ZDENĚK HRABICA

Neexistují již hranice mezi slušným chováním a mezi sprostotou. Herec Oldřich Navrátil bez uzardění posílá prezidenta republiky Miloše Zemana tam, kam se dneska posílá skoro každý. Excelentní režisér Jiří Menzel nás ve většině považuje za plebejce s nižším IQ, protože kdo zde zůstal a nevzal nohy už dávno na ramena, ten volil Zemana prezidentem. Tedy, ti kdo setrvali, volili stávající hlavu státu. Nejlepší ministr financí Jiří Kalousek kupuje obraz s kosočtvercem a s čárkou uprostřed a poskakuje před objektivy, denně nám vypadává z obrazovky, skoro jako ze skříně.

Nic nového pod sluncem, vulgaritou oplývala v posledním dvacetiletí i jedna známá herečka, která ve Zlaté kapličce proklela komunisty; ve starobylém sídle českých králů si zapískala na prsty i bývalá první dáma.

Ticho po pěšině. Pamatuji dobu, kdy nás za protektorátu častovali Němci, že jsme české svině nebo že jsme prašiví čeští psi. Když jsem rozum bral, přišel jsem s brekotem domů. Stěžoval jsem si mamince (tatínek byl v nacistickém žaláři, určen k likvidaci), že mi kluci od naproti z Hitlerjugend namalovali na záda vápnem velký kosočtverec. Doma mě uklidnili, abych si z toho nic nedělal, protože každý Němec má na prsou na své uniformě nebo na rukávu stejnokroje odznak nebo nášivku ve tvaru kosočtverce – a v něm nikoliv čárku jako já, ale písmena – HJ-NSDAP – či V.

Když jsem přišel do učení do pražského ČKD Stalingrad na vysočanskou Harfu, všichni pražští kluci si tam vzájemně říkali „vole“. Jako voják jsem na klopě svého mladého zupáckého důstojníka spatřil odznak ve tvaru kosočtverce. Nejhrubšími nadávkami nás nutil, s bedýnkou písku v ruce, běhat do kopce přezdívaného „tuberák“. Bylo to v Obytcích, kousek od Klatov.

Tyto vzpomínky mne už ale vůbec nevzrušují. Stále častěji se ve veřejném prostoru 21. století potkávám s mnohem horšími výroky i na svou adresu. Jsou mnohem perlivější než ty, které adresuje můj krajan Oldřich Navrátil nynější hlavě státu.

Když se znepokojuji, čeho jsem se to dožil, blízcí mne uklidňují, abych takové hrubiány házel za hlavu, vytýkají mi, že se neumím smířit s dobou, ve které žiji.

Právě jsem se vrátil z mezinárodního knižního a literárního veletrhu Svět knihy, kde jsem byl obohacen několika ojedinělými setkáními se známými, kteří dříve byli slušní, ale dneska už si jenom vylévají vztek, zlobu a frustraci na jiných. Docela se vyjímali mezi knihami, které v titulcích nešetří slovy, za něž nás katecheta Korchňák práskal na stupínku po prstech. A my se museli čtyřikrát za sebou modlit Otčenáš. Inu, jak psal Jaroslav Hašek ve své povídce V hodině náboženství, pánbůh stvořil rákos, po rákosu pak katechetu Horáčka!

Ale to bylo včera. Ještě před pár lety jsem byl na setkání ve starobylé pivnici U Fleků svědkem, jak pan režisér skvělých filmů práskal kolem sebe bičem. Ale to bylo už dávno. Dneska stačí jiného bez ohledu na to, o koho jde a kým je, poslat bez vytečkování onoho slova do pr...le!