JIŘÍ TUŠL

V učebnicích literatury, stejně jako ve slovnících spisovatelů a jiných podobných příručkách, u jména spisovatelky Boženy Němcové, která svým dílem přispěla k povýšení tehdejší české literární tvorby na evropskou úroveň, je jako datum narození tradičně uváděn 4. únor 1820. V její biografii se pak dočteme, že byla dcerou manželů Terezie a Jana Panklových a dětství i mládí prožila ve východočeských Ratibořicích, kam je ostatně situován děj její nejznámější novely Babička. Je to ale pravda? Tedy její původ (rodiče) a datum narození? Tato otázka, ač se zdá troufalá, je zcela legitimní, protože na ni už dlouhá desetiletí hledají odpověď literární historici, kteří o těchto učebnicových údajích pochybují. V následujících řádcích se pokusíme ve stručnosti shrnout výsledky dosavadního bádání a předložit vám hypotézu, jež tyto údaje jednoznačně vyvrací. No a kde tedy začít? Samozřejmě u „rodičů“ naší velké spisovatelky s téměř tragickým životním osudem.

JAROMÍR SEDLÁK

Umberto Eco dokázal úspěšněji než kdo jiný prodávat atraktivně intelektuální dietu jako sytou krmi.

IVO FENCL

Někdy ve zlatých šedesátých jel Vladimír Neff do Paříže. Priorita? Vidět Goldfingera, tvrdí to aspoň jeho syn. Ta bondovka ale byla uvedena i Ponrepem. Paní Neffová s Ondřejem na ni zašli. Vladimír se vrátil za pár dní a volal: „Viděl jsem to.“

MILAN BLAHYNKA

Někdy není snadné najít pro recenzi výstižný název. Pro pár odstavců nad novou sbírkou, kterou Alois Marhoul pojmenoval KRUTÁ PRAVDA O DINOSAURECH (Agentura Krigl, Ptaha 2015), nabízí se názvů hned několik: Svět, který mluví, Vše živoucí, Hlasy, Přímá řeč všeho. Ale protože Marhoul je z básníků, nešťastných šťastných básníků, kteří svým veršům rozumějí lépe než všichni jejich vykladači dohromady, jsem si jist, že pro své (pravdaže kritické) okouzlení jeho desátou sbírkou nemohu najít slova trefnější než ze dvou posledních veršů básně Netlač na pilu básníku, kterou si tu dovolím ocitovat celou; o básníku Marhoulovi vypovídá tak přesně, že bych možná měl sbalit svůj kritický vercajk a tiše zmizet:

JAROSLAV KOJZAR

Seděl jsem, jako ostatně častokrát, v hospodě u splavu „na pár pivech“. Nebyla sezóna, bylo skoro prázdno. Jak jinak, meditoval jsem, nebo, jak říkával můj otec blahé paměti, „díval se do blba“. Takové myšlení nemyšlení jsem měl rád. Přátelé myslívali, že spím – nespal jsem nikdy, i když oči jsem často míval přivřené. Byla to doba, kdy jsem mohl, aniž mi do toho někdo mluvil, přemýšlet o všem, co mi právě prolétalo hlavou. Nemuselo jít o problémy, vůbec ne. Ostatně, já jsem moc problémů nemíval. Samotář z posledního domku vesnice mající psa a jinak skoro nic. Malíř ani dobrý, ani špatný, který občas i obraz prodá a z toho vlastně žije. Ale nestěžuji si. Jen svými obrazy říkám, jak žiji. Tomu plátnu se svěřuji, i když často ani na něj nemaluji. Stačí kus desky, rozbitá skleněná tabule, starý hrnec a třeba kus látky. Každý materiál má své, s každým se musí pracovat trochu jinak. Mám však dost času, nemívám povinnosti, a tak mně na nějakém tom čase nezáleží. A pak jdu ke splavu, do své hospůdky, někdy posedím s několika přáteli, jindy s pocestnými, ale většinou, když přijdu brzy odpoledne, bývám sám.

ZDENĚK HRABICA

Občas se mi zdá, že díky českému mediálnímu světu jsme překrmeni stále četnějšími informacemi o předvolebním cirkusu v USA. Aniž hladovíme, jsme denně a dopodrobna syceni životem českých hokejistů za oceánem nebo prožíváme nevídanou show nad filmovými Oskary. A pak občas i leccos dokonale kopírujeme. Vývoj se nedá zastavit, jsme a chceme být přece in, chceme být a jsme světoví, děkujeme v přímém televizním přenosu filmovým, divadelním a jiným akademiím, že nás vybraly a postavily na piedestal a ozdobily naše pomazané hlavy vavříny, skleněnými výtvory, artefakty z uměleckých dílen předních umělců.

VLADIMÍR STIBOR

Do houbařského ráje bych poslal všechny děvky z Lenoráje. Alespoň na chviličku, ať si šetří na penál či na truhličku.

EMAN BDĚLÝ

Na pomoc Ministerstvu vnitra a jeho Centru zavádíme pravidelnou hlídku, která bude odhalovat ruské agenty na české scéně. Vždyť, jak známo z trefného billboardu, „vojáci odešli, agenti zůstali“!

EUGENIO VITALI

I.

Drzé ticho neuvězní

čas protékající pod rukama

ani nezastaví moře nůší

českému vlastenci a bojovníkovi za spravedlnost

MIREK KUNST

Milý Karle Havlíčku, Váš portrét nosím na tričku,

tak málo zbylo z vlastenectví, mnozí ho dnes vůbec nectí.

chý

Británie Velká řvavá

opustila hřiště.

Zvoní tady hrana?

A kdo bude příště?

LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ

Úlovky i tenkrát byly vzácné

dotek studeného kovu