MIROSLAVA POLÁKOVÁ

Předneseno na pracovním setkání Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace v r. 1992 (Praha 2016)

Profesor Jozef Leikert v úvodu své rozsáhlé monografické knihy o Ladislavu Mňačkovi před časem napsal: „…rozhodol som sa preskúmať niektoré dejinné udalosti v bývalom Československu a na ich pozadí opísať individuálny osud Ladislava Mňačka – významnej osobnosti novodobej slovenskej literatúry, žurnalistiky a histórie.“ Autor zcela vědomě použil termín slovenské. A já hned nato mohu navázat s polemikou, jakého že to slovenského spisovatele, vždyť se narodil ve Valašských Kloboukách. Avšak ono je to vlastně všechno správně. Ladislav Mňačko byl vynikající československý spisovatel a jeden z nejschopnějších žurnalistů ve společném státě. Svým dílem se stal jedním z představitelů toho nejlepšího, co bylo vytvořeno po dobu existence Československa, a dnes je vpravdě jediným spisovatelem, kterého jak Češi, tak i Slováci považují za svého a který je zaznamenán v povinném literárním kánonu jak na českých, tak i slovenských středních školách. A to záměrně vynechávám Komenského, kteréhožto předkové přišli do Uherského Brodu evidentně ze Slovenska a kterého si v Uhrách, a tedy i na Slovensku začali považovat vzhledem k jeho pedagogickým myšlenkám o téměř 150 roků dříve.

LUKÁŠ VROBEL

16. ledna uplynulo 50 let od úmrtí národní umělkyně Marie Majerové, která patří k nejvýznamnějším autorům československé pokrokové literatury 20. století. I proto bylo její dílo po r. 1989 odsouzeno k nezájmu a zapomnění. Pokud se o Majerové někdy přece jen píše, bývají to spíše články snižující její dílo a skandalizující její osobu, např. „Bouřlivý milostný život Marie Majerové“ (Novinky.cz, 25. 11. 2013), kde ovšem fakta poněkud kulhají za bulvárním nadpisem. To však ještě není nic proti lascivnímu článku „Marie Majerová nebyla vůbec příkladná soudružka“ (Žena-in.cz, 29. 5. 2014), kde můžeme v diskusi číst, jak se některé ženy vysmívají ženskému hnutí, což nás nemůže překvapit v době, kdy se i dělníci vysmívají dělnickému hnutí, mnozí socialisté odmítají socialismus a mnozí komunisté komunismus.

PAVOL JANÍK

Dlho sa mohlo zdať, že k pestrému životnému príbehu Jana Kavana už niet čo dodať. Pre poriadok spomeňme aspoň niekoľko základných faktov. Narodil sa 17. 10. 1946 v Londýne ako syn československého exilového diplomata a vojenského dôstojníka Pavla Kavana a britskej učiteľky Rosemary. Jeho otca v 50. rokoch odsúdili v súvislosti so známym procesom s Rudolfom Slánskym na 25 rokov.

MILAN BLAHYNKA

V Díle Jaroslava Seiferta konečně vyšel díky obětavému nakladateli dlouho očekávaný svazek 14, PUBLICISTIKA 1939-1986 / DUBIA / SPOLEČNÁ PROHLÁŠENÍ (Jiří Tomáš-Akropolis, Praha 2014; k vydání připravili Jiří Brabec a Michal Topor), jemuž se za víc než dva roky po vydání nedostalo pozornosti, odpovídající jeho významu a dokonce dvojí včasnosti. V době, kdy pojmy národ a národní zájmy leckomu připadají podezřelé a přežilé, platí o Jaroslavu Seifertovi,conapsal o svém milovaném Petru Bezručovi (dnes leckým zpochybňovaném) v září 1945 při jeho prohlášení národním umělcem: „Je básníkem českého národa v nejplnějším smyslu.“ Prakticky všecka Seifertova vyznání, články a glosy z těžkých let německé okupace i spletitých, často nelehkých desetiletí po osvobození, posilují národní sebevědomí, ať už proti bezohledné germanizaci, ať za tažení proti „nacionalismu“, potíranému pak stejně jako „kosmopolitismus“ ve jménu internacionalismu, preferovaného podobně jako dnes globalizace.

EVA FRANTINOVÁ

Jsou hory přívětivé, hory, které přímo zvou naše kroky, hory, které se vejdou „do dlaně“ – Říp, Blaník, Milešovka, hory, na jejichž pokoření nepotřebuješ lana ani skoby…

PAVOL JANÍK

Publikácia Jamesa Krapfla Revolúcia s ľudskou tvárou má podtitul Politika, kultúra a spoločenstvo v Československu po 17. novembri 1989. Pôvodne ju vydal Kalligram (Bratislava 2009) ako slovenský preklad z anglického originálu Revolution with a Human Face: Politics, Culture and Community in Czechoslovakia 1989-1992. Aktuálne vyšla v češtine (Rybka Publishers, Praha 2016).

KAREL SÝS

Čeština je rok od roku bohatší. Kde je konec předlistopadovým požárníkům! Místo nich vyjíždějí stříkat do plamenů hasiči. Z pacientů se stali klienti, z důchodců senioři, z počišťovačů metaři. Klient sice nemá na léky jako normalizační pacouš, ale jak vznosně, skoro římsky, název jeho podčeledi zní! Darmojedlíci senioři nikdy neměli tolik důvodů k pláči, ale jak uctivě se jim klne! Přemluv bábu, dědka! U počišťovačů málokdo věděl, s kým má tu čest, zato metaře občas zahlédneš v Sherwoodu u Hlaváče, kterak v slušivých oranžových vestičkách metou smetí z jednoho rohu parku do druhého. Ostatně i Rudolf Slánský byl prý Velký Metař.

ZDENĚK HRABICA

Neexistují již hranice mezi slušným chováním a mezi sprostotou. Herec Oldřich Navrátil bez uzardění posílá prezidenta republiky Miloše Zemana tam, kam se dneska posílá skoro každý. Excelentní režisér Jiří Menzel nás ve většině považuje za plebejce s nižším IQ, protože kdo zde zůstal a nevzal nohy už dávno na ramena, ten volil Zemana prezidentem. Tedy, ti kdo setrvali, volili stávající hlavu státu. Nejlepší ministr financí Jiří Kalousek kupuje obraz s kosočtvercem a s čárkou uprostřed a poskakuje před objektivy, denně nám vypadává z obrazovky, skoro jako ze skříně.

MIROSLAV KANTEK

„Myslím, že Gábinu maturita vůbec nebude zajímat,“ řekla ledově Klára.

MAREK ŘEZANKA

Elit prý není…

Zas jeden názor má být pravý
jediný správný – můry víří
ostatní stanou na pranýři:
Pravda se totiž nevypráví