JIŘÍ JÍROVEC

Možná existuje vojenský předpis, něco jako Smrt 1.1, který se zabývá obcházením přikázání Des 6.0, známého jako Nezabiješ. Mohlo by v něm být popsáno, jak humánně zabíjet. V příloze by mohl být seznam nadávek, které by směl umírající použít při odchodu na věčnost.

Boží „Šestka vpravo nahoře“ se dá obejít, když selže naše křesťanská dobrota a cíle nelze dosáhnout po dobrém. Prý to říkali katoličtí dobyvatelé indiánům: buď přijmete našeho boha za svého jediného, nebo vás zabijeme.

Mojžíš kdysi převzal na Sinaji nedodělek, jemuž teprve přízemní člověk dodal politickou korektnost. Původní znění Desatera totiž obsahovalo dvě hrozby ohledně toho, co bůh udělá, když se nasere na svůj výtvor, tedy na člověka. Přesněji řečeno, když člověk boha kloudně nemiluje a případně znevažuje.

Tak zvaná „katechická forma Desatera“ vypouští hrozbu potrestání na synech do třetího až čtvrtého pokolení, za pokusy o zobrazování Hospodina, a nyní již škodlivá slova o odpočinku pro otroky, děvečky a zvířata o nedělích.

Od samého počátku se nezměnilo znění šestky, sedmičky a osmičky. Tam nebyly žádné explicitní hrozby a tak se vždy hojně a neohroženě zabíjelo, smilnilo a kradlo.

Způsoby zabíjení jdou s dobou, technickým pokrokem a chováním moci. Vrchnost již dávno nestojí v čele svých vojsk. Na veřejnost se bojí i v době nejhlubšího míru a tak vysílá do boje jen svoje vojáky.

Důvodem mordu může být smilstvo i loupež, ale to je troškaření proti zabíjení v zájmu velkých idejí.

Metody zabíjení se mění v souladu s tím, co doba snese. Vidle, cepíny, řemdichy a meče či dýky způsobovaly zranění, která byla po germánsku eklhaft. Stříkající mozky, vyhřezlá střeva, přeražené hnáty a pomalá umírání bez anestetik se postmoderní době příčí. Hnusí se dokonce i vítězným vojákům. Ti méně odolní z toho mohou i trvale onemocnět.

Regulace rychlosti zabíjení, tedy úbytku lidského materiálu, je složitá věc. Vojáky nelze zabíjet příliš rychle, protože generálové by za chvíli neměli potřebný materiál k válkám, manévrům a vítězným přehlídkám.

Zabíjet a ničit se musí s rozmyslem. Na Sýrii dopadlo 60 křižujících střel firmy Raytheon. Mohly udělat šílenou paseku, ale škody byly malé. Odstrašující zabití každého ze šesti vojáků přišlo na 10 milionů dolarů. Možná bylo poškozeno i několik letadel. To je ale jen jedna stránka věci.

Akcie Raytheonu stouply hned následující ráno o 1 %. Další akce v zájmu humánnějšího zabíjení již byla naznačena a slibuje dobrý kšeft. Asad tedy musí zůstat. Ne nadarmo kdosi prohlásil, že pokračování v syrské válce je levnější než její skončení.

Během první světové války se objevily chemické látky na ničení nepřítele. Masové zabíjení se ale nedalo kloudně kontrolovat. Vítr foukne sem, pak tam a najednou není komu velet.

Hromadné zabíjení nepřítele se postupem času rozdělilo na dva proudy. Atomová bomba byla proti šikmookým civilům OK, ale pumu již umí vyrobit kdekdo a najednou vznikl strach z možné odvety.

Za celkem přijatelné je považováno kobercové bombardování. Pravda, Drážďany ty útlocitné maličko popudily, kdežto Kambodža, rozložená na delší dobu, už méně.

Média se metodikou zabíjení nezabývají. Možná je to tím, že se od vyprázdněných vojenských mozků těžko získávají informace.

Z polních lazaretů toho k veřejnosti pronikne jen málo. Určité informace o zraněních lze najít na internetu. Ten ale neodpovídá na otázku, jak trpí člověk, který je geograficky blíž svému bohu než polnímu lékaři. O posledních věcech člověka by mohli podat svědectví feldkuráti.

Lze spekulovat, že vojáka s dobře vymytým mozkem mohou napadnout slova umírajícího vojáka ze Švejka: „Byla bitva dočista vyhrána?“ Ty se zbytkem soudnosti možná napadá závěr Krylovy Písně neznámého vojína: „Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád? Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!“