MILAN BLAHYNKA

(Nezval v rozhlasovém cyklu Příběhy slavných)

„Obdivuji vás, obdivuji Edisona,“ praví ve fiktivním dialogu s Nezvalem jeho dnešní čtenář v Příběhu slavných, který ve 14. týdnu 2017 věnoval Český rozhlas 2 Vítězslavu Nezvalovi. Právě v tom týdnu uplynulo od básníkovy smrti 59 let. Konečně (po letech zatracování, spílání, v „lepším“ případě půlení básníka na vynikajícího a pak naopak, po letech, kdy se k němu kromě zatracených levičáků hlasitě hlásil jen Jiří Kuběna) upřímný obdiv k básníkovi, který „bude vždy čistý jako dítě,“ „i když napáše zla jako satan“, jak jasnozřivě o něm napsal už v dubnu 1922 Jiří Wolker Zdeňku Kalistovi? Konečně obdiv k básníkovi, který byl „jednou z nejpevnějších našich opor a nejjasnějších vzorů v dobách těžkých a složitých“ a jehož básně „jsou příliš živé, než aby se staly pouhým svědectvím a dokumentem“, vždyť z nich „vyroste ještě mnoho básnických generací jako z půdy nejživnější“, jak neméně jasnozřivě napsal k jeho úmrtí v roce 1958 František Kautman? A konečně nefalšovaný obdiv k básníkovi, jemuž „náleží stejně významné místo jako Apollinairovi, Majakovskému, Picassovi, Aragonovi či Bartókovi“, a jehož moderní poezie „bouří se proti všemu, co snižuje, omezuje, zmalicherňuje člověka“, řečeno slovy eseje Milana Kundery ve výboru, který uspořádal a nazval Podivuhodný kouzelník?

Také pětidílný Příběh slavných o Nezvalovi byl nazván Podivuhodný kouzelník. A také v něm padlo hned v prvním díle slovo „konečně“. Dnešní čtenář a velice zvláštní obdivovatel Nezvala, který se stylizuje v básníkovo „druhé já“ a nepozván (zato drze se vetřevší: „Budu tu pořád“) přišel za Nezvalem v noci jeho umírání 6. dubna 1958, odpoví na básníkovo nevrlé (autor pořadu Tomáš Hořava dává mu mluvit způsobem, jakým básník nemluvil a nepsal) „co chcete?“: „Konečně si s vámi popovídat. Se slavným básníkem. Bude to pro mě čest (…). Nadreálné jevy, fantazie a přeludy vás vždycky přitahovaly.“

Až potud obdiv formálně uctivý, ale když ve vymyšleném dialogu, ignorujícím básníkovu dikci, Nezval přitaká „ano, jsem básník“, je s falešným obdivem konec, protože básníkovo údajné „druhé já“ to prvnímu já pěkně spočítá: „Ověnčený Zlatou medailí míru a státní cenou, od roku 1953 jste národním umělcem. Vydal jste osmdesát knih. Sbírky poezie, prózu, divadelní hry, písňové texty, eseje, úvahy o poezii. Překládal jste (…). Trochu jste i maloval.“ Nezval v údajném rozhovoru neupozorní své „druhé já“, že státní cenu nedostal až po Zlaté medaili míru, ale první mu udělila už první republika, zato se hrdě připomene: „O mých scénářích se nezmíníte? Film byl mojí celoživotní láskou“, leč „druhé já“ zatím neodpoví, podá si Nezvalovy filmy až ve čtvrtém díle a uznalý výčet dále odbývá: „A také jste skládal hudbu,“ a když Nezvalovi dovolí podotknout, že na klavír hraje už od dětství a že nebýt Mahena, možná by se ani nedal na poezii, vmete umírajícímu (!) sadisticky do tváře: „Jste bouřlivák. Života byste si užíval, co to jen jde. Jako muzikant, jako kdokoliv jiný (…). Žil jste poživačně. Podepsalo se to na vašem zdraví.“

Ne že by Nezvalův životní způsob byl zdravý, sám si v posledních svých letech vyčítal drinky svých mladých let, ale není přímo bulvární bezohlednost vyčítat komukoli na smrtelné posteli to, co štítivě nazve poživačností – a co ve skutečnosti bylo jen dychtivostí poznat všecky krásy, vůně, chutě, zázraky a tajemství světa?

Ještě nejapnější je však pořad tím, že vnucuje básníkovi roli jen chabě a marně se obhajujícího viníka, který na diskutabilní výtky, jejichž oprávněnost se dá vesměs snadno vyvrátit, reaguje ve chvíli, kdy se mu říká „umíráte, Mistře“ a „dnes umřete“ jen naříkáním „jsem unavený“, „je mi slabo“, „je mi zle“. Tady už je pořad úplně mimo mísu. Nezvalovi se po celý život protivilo – také proto odmítal proletářskou poezii – všecko bolestínství, naříkačství, plačtivost. Pár dní před tušeným svým koncem napsal na Capri své patrně poslední čtyřverší: „Řekla k němu, blízká a šakal: / Už brzy, už brzy! / A Kristus pro něho plakal / Krvavé slzy.“ Tady nepláče nad svým osudem sám básník, tu nad jeho přibližující se smrtí pláče dokonce Syn boží, na rozdíl od pachatelů rozhlasového pořadu maximálně lidský a opravdově ctící básníka.

Nezval byl už prvním dílem rozhlasového Příběhu slavných představen jako „ztroskotanec“ s „opileckou tváří“, v níž je (jak si autor pořadu troufale parafrázoval verše z Edisona) „něco těžkého co pláče“. V dalších dílech se dialogizuje přehled básníkova života a díla způsobem prozrazujícím, jak povrchně se scenárista s ním a s dobou seznámil, ale jak přitom nepropase žádnou příležitost si do básníka v posledním tažení kopnout. Evidentní chyby, polopravdy, přibližnosti a výmysly:

„Vydávají mi je“ („paměti“), chlubí se podle Příběhů slavných Nezval, „v týdeníku Květen“. – Kapitoly (podle Nezvala výslovně nikoli „paměti“) Z mého života vycházely v týdeníku Kultura 1957 a Kultura 1958; a Květen nebyl týdeník, ale měsíčník, a Nezval do něho nepsal.

„Tatínek byl vesnický učitel a maminka pocházela z agrární honorace. Patřili jste mezi venkovskou smetánku.“ – Tady „druhé já“ básníkovo „pouze“ zamlčuje, že vesnický učitel Nezval byl synem slevačského mistra a že Nezval byl hrdý na „dělnický majestát“ svého rodu, a pokud jde o maminku, „druhé já“ nadsazuje: nebyla z nějakého velkostatku a její relativně zámožní rodiče vůbec k žádné agrární honoraci nepatřili. Když vymyšlený dialog cituje básníkovu vzpomínku, že „žádnou výjimečnost nepociťoval“, jeho samozvané „druhé já“ se ušklíbne:

„Ch, ch. Copak vám někdo uvěří, že jste byl obyčejný venkovský kluk? Lépe oblékaný, s knihovnou před očima a s prsty na klavíru?“

„V říjnu 1922 vám v Brně vyšla sbírka Most a v prosincovém čísle revue Devětsil vydali vašeho Podivuhodného kouzelníka…“ – Revue Devětsil (ReD) vycházela až v letech 1927-1931, Podivuhodný kouzelník vyšel na podzim 1922 v Revolučním sborníku Devětsil; to nebylo žádné prosincové číslo…

„Obdivuji Edisona. Začal jste ho psát v roce 1927…“ – nejen začal, ale celou skladbu také během pěti dnů napsal…

Básníkovo „druhé já“ je pohoršená mravopočestnost sama, básníkovi vyčítá, že si Fáfinku, svou „celoživotní lásku a oporu“ vzal „až po dvaceti dvou letech známosti“: „Žili jste spolu po celou dobu na hromádce a Františka musela tolerovat vaše milostné avantýry s herečkami, zpěvačkami, novinářkami, třeba s herečkou Lily Hodáčovou…“ – V době, kdy se Nezval seznámil s Hodáčovou, nebyla ještě herečka, byť po herecké dráze toužila, zatím dávala kondice a připravovala disertaci o Ladislavu Klímovi.

„Druhé já“ básníkovi jízlivě připomíná, že filmy, na jejich scénáři se podílel, kritika strhala „pro sentimentální a naivní příběh“; přitom zatají, že Machatého Erotikon, k němuž Nezval napsal scénář, považuje se dnes za průkopnické dílo, a že Nezval hájil svou účast na komerčních filmech právě tak existenční nutností, jako dnešní vynikající tvůrci zdůvodňují svou práci v reklamě.

Podle Příběhů slavných Nezval tvrdí, že „přeložil Bretonův Druhý manifest surrealismu“. – Ve skutečnosti ho přeložili Nezvalovi přátelé Vaníček a Nikodem, jak je ve Zvěrokruhu také uvedeno.

„V roce 1934 zakládáte s Teigem, Bieblem (…) Skupinu surrealistů v ČSR.“ – Teige mezi zakladateli Skupiny nebyl, vstoupil do ní až v roce 1935.

„Bretona jste v roce 1935 pozval do Prahy.“ – Na pozvání Skupiny, tlumočené Nezvalem, přijel do Prahy také Paul Eluard, stejně jako Breton i se svou ženou.

„To už jsem měl napsánu“ (vsunuto do úst Nezvalovi k roku 1935) „sbírku Sbohem a šáteček.“ – Nejen napsánu, ale už roku 1934 vydánu ve dvou nakladatelstvích!

„… jsem pod pseudonymem vydával na pokračování 52 hořkých balad Roberta Davida.“ – Sbírka balad nevycházela na pokračování, ale jako verše Roberta Davida vyšly ještě dvě další sbírky, l00 sonetů… a 70 básní…

„Napsal sbírku Matka Naděje a za Protektorátu nesměl publikovat.“ – Ještě do poloviny roku 1941 publikovat směl, za Protektorátu napsal velkou část sbírky Pět minut za městem (ta dík odvaze českého cenzora a nakladatelství vyšla na začátku roku 1940 a druhé vydání v červenci 1941), knižně vyšla i Manon Lescaut a Loretka 1941.

„Když za vámi přišel v roce 1940 E. F. Burian, abyste zdramatizoval Manon Lescaut, neváhal jste.“ – Burian požádal Nezvala o dramatizaci listem už ze 7. listopadu 1939.

„Nechci vědět,“ praví Nezval z vůle Příběhů slavných o Štyrském (který zaútočil na divácky úspěšnou Nezvalovu Manon; Nezval mu byl „břichopas“, EFB „druhý pitomec, darebák a podvodník z řemesla“, „Manon rýmuje se s mamon“, „soulož génia s dvěma proslulými omáčkáři, kreténské veršování, ubohá režie“), „co by napsal o mé sbírce Pět minut za městem, kdyby se dožil.“ – Ve skutečnosti žádné kdyby, dožil se, sbírka vyšla na začátku roku 1940, Štyrský umřel až 21. 3. 1942).

Některé z těchto a dalších lapsů lze jistě přičíst na vrub ležérnosti nebo povážlivě nízkému stupni obeznámenosti autora s životem a dílem Vítězslava Nezvala i reálii a dat v české kultuře a připsat na konto lehkomyslné dramaturgie, která příběh o slavném básníkovi nesvěřila například takovému znalci Nezvalova života a díla, jakým je Petr Kukal; ten by napsal příběh nepochybně mnohem zasvěceněji. Ale řekněme, že posluchač nebazíruje na přesnosti, rok sem rok tam, hlavně že v pořadu zní sugestivní přednes veršů z Edisona, který se sice nakladateli líbil méně než předešlý Akrobat, ale dnes ho oceňuje i většina lidí, jimž Nezval vůbec není po chuti.

V pátém dílu nezvalovského Příběhu slavných se „druhé já“ proměňuje přímo v prokurátora:

„Váš přítel Václav Kopecký vás jmenoval vedoucím filmového odboru na svém ministerstvu“ (Halase jmenoval šéfem odboru publikačního atd.) a „řada filmů socialistického realismu dopadla katastrofálně.“ Ve skutečnosti za Nezvalova působení ve filmovém odboru byly natočeny Čapkovy povídky, Housle a sen, Siréna (oceněná Zlatým lvem na benátském festivalu 1947), Týden v tichém domě, Hostinec u kamenného stolu, Krakatit, Pytlákova schovanka a další filmy, které vůbec nelze označit za propadáky. Nezval marně prosazoval proti stranickým byrokratům natočení scénáře filmu Něžná podle novely F. M. Dostojevského, ta historie, už dlouho známá, jasně vypovídá, jak řídil filmový odbor. Filmy socialistického realismu, které dopadly katastrofálně, vznikaly vesměs až poté, co Nezval onemocněl a filmový odbor už nevedl. To vše Příběhy slavných obešly a z Nezvala udělaly ubožáka, který se nezmůže na víc než na alibistický výrok „dělaly se chyby“. Jako by za ně přiznával svou odpovědnost.

„Omlouváte svůj příklon k socialistickému realismu, svůj obdiv ke stalinismu“, útočí „druhé já“ proměněné v žalobce, na básníka, který – jak si toho všímal i exulantský tisk – měl odvahu hájit moderní poezii a umění proti preferovanému socialistickému realismu, od něhož se distancoval při každé příležitosti. Ale v podání neslavného Příběhu slavných se Nezval nebrání, jen papouškuje po svých samozvaných obhájcích neprokázanou dehonestující fámu, že „měl strach“, šířenou (dokonce jako básníkovo přiznání) těmi, kdož o básníkovi, který měl pro strach uděláno, soudili podle sebe a snad si mysleli, že tím „přítele“ omlouvají. A prokurátor dále doráží:

„Nebo jste pragmatik a cynik. Když v roce 1950 odsoudili k trestu smrti vašeho někdejšího přítele Záviše Kalandru, napsal jste do Rudého práva: ‚Dezertér a zrádce slyší zvuk svých hran. Na úsvitě zítřků buduje svůj plán.‘“ To už není nepozornost, ležérnost a omyl, to je výpad stejně zákeřný jako ve své nedoložitelnosti drzý. Nepřesně citované verše jsou z Nezvalovy básně Plán, napsané a publikované poprvé v lednovém čísle Nového života 1949 a pak zařazené na závěr sbírky Veliký orloj (vyšla na jaře 1949), tedy průkazně předtím, než byl Kalandra zatčen, natož odsouzen, a vůbec nemířily na nikoho určitého. A Nezval nenapsal „buduje svůj plán“, ale „buduje se“. Podstrčení zájmena „svůj“ (plán dezertéra a zrádce) místo zvratné částice „se“ (buduje se plán obnovy země poničené válkou) je účelová podlost, snaha představit básníka jako ničemu, který jakoby už usvědčen může jen svého mučitele prosit: „Už mne nechte být. Není mi dobře. Chci jen dopsat novou sbírku. Chci se věnovat synovi Robertovi“ (a prokurátor ho škodolibě přerušuje mravokárnou poznámkou: „Narodil se vám a vaší milence Olze Jungové roce 1954 šest let po svatbě s Fáfinkou Řepovou.“). Podle Příběhů slavných dokonale pokořený a zteptaný básník už jen žadoní: „Chtěl bych si ještě zahrát na klavír. Ale je mi zle.“

Inkvizitor se raduje: „Je čas se rozloučit.“ Konečně Příběh dohnal slavného básníka k smrti a sarkasticky dá zaznít veršům poslední sloky jeho Edisona: „Naše životy jsou jako noc a den / na shledanou věci ptáci ústa žen / na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem / na shledanou sbohem na shledanou sbohem / na shledanou dobrou noc a dobrý den / dobrou noc / sladký sen.“

Až po tomto přání „sladký sen“, po tolika obviněních vyznívajícím uštěpačně a výsměšně, konečně posluchač sezná, že Edison, k jehož veršům se cyklus stále vracel, má naznačit Nezvalovu domnělou tragédii: rozhlasový cyklus začíná recitací prvního verše Nezvalovy skladby, veršem „Naše životy jsou truchlivé jak pláč“. Razantním prokurátorům a inkvizitorům vždy šlo a vždy znovu jde dostat z obžalovaného doznání a přinutit ho k pokání. Posluchači má ten verš zkrátka nasugerovat, že si básník v hodině smrti uvědomuje, jak byl jeho život truchlivý…

Takovouto perfidnost jistě nikdo hned tak nepřekoná.