MILAN BLAHYNKA

Z generačních druhů a vrstevníků Jaroslava Čejky se Petr Cincibuch živil nějakou dobu jako řidič sanitky a dnes vydává Medicínu & umění, Miroslav Huptych při saniťácké práci na Bulovce vystudoval původně zdrávku a dotáhl to až na zakladatele Institutu pro vzdělávání v arteterapii a artefiletice; a inženýr vodních staveb Čejka se chtěl stát ranhojičem české kultury.

Dobrodruh největší jsi ty, básníku, říkám si o něm podle Apollinairova Pásma, Písma to moderní poezie, nad jeho objemným „politicko-erotickým retrorománem“ Most přes řeku zapomnění (Novela bohemica, Praha 2015). Chtěls být ranhojičem české kultury, a už šestadvacet let ti nezbývá než zkoušet, jak se sám vylízat z utržených ran.

Hrdina Čejkova retrorománu si sice jmenuje Ivan Hartl, ale ve stovkách detailů jeho románového bytí je vysoké procento indicií, které nedovolují zapochybovat, že hustě zalidněný, příhodami osobního i veřejného života až překypující příběh, připomínající pohádkové hrnečku vař, je silně autobiografický. Ivan je i není autorovým alter ego.

Ivan má talent úhoře, mystifikátora, lháře. Lže, když o sobě říká: „já nerad lžu – pokud vysloveně nemusím“? Autor románu, který stále balancuje na napjatém laně mezi klíčovým románem, groteskou a literaturou faktu, musí hrát, že on nic on jen muzikant. A hraje virtuózně, a nejenom aby odpálil svědky, připravené snášet důkazy, že „to bylo jinak“, a osoby jmenované i naopak uváděné pod jinými jmény, že „to nejsou oni.“

Vypravěč Mostu přes řeku zapomnění se zřejmým potěšením přirovnává Ivanův pubertální život a pak kariéru ke hře; napřed „ke klukovské karetní hře zvané Vole, padni a pak během studia na dvou vysokých školách a při postupném sbližování se Socialistickým svazem mládeže k „plebejskému mariáši“ a jeho začínající politickou dráhu bychom podle Čejky mohli „označit za poker“.

V pokeru „ani zdaleka nevyhrává vždycky hráč, který má lepší karty, ale ten, kdo umí lépe blufovat a zachovat přitom neproniknutelnou tvář čili poker face, anebo dokonce předstírat přitom emoce, které ve skutečnosti nepociťuje“, praví se v Mostu přes řeku zapomnění. „Politickému pokeru hranému na čím dál vyšší úrovni“ propadl románový Ivan „jako čertu“ a Čejka propadl právě tak pokeru vypravěčskému.

A protože nehraje o peníze, „ale jen pro radost z toho, že“ může „vyzrát na nějakého blbce“ nebo „něčemu užitečnému pomoci“, přináší mu ta hra uspokojení. Takový poker nebyl cizí ani Čejkovým druhům z generace „pětatřicátníků“; „tvář k pokru“, jak ji nazval Jaromír Pelc, je významná metafora pro způsob, jak si jeho generace zachovávala tvář a umožňovala pomoci „něčemu užitečnému.“

Čemu? Obhajobě lásky, svobody, poezie.

Čtenářům nejrůznějšího vzdělání, různého stupně zasvěcení do bývalých i dnešních poměrů, ale i někdy protichůdného světonázorového vyznání a politické orientace přináší potěšení Čejkova hra se jmény, názvy, citáty. V Ivanově „oblíbeném dramatikovi“ Jiřím Kaštanovi snad každý čtenář snadno rozpozná Josefa Topola už podle jeho Začátku Velikonoc místo Konce masopustu, v povídkách Trapné lásky zas slavné Směšné lásky. Atd.

Těmito hrátkami se jmény a názvy romanopisec servíruje jako zábavnou historku to, čím se vlastně chlubí nebo větším či menším právem obhajuje. Menším, pokud jde o hodnocení prózy Milana Kundery, větším, vlastně úplným, pokud jde o jeho práci v kratičkém období, kdy konečně dostal aspoň omezenou příležitost stát se ranhojičem české kultury, jak o tom poprvé napsal v anonymně vydaném „soumraku polobohů“ Aparát (1991).

Čejkovi se před polovinou roku 1989 podařilo dosáhnout odvolání zákazu chebské inscenace Topolova Konce masopustu a vzápětí i Topolových Hlasů ptáků na Vinohradech, a čtenářské sympatie mu zjednává způsob, jak svůj husarský kousek prezentuje: nikoli jako hrdinský čin, ale jako splnění své úlohy, kterou zlehčuje uvozovkami přívlastku „historická“.

Právě humor je patrně nejsilnější stránkou retrorománu. V dvojknize „životopisných interview“ Vítězové a poražení (2005) Čejka vzpomíná, jak odpověděl na otázku režiséra Zdeňka Potužila za svých klubových svazáckých let, co by vlastně „chtěl jednou dělat“: „Když to nevykecáte, tak vám to řeknu. Jednou bych chtěl být vedoucím oddělení kultury ÚV KSČ… Zdeněk se rozesmál, ale ti ostatní jen koukali a zbytek cesty se mnou skoro nemluvili. Tenkrát jsem to myslel napůl vážně a napůl jako fór, ale ono se to potom shodou okolností téměř beze zbytku naplnilo.“

V retrorománu stejným odlehčujícím tónem se historka vypráví o Ivanovi, Zdeněk Potužil je průhledně a významuplně přejmenován na Zbyňka Otužila a na jeho otázku Ivan „furiantsky plácl, že by se chtěl stát vedoucím oddělení kultury ústředního výboru partaje a sehrát roli ranhojiče české kultury a umění, ale to byl samozřejmě jen takový hec z říše sci-fi… Stáž na zmíněném oddělení je samozřejmě mnohem reálnější, ale v podstatě k ničemu.“

Protože se v komplikovanějších rodinných vztazích, pro jejichž zapamatování nemám vlohu, dost často pletu a stalo se mi to, když jsem psal o Čejkově knize Odcizená krajina, radši se nepokusím ani shrnout, jak zkušenosti ze své politické dráhy Čejka umně inkorporoval do retrorománu o láskách a neláskách dvojčat Ivana a Johanna Hartlových (Ivanův bratr je a není úplně jiný než Ivan, do jeho osudu autor vepsal druhou nenaplněnou možnost svého vlastního vývoje), o jejich ženách a rodinách, a jen tu rád řeknu, že autobiografické partie z příběhu netrčí a celek nepůsobí jako věšák na autorovy myšlenky a na jeho sebeobranu, která začala Aparátem, pokračovala dalšími knihami a zde vrcholí.

Čejkovi se podařilo do románu organicky zasadit epizodu, na jakou se nezmůže ani nejbujnější romanopiscova fabulační invence, ale jakou nabídl život tvrdší než kamení. Poprvé se ta epizoda vypráví na pěti řádcích s. 101 Aparátu. Podruhé podobně stručně na s. 37 (a bez pointy, která je už v Aparátu) ve Vítězích a poražených. V retrorománě jsou z toho dvě strany, na nichž Čejka dokazuje, jak se po triumfu pravdy a lásky jen vystupňoval cynismus moci.

Románový Ivan, čerpající z autorova osobního zážitku, po ztrátě místa hledá práci, a když ukáže občanku, kde je jako zaměstnavatel uveden ÚV KSČ, jsou všecka volná místa včetně manuálních (Ivan stejně jako Čejka se nebojí pracovat rukama), už obsazena. V podniku Sady, lesy, zahradnictví hledají brigádníky na zlikvidování pohromy ve Stromovce, kterou zdevastovala vichřice, a když Ivan tvrdí, že při svém vzdělání chce pracovat jako pomocný dělník, přivolaný vedoucí podniku na něho spustí:

„No podívejte se, já vám to řeknu asi takhle, doby, kdy museli někteří příslušníci pracující inteligence dělat pomocné dělníky, jsou naštěstí pryč. Taky jsme tu takový měli.“ Když Ivan namítne, že náhodou ví „od pana Kaštana, toho dramatika“, jak když ho kvůli Chartě 77 vyhodili z práce a ucházel se o zaměstnání sadového dělníka tady u vás, „nevzali jste ho“. Vedoucí však dál pokračuje ve svém zvláštním humanismu na kapitalistický způsob; prý by pan Hartl jako intelektuál nemohl zvládnout těžkou práci a ostatně kvóta brigádníků je už vyčerpaná.

Ještěže nakonec nepopřeje Ivanovi „pěkný den“, jak se to říká dnes; to by byl ovšem roku 1990 anachronismus a autor se ho nedopouští.

V monologu Aparát vypravěč vzpomíná na to, jak napsal svému šéfu, tajemníkovi ÚV KSČ Janu Fojtíkovi v pátek dopis, že nechce jednat v rozporu se svým svědomím (totiž podílet se na sankcích proti signatářům Několika vět), a proto žádá o uvolnění z funkce i z aparátu ÚV KSČ, ale protože se „bál, že do pondělka ztratí k tomuto kroku odvahu“, odvezl dopis během soboty na hlavní poštu v Jindřišské ulici a poslal ho doporučeně.

V Mostu přes řeku zapomnění Ivan Hartl sotva dopis (v románě je na rozdíl od Aparátu jeho text) dopsal, vyráží v zájmu vyšší dramatičnosti jednání, k němuž se odhodlal, hned ten den v deset večer k tramvaji na Strossmayerovo náměstí – a dál je to už jako v Aparátu.

V citátu z Aparátu jsem vypustil vsuvku, tak jako to udělal i Čejka ve svém románě: následovala za slovem „odvahu“: „nejsem žádný Fučík ani Havel.“ V roce 1989 to znamenalo pro obojí čtenáře (nalevo i napravo, pravý skvost vyváženosti) „nejsem žádný hrdina“. To jen shrnuje, jak se charakterizuje Čejka v celém Aparátu sám a jak vykresluje postavu Ivana Hartla ve svém retrorománě.

Snad nikdo o sobě nemůže předem říci, jak by se – týrán fyzicky i psychicky – zachoval v rukou gestapa, zda by se stal hrdinou. V jednom se však Čejka a románový Ivan Hartl zatraceně Fučíkovi podobá: v neskonale méně brutálních podmínkách sehrál s panující mocí, věren svému přesvědčení a své – v podstatě dobrodružné – povaze básníka, vysokouhru. Nemohl v ní vyhrát, ale hrál ji s potěšením a neztratil v ní tvář.

O Ivanově vstupu do KSČ autor praví, že „byl sice pouhým manželstvím z rozumu,“ ale „to nic neměnilo na tom, že jeho srdce bilo celý život vlevo“. Je na čtenáři románu, aby řekl, zda nebo nakolik ho o tom autor přesvědčil, a platí-li to i o jeho autorovi.