JIŘÍ TUŠL

„Bylo mi lásky zapotřebí, jako květině rosy…“

Manželství

Svatba respicienta (zaměstnance) finanční stráže Josefa Němce, přesvědčeného českého vlastence, s Betty Panklovou se konala 12. září 1837 v kostele svatého Jakuba Většího v Červeném Kostelci, oslava pak v hostinci U Českého lva. Ženichovi bylo dvaatřicet, nevěstě sedmnáct (?). Od kněžny Zaháňské dostala jako svatební dar dva páry stříbrných náušnic, a to bylo, k velké nelibosti její matky Barbory Panklové, vše. Svatby se Barbora nezúčastnila, nevěstu vedl k oltáři Johann Pankl.

Po svatbě bydleli novomanželé v Červeném Kostelci, odkud Němec pocházel. Měli na náměstí proti kostelu pronajatý malý byt. Tak začalo manželství Boženy Němcové, v němž žila až do své smrti, tedy celých dvacet pět let. Jaké bylo? Spisovatelka se o tom později často zmiňuje ve své korespondenci a vždy ve stejném tónu. V dopise své nejmilejší sestře Adéle (viz Babička) píše: „Vdala jsem se jednak z vlastního nerozumu, jednak z dobře míněného přemlouvání matčina a Němcova. Adélo, v osmi dnech svého manželství plakala jsem první své slzy – hořké to slzy… Jak krásným, jak nádherným představovala jsem si žití po boku milovaného muže, leč ten život mně určen nebyl. To viděla jsem velmi záhy, že naše povahy se k sobě nehodí a že mezi námi nikdy nemůže být pravý soulad. Zbyla mi jediná vášeň – láska k mým dětem, a pro tu trpěla jsem výsměchy, všechny sprostoty, pro tu obětovala jsem se i otroctví.“ (Dopis je psán německy, nese datum 21. listopadu 1856 a odeslán je z Prahy.)

Ale dejme hlas i druhé straně. Když Dora Němcová (jediná dcera Boženy Němcové), která to dotáhla až na gymnaziální profesorku francouzštiny, třídila po smrti své matky její korespondenci, psala si k jednotlivým dopisům poznámky. U výše citovaného listu stojí: „Jenže ono to, mámo, s tím otroctvím nebylo tak docela pravda! Vždyť ty sis vlastně celý život mohla dělat, cos chtěla! Dobrá, dřív jste se s tátou harcovali z místa na místo. Pak se ti to už ale začalo zajídat. A jak táta odešel do Uher, zůstalas sama v Praze. S těmi svými přáteli. A táta tě nechal! I když na to lidi koukali moc divně. Žena má přeci jít za svým mužem, ne? A nežilo by se nám v Uhrách zas tak špatně. Vymlouvala ses, že bychom museli chodit do maďarské školy. Jenže já ani Jarouš jsme do školy nechodili ani v Praze!“ (slovopřáteli zdůraznila Dora Němcová)

Autor tohoto článku se vystříhá komentářů a hodnocení Boženy Němcové i jejího jednání v manželství, neboť bez zevrubných znalostí všech okolností a detailů k tomu není oprávněn. Proto i tuto poznámku Dory Němcové necháme bez komentáře, a budeme se věnovat dalším osudům její matky.

* * *

Po krátkém pobytu v Červeném Kostelci se Němcovi stěhují do nedalekého Josefova (Němec byl povýšen), kde se jim 6. srpna 1838 narodil syn Hynek. Po necelém roce znovu mění bydliště (Němec je stále překládán) a v Litomyšli, která se stane jejich dalším domovem, se rodina rozroste o druhého syna Karla (nar. 18. října 1839). Ani v Litomyšli, kde se Betty seznámila se zapálenou vlastenkou Dobromilou Rettigovou, nepobyli Němcovi dlouho a stěhují se do Polné na Vysočině. Němec je jmenován recipientem tamější finanční expozitury a zvyšuje se jeho roční příjem. Němcová je opět těhotná a tentokrát se jim narodí dcera Theodora (19. června 1841).

V Polné byla početná skupina vlastenců, kteří hráli ochotnické divadlo (Tyla), půjčovali si české knihy v knihovně tamního děkanství (!), kolovaly mezi nimi Tylovy Květy a Česká včela a pořádali pravidelné sedánky ve vinárně U Pittnerů, kde probírali novinky z Brna a Prahy. Josefa Němce znali z jeho vlastenecké publikační činnosti a věděli i o jeho pseudonymu Bořivoj N. Bydžovský. Přijali jej s otevřenou náručí a stranou nezůstala ani jeho půvabná choť. Je doloženo, že právě v Polné se nadchla četbou českého překladu románu amerického prozaika Washingtona Irwinga Alhambra (v r. 1837 přeložil do češtiny Jakub Malý)mimo jiné i proto, že to byla vůbec první česká kniha, kterou kdy četla (!). Dosud, zejména během svého tříletého pobytu na chvalkovickém zámku, čítávala slečna Betty výhradně německou romantickou literaturu v originále včetně Goetha, Lessinga či Schillera, převážně však hltala dobovou německou „červenou“ knihovnu. To značně ovlivnilo její pohled na vztahy mezi pohlavími a do určité míry v ní zanechalo stopy po celý život.

V kroužku polenských vlastenců si brzy získala přátele i obdivovatele a na jejich návrh přijala české křestní jméno Božena. Dcera kupce a vinárníka Pittnera Vlasta zveřejnila kdysi tuto vzpomínku: „Betty záhy pročetla celou otcovu knihovnu a sháněla se po českých knihách, kde jich bylo lze jenom sehnati.“

Ač se to zdá zvláštní, tak právě dvouletý pobyt mezi obrozenci v Polné přivedl Boženu Němcovou k české literatuře.

***

Po Polné následovala vytoužená Praha. Začátek jejich tamějšího pobytu poznamenalo narození čtvrtého dítěte, syna Jaroslava (2. října 1842). Porod byl komplikovaný a podle lékařských zpráv nemohla už Božena Němcová počít dalšího potomka. Její dlouhodobé poporodní zdravotní problémy léčil MUDr. Jan Čejka (1812–1862, spisovatel, překladatel, hudební a literární teoretik a kritik, tvůrce české lékařské a hudební terminologie). Patřil k výrazným osobnostem pražské vlastenecké společnosti a stal se prvním z velkých ctitelů Boženy Němcové i jejím dlouholetým důvěrníkem. Po zlepšení zdravotního stavu své pacientky ji uvedl do společnosti a do literárního světa. Za druhého pobytu Němcové v Praze (1850–1962), když začalo Čejkovi ubývat sil (zemřel na tuberkulózu), předal svou pacientku do péče mladšího lékaře Viléma Dušana Lambla (o němž ještě uslyšíme).

Na vstupu Němcové do pražských vlasteneckých kruhů měl nemalý podíl opět – jaký paradox – i její manžel, Josef Němec. Spisovatelka a publicistka Sofie Podlipská, mladší ze sester Rottových, s nimiž se Božena Němcová přátelila už v době, kdy byly obě svobodné, později napsala: „Brzo věděli čeští vlastenci, že má nový přívrženec jejich J. B. Němec krásnou, mladou paní, která měla dosti hrdinství hlásiti se do řady vlastenců a dáti se třebas i tupiti poněmčelou společností za české slovo, nahlas veřejně pronesené. Byl český bál, jak se tehdy říkalo, a paní Němcové dostalo se pozvání. Tam zaskvěla se poprvé tato nově vzešlá hvězda a byla poprvé od českého světa poznána. Byla zvána do kruhu domácího českých rodin a nový život otevřel se jí… Bylať uvedena v rodinu doktora Friče, spřátelila se s jeho chotí a jejími sestrami Staňkovou a Bohuslavou Rajskou, seznámila se s dr. Čejkou a Václavem B. Nebeským, s dr. Riegrem, s panem Vrťátkem, s dr. Pichlem a Erbenem, s baronem Villanim, s Klácelem, se Šumavským a s Tomíčkem. V jejím bytě na Poříčí shromažďoval se pak zanedlouho kruh českých spisovatelů. Její duch vyvíjel se nyní náhle, spatřil svou dráhu a neváhal vzlétati s veškerou bujarou silou…“ (všechna citovaná jména patří předním osobnostem národního obrození a některá i představitelům rodící se české literatury).

***

Po tříletém pobytu v Praze vystřídají Němcovi v dalších pěti letech Domažlice, Všeruby, Nymburk a Liberec. Pokud jde o Němcovou, lze přidat ještě Františkovy Lázně, v nichž byla v letech 1846 až 1847 dvakrát na léčebném pobytu. S výjimkou Nymburka, kam za ní občas přijeli pražští přátelé, byla odříznuta od pražské společnosti, což těžce nesla. Udržovala s ní alespoň písemný styk. Nezapomněl ani Václav Bolemír Nebeský, který ještě léta po rozchodu s Němcovou bděl nad jejími spisovatelskými počiny.

V Nymburce přinesl Němcové kterýsi z přátel brněnský Týdeník ze 17. srpna 1848 s článkem augustiniánského kněze, básníka, filozofa, delegáta Slovanského sjezdu Františka Matouše Klácela nazvaný Co jest komunismus. Článek ji zaujal, tím spíše, že autora znala, recenzoval totiž její nedávno dokončené Národní báchorky. Klácel, inspirován učením francouzských utopických socialistů, v Týdeníku navrhuje utvořit v Brně, kde působil, Česko-Moravské bratrstvo jako „ráj lásky“. Božena Němcová i s manželem se přihlásili jako první a pak začala mezi „bratrem zakladatelem“ a „sestrou“ Němcovou čilá korespondence. Klácel dopisy určené spisovatelce nejprve publikoval v Moravských novinách (bez uvedení adresáta) a později vydal anonymně v jednom svazku nazvaném Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu. Písemné odpovědi spisovatelčiny na její přání zničil.

***

Na podzim 1850 byl Němec povýšen na komisaře 1. třídy v Uhrách. Měl nastoupit do Egeru, ale na zásah manželky mu bylo přiděleno místo v Miskolci, kde byla silná slovenská menšina a německé střední školy. Po ostrých slovních výměnách se Božena Němcová rozhodla zůstat s dětmi v Praze, najala si malý dvoupokojový byt na Koňském trhu (Václavské nám.) a Němec odjel do Uher sám. Němcová zatím navazuje na jejich první pobyt v Praze a zažívá drobná zklamání. V atmosféře bachovského absolutismu mnozí zapálení vlastenci z roku 1848 poněkud ochladli. Jsou tu však jiní, kteří kontakt s už známou spisovatelkou dovedou ocenit. Např. vstřícný Jan Evangelista Purkyně a především profesor Ignác Jan Hanuš a jeho žena Laura, oba členové Česko-Moravského bratrstva, známí Klácela a profesora národohospodářství na brněnské univerzitě, Jana Helceleta, původně lékaře. Klácel, Hanuš i Helcelet se stávají ctiteli Němcové a postupně stále urputněji soupeří (kromě v Praze žijícího Hanuše zatím v dopisech) o její přízeň. Tento „souboj“ vede nakonec až k rozpadu brněnského Bratrstva.

***

9. dubna 1853 odjíždí Němcová s dcerou Dorou, malým Jaroslavem a služebnou do Uher za manželem, který najde rodině bydlení v Balašských Ďarmotech na maďarsko-slovenském pomezí (poblíž Nových Zámků). Synové Hynek a Karel zůstávají v Praze (bydlí u slovníkáře Franty), aby dokončili gymnázium. 10. května dostávají úřady udání na Josefa Němce, že je republikán a vlastenec a že se v roce 1848 neuctivě vyjadřoval o císaři Ferdinandovi. Je vyšetřován, dostává poloviční plat a je mu zadržována pošta. V září je už syn Hynek, který má tuberkulózu, ve vážném zdravotním stavu a dr. Lambl na to Němcovou opakovaně upozorňuje. Ta dostane Lamblovy dopisy až 15. října a okamžitě odjíždí do Prahy. Dorazila tam 17. října a o dva dny později její prvorozený a nejmilejší syn Hynek umírá. Po Hynkově pohřbu už zůstala v Praze.

V roce 1856 obdržel Němec místo účetního oficiála ve Villachu v Korutanech. Znovu navrhuje ženě, aby zapomněli na všechny spory a začali znovu. Slibuje i dostatek peněz, ale když po čase požádal o povýšení, byl odmítnut a navíc obviněn ze zpronevěry. Nakonec, když z trucu požádal o penzionování, bylo mu vyhověno a on se 19. září vrátil do Prahy. A kolotoč manželských rozbrojů se roztočil znovu naplno. O stavu manželství Boženy Němcové a Josefa Němce vypovídá nejlépe dopis z 13. června 1857, v němž pisatelka jejich vztah po dvaceti letech společného soužití bilancuje: „Tys mi vždy říkal a myslíš si, že já Tě mám za nic – a že v mojí duši zcela jiné ideály žijou –, ale nemáš zcela pravdu. Neupírám, že jsem kdys neměla před sebou ideál muže, tak jako i ideál manželství. První byl vzor vší dokonalosti a krásy a druhé představovala jsem si co nebe. Inu, byla jsem mladá, nezkušená, vychovaná jen v přírodě, přenechaná sama sobě. Bujná fantazie moje i k Tobě mne zavedla, a Tebe též jen zevnějšek lákal a snad nezkažený cit můj. V duši moji je vštípen od mladosti již pud k vzdělání, touha po něčem vyšším, lepším, co jsem kolem sebe neviděla, a ošklivost před sprostností a hrubostí. To bylo mojím štěstím, ale také příčinou našeho rozpadnutí, mojím neštěstím… Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru jsem v ni pozbyla záhy. Kde ji vidět? Samá lež, klam, privilegované otroctví, nucená povinnost – zkrátka sprosťáctví. Moje srdce bažilo být velmi milováno, mně bylo lásky zapotřebí, jako květině rosy – ale darmo jsem hledala takovou, jakou já cítila. Já chtěla muže mít, před nímž bych se kořit mohla, jenž by vysoko nade mnou stál, já bych život proň byla obětovala, ale viděla jsem v mužích jen hrubé despoty, jen pána. To zchladlo všechnu vroucnost – úcta se ztratila a hořkost a vzdor v srdci se umístily. Byla jsem sama sebou nespokojená, nesjednocená. Děti byly moje jediná rozkoš, a přece mne jejich nevědomá láska nemohla uspokojit. Ideji národní chopila jsem se proto celou duší, myslela jsem, to že je to, co touhu moji ukojí. Ani to; idea ta ovšem časem stala se pevným přesvědčením a cílem mých snah, kdežto dříve více jen romantická jsem byla, neuvědomělá. Já poznala svět a shledala jsem, že není na světě ideál úplné dokonalosti. Chtivost srdce zklamala mne mnohdy; – držela jsem za zlato, co bylo bláto. Tak jsem se učila; a přece nepřestala toužit a hledat po zosobněném mém ideálu. Kdyby té lásky, té poezie ve mně nebylo, jakž bychom my spolu žili?… (kráceno JT) Buď zdráv a pamatuj na B. N.“

Dopis by jistě stál za analýzu psychologa, my se jen spokojme s konstatováním, že je ve zkratce rekapitulací manželského života Betty Panklové a připusťme, že v pohledu na některé situace je poněkud subjektivní. Jak jinak!

***

Božena Němcová se v létě 1857 přestěhovala z nevyhovujícího bytu ve Štěpánské ulici do nedaleké Řeznické, kde měla rodina k dispozici dvě místnosti ve 3. patře. Nedlouho po příjezdu penzionovaného Němce došlo mezi manželi k ostrému sporu. Příčinou byla budoucnost synů Karla a Jaroslava. Němcová si prosadila svou, Karel se šel učit zahradníkem do Rajce nad Svitavou a nenastoupil k finanční stráži, jak si otec přál, a Jaroslav odjel do Mnichova na výtvarnou akademii. Den před jeho odjezdem zbil Němec manželku tak, že hledala zastání na policejní stanici. Pak sepsal koncept žádosti o rozvod, ale nikdy jej nepodal.

A znovu se opakovala obehraná písnička: usmiřování a hádky. Ty vyvrcholily, když se Jaroslav z Mnichova vrátil, protože neměl peníze nejen na živobytí, ale ani na studium. Němec, přesvědčený o své pravdě, manželku znovu napadl a celou záležitost opět řešila policie. Od té chvíle už se odmítala s manželem smířit a roku 1861 odjela do Litomyšle, aby připravila vydání svých sebraných spisů. Nakladatel Augusta jí navíc slíbil korektorské místo… V té době byla však už vážně nemocná a finanční nouze a zdravotní stav ji donutily k návratu do Prahy s manželem, který pro ni přijel. U jejího lůžka pak obětavě bděla dnem i nocí dcera Dora, k níž se paradoxně matka v letech jejího dětství a dospívání zrovna mateřsky nechovala. Ve chvílích největší únavy ji zastupovala Markyta, dcera Františka Šumavského, letitého rodinného přítele. Den před svou smrtí dostala Božena Němcová do rukou 2. vydání Babičky, které ji ovšem příliš nepotěšilo(1. vydání vyšlo v roce 1855). Našla ještě sílu a oběma „ošetřovatelkám“ napsala dedikaci. Zemřela 21. ledna 1862 patrně na rakovinu ženských orgánů a tuberkulózu v domě U Tří lip (č.p. 854/14)v ulici Na Příkopě.

Václav Bolemír Nebeský (1818 – 1882)

Ve své době významný český básník, obdivovatel K. H. Máchy a důvěrný přítel J. K. Tyla, K. H. Borovského, K. J. Erbena, V. Jablonského či K. Sabiny. Vystudoval filozofii, byl znalcem Hegela, živil se jako soukromý učitel a vychovatel, redaktor a novinář, byl poslancem Říšského sněmu atd. K bližšímu kontaktu Nebeského s Boženou Němcovou došlo na 3. vlasteneckém bále na Žofíně (8. února 1843), i když se zřejmě setkali už koncem roku 1842. Na bále byla Němcová obletovaná tanečníky, Nebeského okouzlila, ale ji samotnou oslnil útlý svazek veršů nazvaný Pomněnky na rok 1843, který se tam rozdával. Většina z básní byla totiž podepsána ženami (!).

V půlce března 1843 uspořádala Mladá Čechie (společnost výše uvedených vlastenců) celodenní výlet do Hvězdy a Šáreckého údolí. Na zpáteční cestě se Nebeský připojil k Němcové a měli několik hodin jen pro sebe. Tehdy došlo k duchovnímu sblížení a oba se zamilovali.

Malý doklad toho, jak Němcová, když rychle vzplála, projevovala svému idolu naprostou oddanost: Nebeský ji v hovoru vyzval, aby také zkusila napsat nějaké verše jako on či autorky opusů z Pomněnek. Ona jej poslechla. Ještě v noci, po návratu ze společného výletu, stvořila zapálenou vlasteneckou agitku a nazvala ji Ženám českým. Báseň nemá nic společného s mileneckou láskou, a přesto byla touto láskou inspirována! Šlo vlastně o první literární dílo budoucí zakladatelky moderní české prózy. Nebeský báseň upravil a otiskl 5. dubna 1843 v Tylových Květech, kam dlouhá léta sám přispíval. Když později jejich vztah začal vyhasínat, komunikovali spolu prostřednictvím publikovaných veršů. Od té doby jejich literární spolupráce pokračovala, a to velmi dlouho.

Přešlo léto a s počátkem podzimu se Nebeský rozhodl jejich milostný poměr definitivně ukončit. Měl vlastní plány, soužití s vdanou matkou čtyř dětí mezi ně nepatřilo a pokračování v tomto flirtu se příčilo jeho povaze. Byl vlastně charakter, až do své smrti si všechno, pokud šlo o Němcovou, nechal pro sebe. Stejně tak ona. Snad proto, že to bylo poprvé, co zradila svého manžela, snad ještě neměla v Praze tak důvěrnou přítelkyni, aby se jí bez obav svěřila. A tak nám leccos napovídají jen verše obou milenců. Ale kdo by je dnes četl, že?!

Václav Bolemír Nebeský se po uzavřeném románku chystal opustit Prahu a odejít do Vídně. Nevíme, jak a kdy to Němcové sdělil, víme jen, že po této zprávě omdlela. S nevelkým časovým odstupem pak píše jednomu z přátel: „V Praze jsem byl bytem a na stravu u Němce. Na rozloučenou večeře. Několik opic a něco pláče, já nepil a neplakal. Pak cesta (do Vídně)…“ A to byl konec první krátké, a o to vášnivější lásky paní Boženy.

Jan Evangelista Helcelet (1812 – 1876)

Korespondenční kontakt Boženy Němcové se zakladatelem Česko-Moravského bratrstva Matoušem Klácelem a vstup Němcových do tohoto vlasteneckého kruhu vyvolal pozornost dalších členů, a to v Praze žijícího profesora filozofie dr. Ignáce Hanuše a lékaře, později profesora polního hospodářství a přírodovědy na česko-německém technickém učilišti v Brně, Jana Evangelisty Helceleta, krasavce s černým plnovousem a francouzskými předky.

Bratrstvo připravuje svůj 1. sjezd a naléhá na osobní setkání se svou pražskou členkou. Příležitost se naskytne, když se Němcová chystá za manželem do Uher. Po Velikonocích, 24. dubna 1851, nechává děti služebné a sedá do vlaku, který ji veze do Brna. Na nádraží ji očekává „uvítací výbor“ – Matouš Klácel, jeho klášterní bratr Tomáš Bratránek, sestra Vrbíková a konečně Jan Helcelet.

Kočárem jedou do myslivny pod Mniší horou, stráví tam příjemný večer u vína a povídání a vracejí se do Brna, kde má Němcová připravený nocleh v redakci Moravských novin. Sestra Veronika a augustinián Bratránek se omluvili, Klácel se v průběhu noci vrátil do kláštera a Helcelet zůstal. A v tuto noc, kterou později označil básnickým adjektivem „slavíková“, došlo mezi ním a Němcovou k intimnímu sblížení. Z obou stran to bylo chtěné, impulzivní a zřejmě velmi vášnivé. Pro Němcovou to však znamenalo nesrovnatelně více než pro Helceleta, který se sice ráno vrací ke své německé manželce a dětem ve vynikající náladě, ale už pevně rozhodnut, že jeho zázemí nesmí tento flirt narušit. V jednom z pozdějších dopisů se k „slavíkové“ noci vrací a zároveň opatrně vymezuje pravidla jejich poměru pro budoucnost: „A co se týká nás dvou? Předně dle mínění mého nepotřebuješ se za onu noc styděti, neboť i já jí nelituju. Jen prosím Tě nezažehnávejme toho malého okřídlence hned věrností! Štěstí lásky snad již samo sebou jest okamžité. Ani já ani Ty nejsme tak nevázaní, že bychom v tom snad na věky výmezně zalíbení nacházeli. Nechejme si to na svátky. Až nás příhodná doba svede, hodlám tě zase s dobrým svědomím zulíbati, jak v onu slavíkovou noc; do té doby… co bychom si marně smlouvami a úmluvami tu trochu poezie života v prózu překládali?“

Neznáme všechny dopisy, které si vyměnili, značnou část své milostné korespondence Němcová před smrtí spálila, další část zničili (prý) až ve 20. století její potomci. To, k čemu došlo v brněnské redakci, ty dva sblížilo, a Němcová uvěřila v Helceletovu lásku. Sešli se znovu za čtvrt roku na Horách Matky Boží, což byly lázničky s léčivým pramenem nad Českou Třebovou. Schůzku a pobyt zprostředkoval a financoval Matouš Klácel (bylo to jeho rodiště), a Helcelet jen na jeho přemlouvání zůstal přes noc, kterou strávil s Němcovou. Klácel se později svěřil Hanušovi: „Nevím, jednal-li jsem po bratrsku či zrádně, mé svědomí mi opominulo čeho povídat. Staloť se, co jsem předvídal. Zrána druhého dne byly oči jednoho vybdělé a uplakané, zatímco druhý papal máček.“ (Když někdo „papá máček“, tak to podle lidového rčení znamená, že dotyčný měl z koláče to lepší, myšleno milostný zážitek.)

Později se Helcelet Klácelovi svěřil, že si „užil vděčně kvítí“, a o Němcové mluvil jako o „jadrné zvěřině“. A Němcová? Zmohla se pouze na prosbu, kterou tlumočila milenci touto větou: „Milo by mi bylo slyšet od Tebe, že noc na Horách zůstane tajemstvím naším.“ Nezůstala. O všem se od něj dověděl i další obdivovatel spisovatelky Ignác Hanuš, který na Klácela žárlil a Helceleta začal nenávidět. Ten vylíčil s gustem „tomu žárlivci“ (tak nazývá v listu Klácelovi Hanuše), jaké „sprostoty, zvířectva a svinstvo“ v Třebové prováděl, a ještě dodal: „Vzdálil jsem se již od B. tak dalece, že v dopisech jen velmi řídkých spolu jsme ve spojení. Je třeba ten předmět nelibě vonící pochovat.“ A konečně jí v dopise z 16. března 1852 oznamuje, že se rozhodl „přetrhnouti naše dosavadní mezi sebou dopisování“. Tak skončila druhá láska naší velké spisovatelky.

Vilém Dušan Lambl (1824 – 1895)

Koncem roku 1851 Němcová onemocněla a její ošetřující lékař dr. Čejka, který sám trpěl tuberkulózou, „svěřil léčení sedmadvacetiletému Dr. Med. Vilému Dušanu Lamblovi (revolucionář z r. 1848, absolvent Akademického gymnázia a lékařské fakulty v Praze, talentovaný kulturní publicista, milovník Balkánu mluvící několika tamními jazyky, dopisovatel z Balkánu pro Havlíčkovy noviny, postupně docent a profesor v Charkově a ve Varšavě), nadanému energickému muži, jenž ač na tehdejší poměry chudý, oddával se horlivě vědecké práci a měl do budoucna velké plány.“ (Václav Tille, Božena Němcová). Navíc patřil Lambl k vyhledávaným společníkům, byl skvělý vypravěč a nezkazil žádnou zábavu. Traduje se, že z čtyřlístku milenců Němcové byl nejcharakternější, bez ohledu na jejich vztahy pečoval o ni po zdravotní stránce stejně jako o její děti po celou dobu, co pobýval v Praze.

Koncem ledna 1851 Lambl odpromoval a odhodlaně se vrhl na doktorskou dráhu. V té době se seznamuje se Sofií Rottovou (pozdější spisovatelkou Sofií Podlipskou) a vstupuje do rodiny, kde je jako mladý a pohledný lékař vítaným hostem. Líbí se i Sofiině starší sestře Johaně (pozdější spisovatelka Karolína Světlá) a v na jednom dýchánku potkává v salonu této majetné měšťanské rodiny Boženu Němcovou, která má s oběma sestrami už dlouho téměř důvěrný vztah. Zná Němcovou jako spisovatelku, ale v této společnosti na ní může oči nechat. Ta si toho samozřejmě všimne a společné sedánky u Rottů budou teď v její režii. Pořád ještě čeká, že se ozve Helcelet, a tak její koketerie s Lamblem je velmi umírněná. Nemění se to ani po společné silvestrovské oslavě u Němcových. Nový rok přinese změny. Johana Rottová si zanedlouho bere středoškolského profesora kaligrafie a kreslení Petra Mužáka, družičkou je Sofie a jejím mládencem dr. Lambl. Hostiny se účastní i Lamblova matka a jeho dvě sestry. Jsou přeci budoucí příbuzné! Na scénu ale vstupuje Němcová, která si konečně uvědomuje ztrátu Helceleta a věnuje Lamblovi zvýšený zájem. Dělá leccos proto, aby v ní přestal vidět pacientku. Lamblův lyrický dopis zachytí Němec a následuje rodinná hádka. Němcové se podaří manžela přesvědčit, že mladý lékař jí pro svoji starostlivost přirostl k srdci jako syn a Němec uvěří. Lambl omezuje své návštěvy u Rottových, a o to častěji chodí k Němcovým. Omlouvá to špatným zdravotním stavem Boženy i jejich dětí. V srpnu 1852 odjíždí Němcová s dětmi do Uher za manželem a po jejím návratu dojde mezi ní a Lamblem k intimnímu sblížení. Sofie přichází o ženicha a Johana Mužáková o přítelkyni, protože brzo pochopila, kdo zamíchal kartami. Její důvěrný vztah s Němcovou se mění v hořkost, s níž vnímá „podlou zradu“ (své zklamání z „přítelkyně nejmilejší“ vtělila později i do svých dvoudílných pamětí vydaných pod pseudonymem). Postupně se od Němcové odvrací i manželé Rottovi. Praha si měla o čem povídat…

O Lamblovi se leccos dozvídá i Němec v Uhrách. V dopisech vyhrožuje a trvá na tom, aby manželka s dětmi přijela za ním. V naději, že Sofii zachrání ženicha, ji přemlouvala dokonce paní Rottová. Velkému tlaku ze všech stran je vystaven také Vilém Lambl. K jeho matce, od počátku proti Němcové protestující, se připojují sestry, přidává se Johana Mužáková, paní Rottová a i někteří přátelé.

V květnu 1853 odjíždí Němcová s Dorou a Jaroslavem, který s Lamblovou pomocí překonal tyfus, znovu do Uher. Tam, i při své cestě po Slovensku, má čas o všem přemýšlet. Když se v říjnu vrací, aby zastihla umírajícího Hynka naživu, je rozhodnuta. Intimní hrátky s Lamblem musejí skončit. Přestože se oba i dále vídají (Lambl je stále rodinným lékařem), je to už ve vší počestnosti. Lambl je nejprve zaskočen, ale projevuje se jako charakter. Když je třeba uhradit Hynkův pobyt v nemocnici, kde zemřel, a Němcová nemá peníze, vezmou si to na starost Lambl a František Šumavský.

A Rottovi? Mladého pana doktora už na milost nevzali, přestože kajícně prosil o odpuštění. Sofie zřejmě nechtěla vstupovat do manželství s někým, koho jí na čas odloudila nejlepší kamarádka. Eliška Krásnohorská to komentovala slovy: „Božena si nikdy nečinila skrupulí, šlo-li o podmanění mužského srdce.“

Hanuš Jurenka (1831–1882)

Na jaře roku 1854 se v Praze objevil Josef Václav Frič, známý revolucionář, omilostněný a propuštěný z vězení. Přes dusnou atmosféru bachovského absolutismu shromáždil skupinu vlasteneckých intelektuálů s cílem vydat almanach mladých literátů s názvem Lada Nióla (vyšel koncem roku 1855). Účast přislíbila i Božena Němcová, která mezi členy potkala svého obdivovatele z doby nymburského pobytu, studenta Václava Čeňka Bendla, a jeho přítele, medika Hanuše Jurenku. Oba byli přinejmenším o deset let mladší než jimi zbožňovaná autorka. Jurenka ji zaujal svým zevnějškem i inteligencí a také ironickými komentáři na adresu literárních pokusů svých generačních druhů. Studenti spolu s Fričem Němcovou často navštěvovali a Jurenka se do ní, k nelibosti Bendlově, bezhlavě zamiloval. Ještě stále přitažlivá a úspěšná spisovatelka jeho cit opětovala s takovou intenzitou, jakou vkládala do předcházejících vztahů. Dokonce se s dětmi přestěhovala do Vyšehradské ulice (dříve Pod Emauzy), do domu č.p. 1378, v němž Jurenka se svou matkou bydlel. Ta vztah svého syna ke starší ženě se třemi dětmi (Hynek byl po smrti) pochopitelně nevítala, tím spíš, že Jurenka začal Němcové vypomáhat s drobnými pracemi, vyřizoval různé pochůzky a podporoval ji i finančně. Když byl jejím milencem Vilém Lambl, chodila mu naopak ona uklízet byt a starala se o jeho prádlo, snad se mu tak odvděčovala za lékařskou péči, kterou jí i dětem věnoval. Teď se role otočily.

Němec se o Jurenkovi samozřejmě dozvěděl. Zuřil, užíral se obavami ze svého vyšetřování, trápil se samotou v Ďarmotech. Následovala smršť výčitek a vyhrožování. Němcová na ně nereagovala, přijímala je s podivnou lhostejností.

V červnu 1855 Jurenka úspěšně odpromoval a jeho vášeň k Boženě pohasla tak rychle, jak vzplála. Stály před ním nové profesní i životní výzvy a mezi nimi už románek s krásnou spisovatelkou neměl místo. Přihlásil se jako dobrovolník do západní Haliče, v níž vypukla epidemie cholery, a odjel. Ač měla Božena Němcová před sebou ještě sedm let života, byl Hanuš Jurenka její láskou poslední.

Přetištěno z časopisu MEDICÍNA&UMĚNÍ