MIROSLAV VEJLUPEK (ČERCHOVSKÝ)

 

(1)

Moře lidí se přelévalo // náhle - jako by to moře zastavili - / nikdo ani hnout, / provedli kolem mne / Ray Charlese s bílými vousy.

Roman Kníže

 

Snad abychom si je přečetli. Něco slov v nekrologu za Romana Knížete, Alenou Zemančíkovou v dobrém úmyslu napsaném a dvaadvacátého dubna loňského roku v éteru uveřejněném. Psáno tam: Básník seděl v první řadě a už sám neúčinkoval, hudební doprovod nebyly žádné divoké jazzové improvizace a hraní na všechno možné od dvoukrké kytary, varhan, kravského zvonce až po kráječ na vajíčka, abych uvedla jen několik z množství nejrůznějších hudebních nástrojů, které Romanovy verše kdy doprovázely.

Ale nesmím zapomenout na zpěv, většinou Romanův vlastní. Zpěv, jímž se vyjadřoval i živil a který neopustil ani v nejtěžších chvílích své nemoci, kdy nemohl skoro nic. I tenkrát si zpíval spolu se sestřičkami v domově Longe Vita v Křimicích, kde poslední léta žil.“ Zemřel 15. dubna 2016.

Životní zápasy Romana Knížete byly dvojího významu. Poprvé zápas uměleckotvůrčí. Ten druhý existenciální, když básníkovi krutě nepřála Hygieia, bohyně zdraví. Bližší k tomu Kníže sám, samozřejmě slovem uměleckým.

Motorický a psychický neklid, / psychózu, závratě, sucho v ústech, / poruchy vidění, zvýšenou citlivost na světlo, / kovovou pachuť, / halucinace, mimovolné pohyby, / vidění, slyšení, cítění něčeho, / co prý neexistuje, / zmatenost, těžké usínání, / neobvyklé sny, ospalost, deprese, slabost, / bušení srdce, třes prstů, nespavost, / nadměrné pocení, / euforii, letargii, útlum, demenci, stavy úzkosti, / tmavý pot, vypadávání vlasů, přítomnost démona, / samovolné pohyby úst, čelistí a jazyka… // Jeden z nich řekl, máme tě, Romku, rádi, / Tak nechceme, abys pracoval s takovými problémy. / A pan doktor se mne ptal, / Cos to, Romku, prodělal? // Sračku světa! / Tak zní má odpověď.“ (I seslali na mne poruchy spánku; ze sb. Insomnia) Sbírka Insomnia vyšla v roce 2008, ale už báseň Půlnoční slunce z roku 1990 zakončil Kníže veršem „jak stromy ve větru jsou mé naděje“. To svědčí o jeho velmi dlouhém a velmi bolestném přemáhání osudu.

Vladimír Gardavský v té souvislosti dospívá k mínce „ukazuje se, že takto stíhaný tvůrce daleko přesněji vnímá rozpory okolního světa a snáze se dobírá jádra věcí“ (Jít po proudu slov).

A tak především právě proto mohl Bohumil Jirásek na obálku Knížetovy shrnující knihy veršů Hořce prší (2015) napsat, že básník „v dynamice přírody i života vnímá rozpory, které rozrušují jeho výchozí romantickou touhu a jeho zraňovaný a neuskutečnitelný ideál harmonie, za kterým jde, přestože a protože není. Nepodléhá iluzím. Problémy evokuje a jimi provokuje, vyhýbá se didaktické mravokárnosti, komentáři a pointě. Nad vším je latentně všudypřítomná bolest, která prozařuje vnímání světa a života a přináší poznání o hojivé moci poezie, která sahá dále než strohá realita života, a proto si autor jasně vymezuje svou poetiku a smysl své poezie, která chce být zpovědí, balzámem, modlitbou i mší“.

 

Jméno Roman Kníže má zvuk především v literárně-společenském prostředí Plzně a Plzeňska. Heroičnost básníkova existenciálního zápasu, jakož ostatně i sama tvorba ovšem ponouká k připomenutí toho, že ani ve fundovaných kruzích mimoplzeňských, s literaturou jakýmkoli způsobem spojených, není Roman Kníže zcela neznám. Tak tři jeho sbírky vyšly mimo Plzeň: v Českém Těšíně (Tisícem smyčců na tisíc zvonů, Olza 1994), v Praze (Divizny v dešti, Protis 2000) a v Červeném Kostelci (Hořce prší, Pavel Mervart 2015). Též prvotina básníka rozeného v Opavě (2. prosince 1952) vyšla v Praze. Šlo o prvotinu samizdatovou, v roce 1979 v edici Kde domov můj vydanou. Kabát můj větrný, pojmenoval ji autor.

V doslovu ke Knížetově sbírce Zvolání do mlhy (Poezie, která neztratila smysl) Vladimír Novotný označil básníkovy verše za nostalgické a esejistické. Tomu se nebráníme v přesvědčení, že mnoho autorových veršů mohlo být zpracováno kupříkladu jako básně v próze.

Umělecký a organizátorský profil Roman Knížete nelze vyznačit do úplnosti, pokud nezmíníme básníkovy autorské večery poezie. Ovšem o těch se rozvedeme v další části naší reminiscence.

Pro tentokrát si chceme zapamatovat:

Já Erra, bůh moru, hrnu bílá těla, / já, měsíc, pod kterým honí se přízraky / a kočky. / Teď umírám. / Já, mající v hlavě Augiášův chlév, / já, slovo do vlasů, / slovo, hrách na zeď, / slovo od srdce, slovo od plic, / slovo před pochodem… / Pustne mé knížectví - / jak jen tě napadlo o tom mlčet?“ Roman Kníže: Já prohlášen za blázna, prohlášen za mrtvého

 

(2)

Navíc se mi neustále zastavuje budík. / Ticho hroznější než válečná vřava, / než tanky. / Cosi se ke mně přikradlo, / cosi mezi vodníkem a loveckým psem. / Ráda bys zazpívala ukolébavku své dceři, / ta ale dávno je vdaná. / Ráda zazpívala bys ukolébavku synkovi, / ten ale vojančí. / Bílé pole s paběrky kukuřice, / v níž v každé / zaklet je vlk. / Zadívej se a rozeznáš / zřetelné vlčí oči. / Co polských vdov učinil ten Gruzín / tam v lese - / žádná nechce být jeho. / Kdy ustane krůpějový tambor? / Z těch bubnů popraskají mi bubínky! / Ráda zazpívala bys ukolébavku své dceři, / ta ale sama kolébá. / Bílé pole s paběrky kukuřice, / v níž v každé zaklet je vlk. / Hořce prší.“

Roman Kníže: Hořce prší

 

Mýlil by se ten, kdo by považoval Romana Knížete za noblesního elegána spisujícího po kavárnách báseň od básně. Je to naopak: dílem tvorby i životního stylu se Kníže blížil undergroundu.

V poukázáních na přínos Knížetovy tvorby plzeňské kultuře nám chyběly a dosud chybí víceré zmínky o tom, jak neokázale a nestrojeně básník reflektuje historicky vážná, protože tragická, údobí polského národa. Což je dáno příbuzenskými vztahy (Knížetova sbírka Krajina s mračnem, 2006, vyšla dvojjazyčně: česko-polsky) a ponětím o politické a historické minulosti Evropy. Nejde ovšem o tematiku výsadní, české společenské prostředí obrazí Kníže až impulsivně, až nenávistně a tak se děje vždy v těch momentech tvoření, kdy básníkovi diktuje jeho rozlomené zdraví a jeho neštěstí. „Mašu? / Dvojenci? / Prsa Matky Boží - / mezi nimiž slunce, / mezi nimiž drahoka… // Hlavně že je mír, / hlavně že máme práci, / hlavně že všichni čumíme do počítačů, / hlavně že každý jak pošuk běhá s mobilním telefonem, / hlavně že březnové slunce svítí / psům na ocas. / Hlavně že se kouří z hlavně! / Hlavně že zločin zůstal nepotrestán. // Jméno té hory znáš?“ (Jméno té hory znáš?)

V každém případě nemáme za zmýlenou, když Romana Knížete označíme za básníka politických výzev.

Tam, kde Kníže tuší, že jeho konec není daleko, pak celkem pochopitelně opuštěn rozvahou a vyrovnáním, vyhrkne deprimovaně, že „svět je poušť poseta konstrukcemi / vyrobenými pro páření mezků s ženami, / svět je lauf namířený do týla, / svět je list pokroucený vedrem“. (Syndrom neklidné hlavy, syndrom neklidných nohou)

 

V černé noci černý dům / černými okny do tmy zeje. / Strach z očí, strach z vlasů, / strach z vousů, / strach z pavouků, strach z koček, / strach z uzavřeného prostoru, / strach z otevřeného prostoru, / strach z masky, strach z knih, / strach z šatů, strach z kabátů, / strach z děr, strach z dýmů a par, / strach z loutek… / Chopin hraje na černých klávesách. / Se smrtí po boku, / až k samému konci.“ (Krajina s mračnem)

V medailonku Romana Knížete (O autorovi), který Karla Erbová přidala ke kolegově sbírce Píseň o zelené lampě (2004), básnířka postihla to nejpodstatnější z Knížetovy tvorby. Napsala: „Stačí se začíst nebo zaposlouchat při některém z jeho autorských večerů, a člověk je vtažen a stržen tam, kde BÝT bolí. Proto jeho básnické skladby, křičící o osamocenosti víry, naděje i lásky, oslovují, ba zasahují. Nejsou vypočítanými střelami pro efekt, jsou to výkřiky toho, který si uvědomuje svoji bezmocnost, a přesto se nemůže smířit s tím, co je. Neboť umění chce vždycky svět lepší.“

Nepřecházejme bez povšimnutí fakt, že Roman Kníže měl poměrně výrazné schopnosti organizátorské. Přesvědčily o tom večery poezie, pořádané od roku 1975 takřka do posledních let básníkova života, přesněji do jara 2014.

Večerům samostatným ovšem předcházelo několik (pět) obdobných pořadů skupinových: vůbec první proběhl v roce básníkových třiadvacetin (1975), pojmenovaný na Konverzaci pólů. Vedle Knížete a básnířky Michaely Pánkové účinkovali tehdy také členové plzeňského Divadla Dominik.

Další dva skupinové večery poezie – První akordy (1976) a Dubnové přeháňky (1978) – už hostila pražská poetická vinárna Viola.

Ale individuální interpretační programy předvedl opavský rodák en gros. Bylo jich celkem třiačtyřicet, z toho rovné čtyři desítky v domovské Plzni. Pro ty se nabídl ateliér akademického malíře Vladimíra Havlice, zkušebna šermířů Duellum, Hifi-klub, galerie Esprit, barokní špejchar na Roudné, Galerie města Plzně, prostory vlakového nádraží Jižní předměstí a jiná místa. Došlo i na vystoupení v objektu Soukromé střední uměleckoprůmyslové školy Zámeček v Křimicích nebo na faře v Holostřevech či v otevřené krajině pod šumavským nebem.

Pro Romana Knížete je typické, že do roku 1989 neprojevil zájem o vlastní knižní publikace. Byly to právě večery poezie, kde svoji tvorbu interpretoval, přičemž ke stejnému se angažovala Knížetova přítelkyně a obětavá spolupracovnice Eva Willigová. Samozřejmostí naprostou byl živý hudební doprovod.

Alena Zemančíková k tomu všemu podotkla: „Na divoké časy ve sklepech, ve staré synagoze, v gotickém podzemí, v lese, v bytě, v šermířské zkušebně i na zpustlém nádraží Jižní předměstí se pomalu zapomíná. A přitom to byl takový kulturní úkaz!“

Roman Kníže: „Zemřel jsem dávno, / ale proto, / že se nikdo nestará o můj hrob, / proto ještě nepřestanu s poezií!“ (Carmina diabolica)

 

V noci navštěvují mne andělé. / Proč mají tygří oči, proč mají oči smrti? / Proč láska, smrt - jsou totéž?“ (Theatrum mundi)

Nemůže překvapit, že v Knížetově básnické tvorbě z nejvyužívanějších slovních znaků je termín smrt a z nejčastějších nálad ty fenoménem smrti dané. Stranou ovšem nemůže zůstat obdiv k mužově vzdorování strachu z umírání. Vzdor je to nervavý, nedynamický, ba právě naopak takřka až nekonfliktní, často skrytý ve slovních znacích prší a déšť. Ty – jenom příkladem – jsou nejfrekventovaněji využity ve sbírkách Píseň o zelené lampě (2004) – 5x, Insomnia (2008) – 6x a Hořce prší (2015) – též 5x.

Protože Roman Kníže dobře ví, že jeho šance na přežití nejsou ani teoretické, zdá se nám, že na dešti, fyzikálním jevu, jako zraněná lidská bytost intenzivněji vnímá jeho schopnost zbavit život únavy a hlavně život obnovovat.

Což nemocného básníka oslovuje nad jiné.

Což ovšem nemohlo změnit básníkův osud, byť emočně jej změkčit ano. Snad ano.