MAREK ŘEZANKA

Elit prý není…

Zas jeden názor má být pravý
jediný správný – můry víří
ostatní stanou na pranýři:
Pravda se totiž nevypráví

V lednu jsou vedra v červnu sněží
v potocích nejspíš oheň proudí
S Komenským Hus jsou opět bloudi
Koniáš našel nové kněží

Svobodu slova zvláštně hájí:
Zvlášť jeden deník je již v háji
cenzuru slaví – tvrdou prostou

Elit prý není kdosi hlásá:
Elita z kostí také z masa
V prosinci zvláštní houby rostou…

Z mírových holubic…

Pod černým obočím se rudé oko skrývá
tak začal nový rok – zamrzl a sněží
splácí se na úrok zvláštně tuhý režim
a pravdu osočí, že je prý celá lživá

V dálce nám zasvítí – nebo snad aspoň bliká
světélko naděje – ono je však zhaslé
Víc rampouch zahřeje – více sil je v másle
Visíme na niti a směr nám říká „nikam“

Jedni nám zavelí, ať jdeme spořádaně
druzí pak zapěli, že svazují nás daně
a všichni, doprčic, nám krk cpou do oprátky

Nikdo však neříká, jak přejít nad propastí
skáceli šeřík a pysky si jen mastí
Z mírových holubic jsou pečeně i plátky…

Taková všední poprava

Ruce jí spoutali – a nohy dali do okovů

oči jí pak páska na čas zalepí

Někdo nahlas mlaská – pohled na střepy

Dívá se zpovzdálí, jak hlavu budou stínat slovu

U zdi je samotná – už čeká jenom, až ji střelí

její srdce buší - ortel odbíjí

Všichni jsou tak hluší. Všichni soudí ji

Sype se šamot v nás a šalba tluče na činely

Mají ji na mušce, na bujnou hruď míří

Nenávist kaluž chce krve na pranýři

Svědomí? Pustá poušť – sup kosti ohlodá

Trochu ji zamrazí, že skoná tak mladá

Život je parazit – duše zatím strádá

Popravčí stisknou spoušť – mrtvá je svoboda

Společnost blažených

Prý jenom prstíček strčí do světnice

Kdepak prý cenzura, pouze mapování

Bratr, jenž velký je, všechny malé chrání

Pohádka před spaním – je jich vlastně více…

Viněn je, že je lhář, kdo má názor jiný

ten bude zesměšněn, bude propíraný

Strach opět vyleze z napuštěné vany

Nákaza šíří se této rakoviny

Zas pozor na ústa, krok se také sladí

Bedlivost narůstá, kolem syčí hadi

Žaludek stažený – v krku divně sucho

Člověk si uvyká, kdo že ho to vítá

Systém, křeč, rizika – žádná humanita

Společnost blažených - Opět jedno UCHO