IVAN DOROVSKÝ

K těm, kteří spojili svůj profesní život s jediným místem, patří také rusista, literární historik a knihovník PhDr. Jiří Vacek (nar. 1939), který vydal své vzpomínky v knize SLOVANSKÁ KNIHOVNA MŮJ OSUD (Praha, 2016, 161 stran + bohatá obrazová příloha). Kniha obsahuje jeho vzpomínky hlavně z let 1964, kdy nastoupil do knihovny, až do roku 1992 (od roku 1978 tam působil jako ředitel).

Jejich jedinečnost spočívá v šíři témat, osob a osobností, o nich píše nebo se aspoň zmiňuje. Jak píše o něm nynější ředitel Slovanské knihovny Lukáš Babka, Jiří Vacek si postupně osvojil hluboké znalosti polských, ukrajinských, běloruských a jihoslovanských reálií.

Vackovy memoáry, označené jako mozaika vzpomínek, zaujmou hned z několika důvodů: jsou stylisticky brilantní, jazykově vybroušené, obsahově poutavé, dokumentačně a informačně bohaté, poučné a čtivé.

Autor výstižně, často několika tahy, řeklo by se, rýsuje životní okamžiky, charakter i pracovní profesionalitu ředitelů, pracovníků a spolupracovníků knihovny. Provází nás různými vývojovými stádii této jedinečné instituce (zejména léty okupace), která dnes patří k nenahraditelným pramenům, z nichž nejen slavisté, a ne pouze ze slovanských zemí, mohou čerpat poznatky, studovat dokumenty, staré tisky, knihy či periodický a denní tisk. Slovanská knihovna byla a je centrem vědeckých informací a mezinárodní spolupráce. A poskytuje cennou metodickou pomoc mnoha dalším knihovnám a jejich pracovníkům.

Nenahraditelným zdrojem, z něhož lze získat nové poznatky, je Vackova korespondence, její bohaté a ústrojné využití. A také periodický tisk. Z těchto pramenů autor cituje a dokládá svoje pojednání. Téměř nenajdete jméno, které by nebylo vysvětleno a doloženo v širších souvislostech – rodinných, pracovních, národnostních, politických aj. Ke každé osobnosti, o níž píše, podává aspoň základní životopisné údaje. Nikoliv suše a nezáživně, nýbrž jako napínavý, nejednou dramatický životní příběh.

V knize před námi defilují především věhlasní i méně známí slavisté, rusisté, literární vědci, básníci, spisovatelé, překladatelé a výtvarní umělci – z domácích mj. Lubor Niederle, Čeněk Zíbrt, Miloš Weingart, Jiří Polívka, Jiří Horák, Karel Krejčí, Marie Kostrohryzová, Jan Zábrana, Ladislav Dvořák aj. Jeden z nejdéle sloužících ředitelů knihovny Dr. Josef Strnadel, rodák z valašských Trojanovic, byl básník, který dovedl v naprosté tichosti a nenápadně zaměstnat lidi z různých politických důvodů jinde neuplatnitelné. Ze zahraničních osobností to byl např. dánský slavista Anton Karlgren, německý slavista a filozof Leopold Silberstein, profesor vratislavské univerzity Marian Jakóbiec, literární vědec Józef Magnuszewski, desítky Rusů, mezi nimiž nechyběli Roman Jakobson, Pjotr Bogatyrjov, Ital Ettore Lo Gatto, charvátský lingvista Ljudevit Jonke, francouzský slavista André Mazon, profesoři slovanské filologie ve Vídni Josip Hamm a Rudolf Jagoditsch, slovinský literární vědec Bratko Kreft, profesoři univerzity v Bělehradě Miroslav Pantić a Krešimir Georgijević, italští vysokoškolští učitelé Bruno Meriggi a Angelo Maria Ripellino, autor známé knihy esejí Magická Praha a desítky dalších slavistů, literátů a umělců. Jiří Vacek píše o lidech, s nimiž se setkal, častěji pracovně stýkal nebo s nimiž spolupracoval.

Od roku 1929, kdy se v Praze konal první sjezd slovanských filologů, vstoupila knihovna do bezprostředního kontaktu s četnými významnými představiteli evropské a světové slavistiky, kteří nacházeli v knihovně potřebné materiály ke studiu, příjemné prostředí k práci a vlídné a laskavé slovo zaměstnanců. Mnozí z nich patřili k pravidelným uživatelům Slovanské knihovny, nebo se tam po létech vraceli osobně, či psali dopisy plné díků a uznání.

Únik, úkryt a pomoc hledaly také desítky odborníků, kteří z různých důvodů emigrovali ze své země a hledali v knihovně zaměstnání a bezpečné zázemí. Byli mezi nimi zejména občané ruské, ukrajinské, srbské, české aj. národností. V knihovně našel útočiště v době války mj. dvojdomý česko-charvátský slavista Dragutin Prohaska, který předtím působil jako lektor srbocharvátštiny jednak na pražské filozofické fakultě, jednak na Vysoké škole obchodní. Ostatně, se Slovanskou knihovnou spojili svůj profesní život také mnozí odborníci ze slovanského Balkánu, z nichž uveďme mj. Otona Berkopce, Blanšu Bogdanovou a Georgiho Georgievského.

O Vackových pamětech se těžko píše, ty se musí skutečně pozorně číst, aby člověk vstřebal to množství cenných poznatků, jaké často nikde jinde nenajde.

Na závěr dodejme, že kniha, která přináší kromě hřejivého a všeobsažného slova nynějšího ředitele Slovanské knihovny Lukáše Babky autorovu výběrovou bibliografii prací, je opatřena jmenným rejstříkem a obrazovou přílohou.