MILAN BLAHYNKA

V Díle Jaroslava Seiferta konečně vyšel díky obětavému nakladateli dlouho očekávaný svazek 14, PUBLICISTIKA 1939-1986 / DUBIA / SPOLEČNÁ PROHLÁŠENÍ (Jiří Tomáš-Akropolis, Praha 2014; k vydání připravili Jiří Brabec a Michal Topor), jemuž se za víc než dva roky po vydání nedostalo pozornosti, odpovídající jeho významu a dokonce dvojí včasnosti. V době, kdy pojmy národ a národní zájmy leckomu připadají podezřelé a přežilé, platí o Jaroslavu Seifertovi,conapsal o svém milovaném Petru Bezručovi (dnes leckým zpochybňovaném) v září 1945 při jeho prohlášení národním umělcem: „Je básníkem českého národa v nejplnějším smyslu.“ Prakticky všecka Seifertova vyznání, články a glosy z těžkých let německé okupace i spletitých, často nelehkých desetiletí po osvobození, posilují národní sebevědomí, ať už proti bezohledné germanizaci, ať za tažení proti „nacionalismu“, potíranému pak stejně jako „kosmopolitismus“ ve jménu internacionalismu, preferovaného podobně jako dnes globalizace.

Bytelný svazek o 632 stranách je však pozoruhodný i v tom, že poprvé knižně publikuje články, které vycházely za Protektorátu pod Seifertovým jménem, ale byly – jak konstatuje ediční poznámka – zřejmě upravovány, aby vyhověly požadavkům, zvlášť ostře kladeným po atentátu na Heydricha. O těchto textech se u vědomí velkého básnického významu Seifertova mlčelo, a když se je po roce 1989 někdo odvážil citovat, chápalo se to (a dokonce i ediční poznámka to tak charakterizuje) jako záležitost „senzacechtivé žurnalistiky“). Ani ve Francii se nemluvilo a nepsalo o osobnostech, které si zadaly za německé okupace a ve službě kolaborantského vichistického režimu. Rovněž v dalších evropských zemích byla po celá desetiletí taková tabu, a je jen dobře, že cizími zásahy poznamenané články, které Seifert psal, 14. svazek jeho Díla otiskuje, a to jako „dubia“.

Tak i širší čtenářská obec, která nelistuje v ročnícich protektorátní Národní práce, může se dočíst v článku Srdce radí rozumu (vyšel přesně měsíc po atentátu na Heydricha, abychom „svou věrností i svou prací znova získávali si důvěru Říše, kterou jsme v minulých dnech tak marnotratně ztratili“ tím, že „londýnští emigranti svými cynickými zločiny naráz připravili nás o to, co jsme chtěli svou spoluprací s Říší vybudovat.“ Spekulování o tom, co napsal Seifert a co do jeho textu podstrčili jiní, komentář přenechává na inteligenci čtenářů, stejně jako Seifertovo rozhořcení nad bombardováním, které poničilo i slavnou katedrálu v Kolíně nad Rýnem v létě 1943. To článek vykládá jako Triumf brutality Britů (Národní práce 20. 7. 1943), ale myslícímu čtenáři samozřejmě připomnělo německé bezohledné bombardování Rotterdamu, „coventrizaci“ v Británii a v Polsku a v tažení dále na východ.

Nicméně je škoda, že pečlivý komentář (který zřejmě jen vinou překlepu datuje na s. 616 příchod Heydricha do Prahy podzimem1942) neinformuje, zda editoři pátrali po původním znění článků, které vyšly ve znetvořené podobě. Nezdá se pravděpodobné, že by básník už po prvním zprznění jeho textu nepociťoval potřebu zachovat nezpotvořené verze. Mohl si ovšem myslet, že je to zbytečné, že soudný český čtenář pochopí, co český básník prostě nemohl napsat a vepsal to někdo jiný. Pořád je tu ovšem naděje, že se časem vynoří původní znění, které Seifert psal sám. Komentář správně předpokládá – patrně po analýze stylu – jenom „minimum zásahů“ do některých článků, „například o prezidentu Emilu Háchovi“.

Vnucuje se ovšem otázka, proč básník ve chvíli, kdy kolaborující vedení novin poprvé zneužilo jeho jména tehdy už slavného, z redakce pod nějakou záminkou neodešel. Seifertova volba, jistěže nesrovnatelně méně mučivá než volba Sofiina, volba zůstat až do samého konce, žádá si ovšem úvahy. Nemyslím, že v tom byla snaha udržet si stůj co stůj – třeba i za cenu poskvrnění jména – status literáta. Za pravdě bližší mám rozhodnutí nevyklidit v povoleném tisku pozici pilným kolaborantům, a dále využívat stále omezenějších možností k sebeobraně národa. Nebyl sám. Pod jménem A. M. Píša v Národní práci vyšel článek Ovoce londýnských štvanic pranýřující „české a židovské emigranty, pro jejichž počínání nejpádnější odsouzení není dosti tvrdé“. Dá se uvěřit, že to také nebylo zneužití jeho poctivého jména a možná příčina jeho přechodu do nakladatelství stejného jména? Nicméně Píša i pak, roku 1942 v Národní práci (27/6 1942) publikoval článek Národ chce žít a tvořit; i tenpůsobí dojmem, že není celý z jeho pera. Seifert v redakci deníku vydržel a chápal se každé příležitosti přelstít teutonské lsti okupantů a třeba na závěr smetanovských oslav v předjaří 1944, které byly povoleny asi v pošetilé naději na pacifikaci zlatých českých ručiček, aby dále dobře pracovaly pro Říši, rozepsal se o tom, že Smetanova „víra a životní optimismus jsou i dnes vírou naší“.

Edici slouží ke cti, že nezařazuje ani mezi dubia např. „řeč laureáta“ Nobelovy ceny, pod níž byl sice Seifert podepsán, ale kterou napsal jeho zeť. Důvěryhodnost edice by naopak zvýšilo zařazení lakonického a neobyčejně skromného Seifertova prohlášení po zprávě o udělení státní ceny, které uveřejnila ČTK a bylo citováno v tisku (například v Kmeni 42/1984) jako básníkova odpověď ministru Klusákovi, který přišel básníkovi do nemocnice blahopřát. Cituje je i František Janouch ve své knize Šel básníkchudě do světa (1995). Komentář mohl upozornit – podle dochované nahrávky rozhovoru Čs. rozhlasu z 12. 10. 1984 (je dostupná v audiopříloze akademických Dějin české literatury 1945-1989, sv. IV, položka 28), že o překvapení a radosti z ceny i o tom, že vzpomíná na básníky, kteří by si byli také „zasloužili tudle poctu jako Hora, Nezval, Halas, Holan“, mluvil Seifert už předtím, než rozhovor přerušil příchod gratulanta ministra.

Svazek Publicistiky… 1939-1986 přináší množství rozhovorů s básníkem, nikoli však z rozhlasu a televize, pokud nevyšly i tiskem. Editoři se tak v jednom případě připravili o jedinečnou možnost nabídnout čtenářům porozumění pro Seifertovo úsilí zůstat až do konce života básníkem celého národa, komunikovat se všemi svými čtenáři, obdivovateli, ctiteli, byť rozdělenými do dvou těžce znepřátelených táborů, avšak upřímně veřícími, že básník je jen jejich a že ti druzí se k němu hlásí neprávem, jen z mrzké, dokonce zištné vypočítavosti. Nobelista Seifert neváhal vystoupit s dvěma „režimními básníky“ v Čs. televizi, s Janem Pilařem a Miroslavem Florianem, ačkoli nebylo nic snazšího než rozhovor prostě odmítnout s poukazem na nemoc. František Janouch ve zmíněné už knize (na s. 161) cituje z dopisu, který mu přišel z Prahy „spolehlivou disi poštou“. Pisatelka v něm vypráví, co básníkovi řekla na jeho slova, že už je moc starý a už by chtěl umřít:

„Kristapána, to vůbec ani neříkejte, natož abyste si to myslil; vždyť se tak necítíte – vzpomeňte si, jak jste se musel cítit proti těm dvěma, proti ‚mladikům‘ v televizi! Byl jste z nich zdaleka nejmladší [Šlo o Pilaře a Floriána, pozn. Janouchova]. Kupodivu mu na tohle oči zareagovaly. Opřel se mi o rameno, zhluboko vzdychl a povídá, ale už jiným tónem. ‚Já si ještě užiju, až teď odejdeš!‘ A zas jsem nevěděla, jak moc na něho ta situace dolehla a jestli si vůbec uvědomil, do jaké situace dceru, mne i sebe dostal a jak je těžké vyjít z ní šetrně a se ctí.“

Zato pan Janouch věděl hned, jako by nechápal, od koho si básník „ještě užije“, ač pisatelka, která byla „po Pilařově návštěvě“ – do Břevnova „honem volána“ – zřejmě rozhořčenou Seifertovou dcerou a snad i básníkem, její averzi vůči Janu Pilařovi nesdílející – a snažila se „uklidnit atmosféru“ a vrátit do místnosti trochu porozumění“. Z citovaného dopisu jasně vyplývá, že básník se dostal do střetu s dcerou, která nebyla s to pochopit, že a proč její otec na svého přítele nezanevřel. Kuriózní je, že to nepochopil ani po letech pan Janouch, evidentně neschopný nebo nechtějící porozumět přátelství, jež trvalo dlouhá desetiletí a opakovaně se osvědčovalo, a tak se dal unést až ke spílání:

„Snažím se nalézt charakteristiku pro básnikovy takzvané kolegy, která by nenarušila ráz této knihy. Mluvit o Pilařích a Floriánech a Skálech jako o bezcharakterních darebácích a lumpech je příliš slabé. To, co prováděli s panem Seifertem, je neomluvitelné a neodpustitelné. Žádný slušný člověk by jim neměl podat ruku a sednout si s nimi k jednomu stolu.“

Jaroslav Seifert už poté, co s ním Pilař a Florian (Skála, to je jiná kapitola) podle pana Janoucha „prováděli“, sedl si s nimi před televizní kamery. Jan Pilař, který se s ním znal od třicátých let, prosadil z jeho díla k vydání vždy, co se proti mocným amúzickým byrokratům vůbec prosadit dalo, to Seifert z vlastní redakční zkušenosti znal až příliš dobře. Pilař chodil k Seifertovi opakovaně zván. K díku za sbírku Točité schody („zdá se mi, že je z Tvých sbírek nejlepší“) mu Seifert 12. 5. 1983 ještě připsal: „Kdybys měl někdy čas a [nečitelné slovo] kam, zastav se někdy v Břevnově. Rád bych si s Tebou porozprávěl!“ Jindy mu psal, aby se zastavil, až nebude dcera doma, že mu hodí klíče. A Florian? Na otázku, co Seifert soudí o soudobé moderní poezii, řekl Lidové demokracii do novoročního čísla 1966, že se mu líbí Skácel a Florian, a téhož roku v březnu v Kulturní tvorbě „o nejmladší české poezii“: „Z těch starších mám nejraději Miroslava Floriana. A z těch mladších Antonína Brouska.“ Florian nikdy svého Seiferta nezapřel, nenapsal o něm jediné nevlídné slovo, ba právě naopak.

Na rozhovor s Pilařem a Florianem v televizi 1985 si pamatuji. Neměl jsem pocit, že Seifert s nimi mluvil jako se stvůrami z druhého břehu. Ale protože vím, jak potměšilá šibalka je paměť, nechci se jí dovolávat, možná mě zrazuje, a tím víc lituji, že vydavatelé Seifertova Díla neučinili výjimku a nezařadili do něho jedno z posledních básníkových vystoupení před veřejností, byť dosud nevyšlo tiskem. Vyšlo by najevo, zda se Seifert cítil jako zmanipulovaná oběť „darebáků a lumpů“, jak to stále znovu tvrdí „slušní lidé“, kteří by si s Janem Pilařem nebo Miroslavem Floriánem nepodali ruku, nebo s nimi naopak hovořil jako s básníky svého srdce. Ano, srdce. Rukopisná dedikace z 5. XI. 84: „Starému příteli / Janu Pilařovi / opravdu ze srdce / jeho / Jaroslav Seifert.“

Pavel Kosatík v recenzi na Janouchovu knížku Šel básník chudě do světa jasnozřivě napsal (do MFD 21. 12. 1995) k přetahování disidentů a jejich odpůrců o básníka a práva na jeho vydávání:

„Jediný, kdo se třeštění nezúčastnil a komu na udělení ceny nejspíš nezáleželo, byl básník sám. Dlel ve své břevnovské vile a oddělen od světa bariérou nemoci uděloval svá autorská práva každou chvíli někomu jinému. Jednou Dilii, podruhé Janouchovi – a obě strany tím přiváděl do varu. Byl to skutečně důsledek Pilařova nátlaku? Nebo se Seifert bavil způsobem, který pro jeho současníky zůstal nepochopen? Co když to byl ‚hluboký v srdci smích‘? Nebyl by na místě?“

Přijímaje vlídně své přátele z obou břehů a dbaje přitom, aby se u něho nepotkávali, básník se bezpochyby až do samého konce života bavil. Tak jako pobaveně odpověděl roku 1967 na otázku časopisu Univerzita Karlova, zda může o sobě s jistotou tvrdit, zda je materialista, nebo idealista: „Mohu s naprostou jistotou tvrdit, že jsem z padesáti procent idealista, a z padesáti materialista, když to chcete vědět.“

Ze sta procent byl básník. Chtěl být a namnoze dokázal být básníkem lidí nejrůznějších názorů, předností i chyb, básníkem ne jedněch nebo druhých, ale všech, básníkem vpravdě národním.

P. S.

Býti básníkem bylo pro Seiferta rozhodující. Jiří Tomáš zaznamenal (v MFD 28. 3. 1969) debatu členů rehabilitační komise, jíž Seifert předsedal. Záznam je právem zahrnut do recenzovaného svazku. V ní se Seifert zmínil o „spoustě lidí-nespisovatelů“, kteří usilovali o svou rehabilitaci v domnění, „že jsou spisovateli, nebo že jim dopomůžeme k vydání knih, které by stejně nikdy vydány nebyly“. A dodal: „Hodně lidí bylo možná zklamáno, ovšem ne naší vinou, protože my jsme se zabývali pouze případy, které se týkají opravdových spisovatelů.“ Po roce 1989 chyběl Seifert české literatuře i jako obrovská autorita, nerozpakující se daleko větší „spoustě lidí-nespisovatelů“ taktně říkat, že nejsou „opravdovými spisovateli“, opravdovými básníky – a že by neměli klamat sebe i čtenáře a básníkům, prozaikům, esejistům „opravdovým“ neměli by ubírat na nepřehledném knižním trhu pozornost, místo a také čtenáře, odčerpávat kupní potenci lidí, kteří rádi čtou.