TAŤÁNA KRÁLOVÁ
Mat
Už už chceš odejít,
ale pak se ozve
Podej mi sůl,
a zase se vrátíš ke stolu,
na plotně se vaří jídlo,
v pračce se pere prádlo,
co kdyby se zkazilo,
co kdyby shnilo,
co kdyby došla sůl,
odsypávaná špetku po špetce,
dokud do slánky necvrnkneš,
jako když král hrdě přijme porážku
a táhne do boje
o solné království.
Dovolená
Venku prší,
ale nemokne mi prádlo,
protože tady nesuším,
neperu, nežehlím,
jsem šňůrou času
připoutaná k tělu,
abych neodletěla
na pět světelných neděl,
a možná ještě dál.
Živote,
dlouho jsem měla
hlavu v tvém klíně,
teď se ti dívám do očí,
tak už to mezi námi,
doufám, zůstane,
dokud mi neskončíš
a neskončím.
Podzimní vítr
Stromy už shodily poslední zábrany
a když nemají co skrývat,
dotýkají se navzájem,
nahýbají se k sobě celým kmenem
a jenom doufají,
že ještě tenhle vítr
ustojí svými kořeny.
Počítání
Počítala jsem s tebou
ke snídaním s namazaným chlebem,
kávou a mlékem
na verandě před domem,
k večeřím se svíčkou,
klidně i žárovkou,
i k času mezi tím,
předtím a potom,
z tvého i mého záznamu.
Teď už s tebou
na verandě před domem nepočítám,
ty počítáš svá světla,
nepočítáš se mnou,
všem křížovkářům dobře známý Hah
nás vzorně očísloval
a uložil do archivu
hned vedle seznamu
chleba, máslo, kafe, žárovka.
Recyklace
Rozlétané vlaštovky
si nakonec sednou na drát,
i noty nafouká vítr do osnovy,
jen se slovy si neporadí,
dokud jsou při zemi.
Když jim každému
nafoukne balonek,
rozptýlí se mu po obloze
a usadí se hvězdám ve vlasech.
Naštěstí je měsíc
stihne přes noc vyčesat
a ráno předat slunci,
které je konečně vrátí
s dobitými bateriemi.
Záchrana
Hodně básní vzniká
jako vedlejší produkt
touhy po lásce,
ale nejvíc je těch,
která jsou s láskou zajedno,
a jako s flakonkem nejvzácnější vůně
s nimi přežiješ ve výparech závisti,
jako s kyslíkovým náustkem
s nimi přeběhneš i území
s vydýchaným vzduchem,
který si kdekdo kdovíproč
nabral do plic a nevydechuje.
Přidejte popisek k fotografii
Nejvíc se mi líbí,
má milá,
fotka, jak vstupujeme
v kuželu světla do brány
a vítá nás v ní slepec.
Tos řekl ty.
My ostatní vidíme
vstup na zříceninu,
dvě postavy zdálky, zezadu,
turistu ve slunečních brýlích.
A pak, kdo je tady básník?
Když
Když mě povedeš
po nitce svého hlasu,
půjdu dál,
za tvé oči,
budu tak dlouho odnášet
slzy v džbánu,
až se konečně
ucho utrhne.
Když z tvojí ruky
bude střecha,
hned pod ní pro nás rozsvítím.
Co budeme dělat
Co budeme dělat,
až neuneseme se dál?
Sednem si ke stolu,
dáme si kafe,
vyklepem drobky z ubrusu.
Ptáci je sezobou
jako ty tečky
za načatou větou
namísto slov,
která neuneseme dál.
Zbyli jsme
Zbyli jsme si celí,
nic jsme nerozkrájeli,
ani neodsekali,
jenom obrousili,
teď povrch háže vyšší lesk,
a prasátkům jsme nechali otevřeno,
aby – jako na obrázku pana Lady –
nerostla do tvaru chlívku.
Kamera
Píšeš mi,
a kdybych náhodou
zrovna neodpovídala,
jsem s tebou ve stejném filmu,
jen v jiném okénku.
Copak kdy poznáme,
kdy už je to láska,
kdy už je to báseň,
kdy už je to skladba,
když nikdo z nás nezná celý part,
nevnímá, nezaznamená, nezvěční,
nemá ho před sebou,
natož v hlavě?
To už je pravděpodobnější,
že mu na hlavu spadne meteor,
než to, že skladbu, báseň, film
uvidí celistvé v jediné chvíli,
přiblížené kamerou
s čočkou zvětšující tak mohutně,
že už by nebylo
nikde jinde nic.
Díky tomu,
že to tak většinou nefunguje,
se můžeme těšit
z mnoha filmových políček,
když se nad naší stopáží
vznáší dobrá vůle,
můžeme si i psát.
Předivo
Vrnící kočce
už zase přeskakuje motorek,
přesto přiváží vzácný klid.
Nemusí být každé předivo hladké,
mistrovský kousek se pozná
podle drobných nepravidelností
a pravým uměním je
najít si v osnově
prázdné očko
a tam si polevit.
Uspávač
Při tom kočičím kolovrátku,
vrkavém tak spolehlivě,
jako by se nikdy neměl zastavit,
nečekáš hrknutí,
výpadek zvuku,
ale teprve pak,
když se hroty fousků
smočí v kalamáři ticha,
tě teninké vlákno
nejpevnější příze
zhoupne rovnou do spánku,
kde holoubci nasycení
sypaným zrním chvil
dali hlavu pod křídlo.
Představa
Když po zemi půjdou
klidní bosí ptáci,
lidé si volně zalétají,
čas zapomene,
kudy má letět,
dálka a odloučení se stočí
jako samonavíjecí pásmo
a v blažené embryonální poloze
si vzpomenou,
že nikdy jinak neplatily,
sítnice oka se stane sítem
s jedním otvorem,
kterým proklouzne zlatá rybka
tam,
kde budeme spolu.