MILAN BLAHYNKA
Když v předvečer svých pětadevadesátin autor, který v posledních více než pětadvaceti letech rozhodně netrpěl nedostatkem publikačních možností, vydá hned dvě nové knihy jako loni Albert Marenčin, ten „surrealista a patafyzik v jednej osobe, a nielen to, navyše aj nositeľ Radu Veľkého Bachora a Regent ubudoxológie pro Slovensko a priľahlé oblasti“, dá se čekat, že nyní už jen posbíral drobinky, které při vydávání svazků zásadního významu zůstaly stranou. Vždyť přece po vynuceném publikačním odmlčení 1969-1987 se na knižní trh jistě dostalo už vše podstatné, co v 70. a 80. letech vyšlo jen samizdatně. Dva svazky z produkce nakladatelství autorova syna však vyvracejí nabízející se předpoklad. Nepředstavují žádné paběrky, ale významná díla.
Albert Marenčin, jako scénárista spolutvůrce nové vlny slovenského filmu šedesátých let, po vydání svazku Štyri scenáre (Bratislava 1966) napsal podle povídky Rudolfa Slobody, časopisecky publikované roku 1967, scénář ke stejnojmennému filmu, k jehož natočení nikdy nedošlo. Nyní pod jmény autora povídky a autora scénáře vydaná ORESTEA (Marenčin PT, Bratislava 2016; sourodý doslov napsal Juraj Mojžíš), přináší Slobodovu povídku i Marenčinův scénář. Obojí je text „jako mlat“, jak by řekl Vladislav Vančura. Jeho jméno tu neberu nadarmo, Slobodova próza i Marenčinův scénář připomínají Marijku nevěrnici, ve své době nedoceněný film z úchvatné krajiny Podkarpatské Rusi, film tří českých spisovatelů, na němž se podílel Vančura jako režisér. Orestea je tak jako Marijka nevěrnice příběh lásky, nevěry, zločinu a smrti. Tedy balada z úžasně krásné Oravy? Ano i ne, balada, pokud jde o příběh starého Vila a onu proměnu, kterou určil jako konstitutivní prvek balady Oldřich Králík, a zároveň je to balada, která se – pokud jde o mladého Vila a Oresteu – zvrátí v nečekanou romanci, byť u Marenčina jinak, frapantněji, symboličtěji než u Slobody. Marenčin není jen surrealista a patafyzik, byl a je i „realista“, samozřejmě magický, což neplatí jenom o latinoamerických literárních hvězdách, ale také o klasicích velkého evropského realismu.
Podobně jako Marenčinova Orestea je a není balada, svazek KACÍRSKE MYŠLIENKY A NEVŠEDNÉ PRÍBEHY je a není dílo nové. Podle letopočtu v názvu Kacír a spol. roku 2016, v němž se vypravěče na pražském hlavním nádraží pozdě v noci ujme „starý, bradatý muž“, který mu posléze zanechá reklamní navštívenku Izák Laquedem, Director of Ahasver-tour, Sprievodca po magických miestach Prahy, může nebo má si čtenář pomyslet, že příběh dedikovaný památce Apollinairově byl napsán v roce vydání knihy. Ale Marenčin, který ze stromu patafyzického poznání „utrhol iba dva plody, čierny humor a mystifikáciu“, v tom vročení mystifikuje; tentýž příběh vyšel deset let předtím a s názvem Pražský chodec roku 2000 už v Marenčinově knize Laterna magika/La lanterne magique. Je rok 2016 opravdu mystifikace, anebo past na rychlopisné recenzenty? Nebo autorova jistota, že jeho příběhy nestárnou a jsou stále nové?
I jiné z Kacierských myšlienok a nevšedných príbehů už vyšly v autorových knihách. Pata, ve které Marenčin vypráví, jak se stal členem Patafyzického kolégia a jak ani ne do roka objevil kolébku patafyziky ve slovenské obci Pata, četla se už v knize Laterna magika a byla pak pojata jako součást kapitoly Moja patafyzika do svazku Čo nevošlo do dejín (2012). Pyrenejský med vyšel nejprve roku 1978 samizdatně v souboru Ako sam sa stretol s niektorými pozoruhodnými ľuďmi, který na volný trh vydala bratislavská Smena 1993; mezitím byl publikován časopisecky (Slovenské pohľady 5/1990). Naopak projev při udělení čestného doktorátu Buďme realisti – žiadajme nemožné! se vůbec textově nekryje se stejnojmenným rozhovorem, který Marenčin zařadil do své knihy Nezabúdanie (2004).
Kacierske myšlenky a nevšedné príbehy jsou nové nejen ve smyslu Pascalova výroku „říkají, že jsem nepověděl nic nového, uspořádání věcí je nové“.
Z kacířských myšlenek se skládá už celá první část knihy. Ve jménu svého úsilí „vniest do našej společnosti viac tolerancie“ Marenčin neváhá pranýřovat národní tradice petrifikované v příslovích, tradice „poslúchať tých, čo majú moc, zavýjať spolu s vlkmi a spievať pieseň tých, ktorých chleb jeme, a tancovať tak, ako nám pískajú, a nerobiť si zbytočne nepriateľov, lebo nevieme, kto sa nám kedy zíde“.
Českého čtenáře asi překvapí a smutně potěší, že lokajství, které se u nás přičítá a vyčítá naší národní povaze prý na rozdíl od Slováků nebo Poláků, je zabydleno i na Slovensku. Marenčin baví i burcuje čtenáře pošetilými návrhy, jak přimět člověka, který je „vriťsapchajko“, aby zkusil „chodiť po svete hrdo, so vztýčenou hlavou“ a dívat se směle lidem do očí. Některé z kacířských myšlenek jsou pronikavou kritikou slov a úsloví: Obraz nepriateľa, Člověk z povolania a sviňa se zlatými rukami, Predposratosť, vyšší stupeň posratosti nebo Chvála diskusie, kterou přesvědčivě staví do protikladu k polemice. Marenčin už tu kritikou stavění profesionality nad vše ostatní, školenosti nad inteligenci, učenosti nad moudrost a specializace nad všestrannou lidskosť, rozumu nad cit, senzibilitu a charakter, připravuje čtenáře na druhou část své knihy, na Nevšedné príbehy a všedné legendy, které „apelujú na fantáziu a imagináciu a pomáhajú tieto ľudské schopnosti rozvíjať a takto čeliť zhubnému pôsobeniu pragmatickej racionality.“
Úvodní přání vnést do naší společnosti víc tolerance se v knize nevylučuje s netolerancí k lidem a systémům netolerantním, omezujících svobodu člověka a tvorby, a také není posláním knihy.
Její třetí, poslední část nese název Rozlúčka s minulosťou a vypravěč nadaný humorem plným člověčiny se v ní loučí s podezřívavostí, ustrašeností, ale komentovaným přetiskem filmové povídky Šibenické zvony, napsané místo nerealizovaného scénáře o vyvraždění a vypálení východoslovenské vesničky Tokajík, evidentně by se rád rozloučil i s malichernou malou i děsivou válečnou nelidskostí. Ale tak jako v posledních záběrech Orestey se bolest umírání mísí s bolestí porodu a balada ústí v romanci, poslední próza Kacierských myšlienek, Pyrenejský med, nekončí zklamáním z člověka a smutkem z osamění, které o Vánocích daleko od domova doléhá v překrásné Paříži na vypravěče, o jehož totožnosti s autorem nemůže být pochyb; nekončí postesknutím nad vlastní utrácivou „vánoční sentimentalitou“ a trpkostí, že se vypravěč dal napálit vypočítavou vychytralostí vlezlého prodavače medu z Pyrenejí; nekončí o těch Vánocích, ale až o příštích, kdy se stařec z Pyrenejí ukáže jako poctivý chlap, jemuž „med nebol obchodným artiklom, ale záminkou: dával mu příležitosť prihovoriť sa ľuďom a zoznámiť sa s takými, čo majú podobné chute jako on, možno aj podobné zvyky, obyčaje, tradície, ba hádam aj podobné city a myšlienky. Med predsa kúpi len ten, čo ho má rád a čo verí v jeho životodárnu moc alebo v jeho liečivé účinky“.
Marenčin se po čertech podobá onomu starému včelaři z Pyrenejí, celá jeho kniha, celé jeho dílo hledá, jak se „prihovoriť“ k lidem stejně jako on plným lidskosti; hledá a nalézá, v Pyrenejském medu nejen starce z Pyrenejí, ale také karikaturistu Gabriela Terbótse, jehož živelná lidskost, okouzlující ženy, slavné osobnosti, vypravěče i čtenáře si vystačí beze slov.
Marenčin má dar slova sbližujícího. Název úvahy Tichá moc, svätá moc nezní cize, otvírá srdce, aforismus radšej stokrát kolaborovať ako raz skolabovať říká víc než vědecká analýza mentality kolaboranta, a co vystihuje přesněji děsný jev, který je doma nejen na Slovensku, než postřeh, že mezi stoupenci a odpůrci vládnoucí moci „nie je až taký propastný rozdiel“, neboť obracanie kabátov patrí takpovediac do klenotnice nášho folklóru.
„Nie som zvyknutý papagájovať cudzie názory, keď mám svoje vlastné,“ napsal Marenčin v zamyšlení, zda Sme otvorení, či uzavretí, a právě v tom nepapouškování minulých a dnešních pravd, polopravd a lží, a v odvaze i umění předkládat vlastní kacířské myšlenky, na jaké se jiní nezmohou, překvapivé postřehy a strhující bláznivé nápady je Albert Marenčin jedinečný a nenahraditelný. Máme Slovensku koho závidět? Kdeže, je náš víc než lecjaký našinec.