TAŤÁNA KRÁLOVÁ

Mat

Už už chceš odejít,

ale pak se ozve

Podej mi sůl,

a zase se vrátíš ke stolu,

na plotně se vaří jídlo,

v pračce se pere prádlo,

co kdyby se zkazilo,

co kdyby shnilo,

co kdyby došla sůl,

odsypávaná špetku po špetce,

dokud do slánky necvrnkneš,

jako když král hrdě přijme porážku

a táhne do boje

o solné království.

 

Dovolená

Venku prší,

ale nemokne mi prádlo,

protože tady nesuším,

neperu, nežehlím,

jsem šňůrou času

připoutaná k tělu,

abych neodletěla

na pět světelných neděl,

a možná ještě dál.

 

Živote,

dlouho jsem měla

hlavu v tvém klíně,

teď se ti dívám do očí,

tak už to mezi námi,

doufám, zůstane,

dokud mi neskončíš

a neskončím.

 

Podzimní vítr

Stromy už shodily poslední zábrany

a když nemají co skrývat,

dotýkají se navzájem,

nahýbají se k sobě celým kmenem

a jenom doufají,

že ještě tenhle vítr

ustojí svými kořeny.

 

Počítání

Počítala jsem s tebou

ke snídaním s namazaným chlebem,

kávou a mlékem

na verandě před domem,

k večeřím se svíčkou,

klidně i žárovkou,

i k času mezi tím,

předtím a potom,

z tvého i mého záznamu.

Teď už s tebou

na verandě před domem nepočítám,

ty počítáš svá světla,

nepočítáš se mnou,

všem křížovkářům dobře známý Hah

nás vzorně očísloval

a uložil do archivu

hned vedle seznamu

chleba, máslo, kafe, žárovka.

 

Recyklace

Rozlétané vlaštovky

si nakonec sednou na drát,

i noty nafouká vítr do osnovy,

jen se slovy si neporadí,

dokud jsou při zemi.

Když jim každému

nafoukne balonek,

rozptýlí se mu po obloze

a usadí se hvězdám ve vlasech.

Naštěstí je měsíc

stihne přes noc vyčesat

a ráno předat slunci,

které je konečně vrátí

s dobitými bateriemi.

 

Záchrana

Hodně básní vzniká

jako vedlejší produkt

touhy po lásce,

ale nejvíc je těch,

která jsou s láskou zajedno,

a jako s flakonkem nejvzácnější vůně

s nimi přežiješ ve výparech závisti,

jako s kyslíkovým náustkem

s nimi přeběhneš i území

s vydýchaným vzduchem,

který si kdekdo kdovíproč

nabral do plic a nevydechuje.

 

Přidejte popisek k fotografii

Nejvíc se mi líbí,

má milá,

fotka, jak vstupujeme

v kuželu světla do brány

a vítá nás v ní slepec.

Tos řekl ty.

My ostatní vidíme

vstup na zříceninu,

dvě postavy zdálky, zezadu,

turistu ve slunečních brýlích.

A pak, kdo je tady básník?

 

Když

Když mě povedeš

po nitce svého hlasu,

půjdu dál,

za tvé oči,

budu tak dlouho odnášet

slzy v džbánu,

až se konečně

ucho utrhne.

Když z tvojí ruky

bude střecha,

hned pod ní pro nás rozsvítím.

 

Co budeme dělat

Co budeme dělat,

až neuneseme se dál?

Sednem si ke stolu,

dáme si kafe,

vyklepem drobky z ubrusu.

Ptáci je sezobou

jako ty tečky

za načatou větou

namísto slov,

která neuneseme dál.

 

Zbyli jsme

Zbyli jsme si celí,

nic jsme nerozkrájeli,

ani neodsekali,

jenom obrousili,

teď povrch háže vyšší lesk,

a prasátkům jsme nechali otevřeno,

aby – jako na obrázku pana Lady –

nerostla do tvaru chlívku.

 

Kamera

Píšeš mi,

a kdybych náhodou

zrovna neodpovídala,

jsem s tebou ve stejném filmu,

jen v jiném okénku.

Copak kdy poznáme,

kdy už je to láska,

kdy už je to báseň,

kdy už je to skladba,

když nikdo z nás nezná celý part,

nevnímá, nezaznamená, nezvěční,

nemá ho před sebou,

natož v hlavě?

To už je pravděpodobnější,

že mu na hlavu spadne meteor,

než to, že skladbu, báseň, film

uvidí celistvé v jediné chvíli,

přiblížené kamerou

s čočkou zvětšující tak mohutně,

že už by nebylo

nikde jinde nic.

Díky tomu,

že to tak většinou nefunguje,

se můžeme těšit

z  mnoha filmových políček,

když se nad naší stopáží

vznáší dobrá vůle,

můžeme si i psát.

 

Předivo

Vrnící kočce

už zase přeskakuje motorek,

přesto přiváží vzácný klid.

Nemusí být každé předivo hladké,

mistrovský kousek se pozná

podle drobných nepravidelností

a pravým uměním je

najít si v osnově

prázdné očko

a tam si polevit.

 

Uspávač

Při tom kočičím kolovrátku,

vrkavém tak spolehlivě,

jako by se nikdy neměl zastavit,

nečekáš hrknutí,

výpadek zvuku,

ale teprve pak,

když se hroty fousků

smočí v kalamáři ticha,

tě teninké vlákno

nejpevnější příze

zhoupne rovnou do spánku,

kde holoubci nasycení

sypaným zrním chvil

dali hlavu pod křídlo.

 

Představa

Když po zemi půjdou

klidní bosí ptáci,

lidé si volně zalétají,

čas zapomene,

kudy má letět,

dálka a odloučení se stočí

jako samonavíjecí pásmo

a v blažené embryonální poloze

si vzpomenou,

že nikdy jinak neplatily,

sítnice oka se stane sítem

s jedním otvorem,

kterým proklouzne zlatá rybka

tam,

kde budeme spolu.