MARTIN KLEMENT

Běžel jsem lesem jako o život a o život také šlo. Ne o můj, ale o život mé ženy a mého syna, musel jsem je najít dřív, než bude pozdě. Konečně jsem je zahlédl a prudce změnil směr běhu. Oba prchali směrem, kde na ně číhala smrt a to jsem nemohl dopustit, tam vpředu jsou totiž ONI, zase se vrátili.

Ti tvorové byli zvláštní, pozoroval jsem je často. Nebyli jako my, vůbec nevypadali nebezpečně a někdy spíš směšně. Každý z nich byl jiný, někdy splývali s lesem a jindy byli barevní jako ptáci. Vídal jsem je i ve dnech, kdy krajinu ovládla zima a bílé ticho, a jen těžko se sháněla potrava. Nosívali nám v té těžké době jídlo a já byl přesvědčen, že jim musíme být vděčni.

Teprve když jsem vyrostl, pochopil jsem, o co jim vlastně jde. Netoulali se jen zbůhdarma lesem, hledali potravu, která jim musela chybět a to, že nás krmili v době, kdy jsme hladověli, mělo jediný důvod, i my jsme byli jejich potravou. S děsivou pravidelností přicházeli, aby zabili a odnesli ty, kteří před nimi nestačili utéct.

Konečně jsem svou krásnou družku dohnal a zastavil ji. Byla tou nejkrásnější, kterou jsem kdy spatřil, musel jsem porazit tři soky, než poznala, že jsem ten pravý a že naše děti budou mít tu největší šanci přežít v tomhle krutém světě. Když se nám narodil náš první syn, slíbil jsem, že je oba uchráním před jakýmkoli zlem a to teď také musím dodržet. „Musíte běžet na druhou stranu,“ sděloval jsem jí celý zadýchaný. Dívala se na mě vyděšeným pohledem a asi si myslela, že jsem se zbláznil. „Tam nemůžeme, odtamtud jde ten hrozný hluk.“ Pohlédl jsem na ní a pak na synka. „Já vím, že je to těžké, ale věř mi. Sleduji je už dlouho a vím, jak to dělají, je to vždy stejné. Ten hluk pro nás není nebezpečný, dělají ho jen proto, aby nás zahnali tam, kde číhají další, kteří přinášejí smrt. Nesmíte se bát a musíte běžet k tomu hluku, proběhnete mezi nimi a nic se vám nestane. Opravdu, vím to, sám jsem to už mnohokrát udělal.“

Konečně mi moje krásná, bojácná družka uvěřila a rozběhla se i se synkem tím správným směrem. Po pár metrech se ještě zastavila a pohlédla na mně. „A co ty, proč neběžíš s námi?“ „O mě se neboj, víš, že se o sebe umím postarat,“ uklidnil jsem ji a sledoval, jak mizí v porostu, za ní se ztratil i náš syn.

Ne, nemohl jsem jí říct, co mám v plánu, určitě by mně přemlouvala, ať to nedělám, ale já se již pevně rozhodl, ukážu těm tvorům, že i my se dokážeme bránit! I přes svou krvelačnost jsou nesmírně křehcí, a když je překvapím, nebudou mít proti mně žádnou šanci.

Vyrazil jsem obloukem za svým cílem. Věděl jsem, že můžu obejít tu smrtící linii, kterou postavili vždy na stejném místě. Tryskem jsem se vrhl do strže, kam bych se jindy neodvážil v obavě, že si zlámu nohy, ale dnes jsem chtěl využít strmých břehů, které mně dokonale kryly před zraky těch tvorů.

Myslel jsem na to, jak mě můj otec kdysi zavedl na okraj lesa a ukázal mi důsledek jejich řádění. Ležela tam vyrovnaná těla mrtvých obyvatel našeho lesa. Okolo pobíhali ti tvorové a netajili se radostí nad tím krveprolitím. „Dobře se dívej synu,“ řekl mi tenkrát otec, „náš rod tady žije od nepaměti a stejně tak dlouho jsou tu i ONI. Vidíš, jakou mají radost ze smrti našich přátel? Dávej si na ně pozor a nezapomeň. Smrt číhá tam, kde je ticho, hluk ti neublíží.“ I když otec zemřel, nikdy jsem na jeho slova nezapomněl. Sledoval jsem bedlivě chování těch tvorů a díky tomu mohl náš rod přežít.

Vyběhl jsem ze strže a opřel se chvíli o strom, musel jsem se vydýchat z prudkého běhu. Třásl jsem se po celém těle nejen vyčerpáním, ale i strachem. Věděl jsem, že musím být rychlý a můj útok musí být přesný, jen tak mám šanci uspět. Několik jich napadnu a pak rychle zmizím; třeba je odradím od toho, aby příště přišli znovu.

Pomalu jsem se vydal k místu, kde jsem očekával střetnutí a dával si pozor, abych nešlápl na žádnou suchou větev, která by mně mohla prozradit. Konečně jsem dva z nich zahlédl. Jeden stál u stromu a druhý se krčil hned vedle. Oba upírali svou pozornost druhým směrem a netušili, že nebezpečí je za jejich zády. Pomalu jsem se blížil a čekal na vhodnou příležitost. Konečně se ten u stromu pohnul, udělal tři kroky stranou a rozhrnul křoví, aby lépe viděl. Teď, prudce jsem vyrazil. Zahlédl mě na poslední chvíli a zůstal stát, neschopný pohybu. Vrazil jsem do něho v plném trysku a s potěšením zaslechl zvuk praskajících kostí, když jeho tělo narazilo do stromu. Rychle jsem zaměřil pozornost na toho druhého; ten se obrátil na útěk ve snaze skrýt se za dalším stromem. Změnil jsem směr a nabral ho skloněnou hlavou tak, abych i jeho nasměroval na kmen stromu. Odlétl, a tak jak jsem předpokládal, narazil do něho prudce zády.

Zastavil jsem o několik kroků dál a připravoval se na další útok. Tvor však zůstával stát u kmene a vůbec se nehýbal, z jeho hrudi trčela zlomená větev, na kterou se při pádu nabodl. Radostně jsem povyskočil. Přesně tak jsem si svůj útok plánoval, nestihli ani vykřiknout, aby varovali ostatní.

Moje radost však netrvala dlouho, z pravé strany se vynořili další dva. Jeden začal křičet a v panice utíkal pryč, zatímco ten druhý se rozkročil a namířil na mně něco, na čem se odrazil odlesk slunce, který mne na okamžik oslepil.

Vyrazil jsem proti němu tak prudce, až mi od nohou odlétly kusy hlíny, ale byl jsem příliš daleko... Sotva jsem udělal tři skoky, ozvala se ohlušující rána a něco mě prudce udeřilo do hrudi. Setrvačnost mě táhla vpřed, ale nohy mě už neposlouchaly. Minul jsem toho tvora snad jen o metr a ještě se chvíli sunul po zemi. Slunce jako by přestalo svítit a v nastávajícím šeru jsem zahlédl jeho siluetu, jak se blížil ke mně. Snažil jsem se zvednout hlavu, ale paroží mě táhlo k zemi. „Ten jelen snad zešílel,“ zaslechl jsem hlas lovce, který stál už jen kousek vedle mého těla.

Hlavou mi zavířila spousta myšlenek. Byla to hloupost běžet přímo proti kulovnici, co jsem čekal, že dokážu uhnout střele? MOMENT - LOVEC, KULOVNICE, STŘELA - tak známá slova, která jsem znal tak dávno a tak dlouho je neslyšel. Najednou jsem tomu začínal rozumět, vždyť i já kdysi nosil do lesa kulovnici a lovil zvěř, kterou mi nahnali do rány. Byl jsem člověk, a teď? No jistě, ten lovec to sám vyslovil. „Vy blázni,“ chtěl jsem říct, „teď lovíte a netušíte, že i vy se jednou můžete stát těmi, kteří dnes umírají vaší rukou.“ Z mého jeleního hrdla se ale ozvalo pouhé zaryčení.

 

Šero okolo mne se stále ztemňovalo, brzy nastane věčná tma. Náhle jsem před sebou zahlédl proužek světla, které mne neuvěřitelně přitahovalo. Najednou jsem měl pocit, že se topím a nemohu se nadechnout. V panice jsem se snažil prodrat ven z toho stísněného prostoru, pryč odtud, tam, kde je to světlo a vzduch.

Sotva jsem vyklouzl ven a plácl jsem sebou na zem, přivítal mne nečekaný chlad. Svět se rozjasnil, ale mé oči si stále nemohly přivyknout.

„Podívej, náš první syn.“ Zaslechl jsem hlas, ale ta slova, ač jsem jim rozuměl, byla úplně cizí. Konečně se můj zrak zaostřil a já zahlédl svého otce. „A sakra,“ byla má poslední myšlenka, než jsem byl přinucen zase na vše zapomenout a přijmout svou novou identitu. „Proto je mi taková zima, tak teď je ze mne tučňák!“