaleko jejich obce táhl „pochod smrti“. Snad z Osvětimi nebo odjinud hnali esesáci vyhublé vězně na západ. Tehdy, bylo to kousek výš u Sázavy, se několika z nich podařilo utéci. Neměli jména, byli jen číslem. Mezi těmito čísly byl i… Nejmenujme ho. Neměl jméno. Útěk se většině vězňů podařil. Esesáci neměli tolik sil, aby je dohonili. Jen ti, co se zpozdili, byli dostiženi. Ostatní se rozprchli na všechny strany a snažili se sami někam zmizet. Stejně jako on, neznámý s vytetovaným číslem. Utíkal daleko, pomohla i studená řeka, přes niž se dostal na druhou stranu a podle níž směřoval dál. Po několika kilometrech narazil na chalupu, bál se však jít dovnitř. Před ní stálo kolo. Vzal si ho. Na šňůře se sušila dělnická kombinéza. Nasoukal se do ní a rychle, boje se, že někdo by z domu mohl vyjít, sedl na kolo a šlapal dál po proudu.

Byl chladný večer. Cítil, že mu docházejí síly. Měl horečku, uvědomoval si ji, ale musel, tak nějak to cítil v podvědomí, dál. A dál tedy jel.

Ten večer ve vesnici, která se nalézá asi padesát kilometrů proti proudu naší řeky, Jan šel ulicí od babičky domů. Nepospíchal, přestože bylo chladno. Nevěnoval dost pozornosti tomu, co se mohlo dít kolem. A pak to přišlo. Najednou se před ním objevilo kolo. Nejelo rovně. Jakoby si s ním cyklista nerozuměl anebo byl pod parou. Srazili se, Jan padl nešikovně na cestu. Neznámý padaje z kola se pokusil zachytit pomyslného zábradlí a zůstal na zemi ležet. Bylo zřejmé, že neví o sobě, udeřil se do hlavy a…

Snad není mrtev, proletělo Janovi hlavou. Pokusil se vstát, bolest v noze ho ale donutila sednout na zem. Co dělat? Jak pomoci, když sám pomoc potřeboval?

Ani nevěděl jak, zřejmě to trvalo dlouho, se doplazil do jejich domku. Táta byl duchapřítomný a ihned se starším Janovým bratrem spěchal k cyklistovi. Byl ještě v bezvědomí, ale dýchal. Rozhalili mu kombinézu. Odbjevili vězeňský šat. Pochopili, protože i jejich vesnicí projelo jagdkomando a hledalo uprchlé z pochodu. Snažili se ho probudit. Nedařilo se to, tak ho alespoň dopravili domů, ukryli kolo a rozhodli se zavolat pro oba zraněné doktora. Šlo o známého lékaře, Čecha. Jenže, jak se bude chovat, až uvidí vězně uprchlého z transportu? Nevěděli, přesto se rozhodli riskovat. Lékař přišel, zlomenou Janovu nohu dal do dlah, i když řekl, že by ho měl poslat do nemocnice. Pokud jde o neznámého, do špitálu musí, tady on pomoci nemůže. Raději rychle odešel a nechal rozhodnutí na nich.

Chvíli se radili a pak rozhodli. Janovi stačí ošetření doktora a neznámý? Převléknou ho do civilních šatů a řeknou, že je to kdosi neznámý, kterého objevili, když spadl z kola. Jenže všechno bylo jinak. Telefonem od starosty zavolali nemocnici, a když na otce vyhrkli, o koho jde, automaticky řekl, že o syna a dodal jeho jméno.

Neznámého odvezli. Byl v takovém stavu, že trvalo několik týdnů, než ho zase přivedli k životu. Když se však probral, začal mluvit, či spíše vykřikovat, německy, a když na něj promluvili česky, odpovídal tvrdší, ale přece jen správnou češtinou. Lékaři nevědouce o záměně osob se domnívali, že se setkával s německým živlem, že snad utekl dokonce z totálního nasazení. V té době tady u nich byli „národní hosté“ a s nimi to jinak než německy nešlo a totálně nasazení se tajně vraceli z Německa domů, byť tajně. Když nebyl, kdo by mluvil, téměř vždy to prošlo. Úřady měly jiné starosti.

Muže pustili, vcelku zdravého, až po revoluci. Už se dokonce představolal jako Němeček a stále s lepším přízvukem mluvil česky. Jen paměť se mu nevrátila. Jakoby na to špatné chtěl zapomenout.

„A tak zůstal u nás. Najednou tady byli dva Janové Němečkové.“

„A ty? Jak to, že na to nikdo nepřišel?“

„Ale, dlouho jsem se léčil s nohou a ani jsme nevěděli jak, a byl konec války… Toho kulhání jsem se však nezbavil. Kost sice srostla, ale zkrátila se. Tak jsem se stal kulhavcem.“

„A on?“

„Po uzdravení se přihlásil k SNB a policajtem už zůstal…“

To jsem věděl, to tady věděl každý.

„Já vystudoval hollarovku a pak jsem se přihlásil na umprumku a k mému překvapení mě přijali…“

Další pivo se ocitlo před námi. Ještě ani nestačila klesnout pěna, když se před námi objevil „policajt“ Němeček.

„Řekli mi, že jsi tady. A tak když nejde hora k potoku, potok musí vystoupat na horu. Pivo si ale s vámi dám.“

Pozdravil i mě a přisedl. Po chvíli mě napadlo, když už jsem všechno věděl, zeptat se, zda za ta léta se dozvěděl, odkud pochází, kdo je.

„Ne, to se nám nikdy nepodařilo rozřešit,“ skočil mi přímo do otázky můj nový přítel malíř Jan.

Druhý Jan Němeček chvíli mlčel a pak k překvapení nás obou poznamenal: „Byl bych špatný policajt, kdybych se nepokusil to zjistit, a zjistil jsem to, i když to nebylo jednoduché. Poválečný odsun zamíchal kartami. Že jsem Němec, jsem věděl. I to, že pocházím ze Sudet. To bylo společně s koncentrákem jediné mé vodítko. Nakonec jsem narazil na jednu informaci. Musel jsem však až do Bavorska. To už jsem ale byl v penzi, jinak bych nemohl. Měli jsme velmi strohé předpisy, a já, když jsem narazil na stopu, jsem jednomu okrsku šéfoval. Dostal se mi totiž do ruky dokument se jmény, tedy čísly, pod nimiž byla skryta jména uprchlých vězňů přesunovaných přes nás z Osvětimi. U několika jmen byl křížek. Důkladní esesáci zaznamenávali i koncem války všechno. U tří dalších byl otazník. A tak jsem šel pátrat po těch třech. Seznam odsunutých z Kraslic jsem měl. Jednoho jsem našel ve Füssenu. Byl to už penzista. Druhý už nežil, ale v Mnichově měl příbuzné a stopa po třetím mě zavedla až do Regensburgu – Řezna po česku. Našel jsem tam dva Stolze, třetí se prý pro odbojovou činnost ocitl v koncentračním táboře a dál se o něm neví. Na nějaké fotografii jsem se uviděl. Chtěl jsem se nechat poznat, ale když jsem zjistil, že „moji rodní“ se angažují v landsmanschaftu a že můj otec byl ten, kdo napomohl jako člen SA tehdy dokonce k mému zatčení, neudělal jsem to. Otec je sice otec, ale otce si člověk nevybírá a nemusí ho, když dospěje, akceptovat. Navíc už ani nežil.“

„A jak se dnes vlastně jmenujete?“ zeptal jsem se já.

„Jak bych se jmenoval?“ odvětil. „Přece Jan Němeček, policajt ve výslužbě.“ Zvedl sklenici a řekl jen: „Prosit! Na zdraví!“