MIROSLAV GROSSMANN

Pro cestu za prací jsem volil tramvaj. Bylo krásné počasí, měl jsem dosti času, mohl jsem se pokochat cestou po kolejích přes polovinu Prahy. Metro je sice rychlé, ale „slepé“.

Nastoupil jsem do druhého vagónu, protože v prvním cestovala halasná třída mateřinky. Druhý vagón byl přeplněn dospělými, kteří se tak vyhnuli štěbetajícímu společenství, ne však nadlouho.

Na další zastávce, tentokrát do druhého vagónu, nastoupila další mateřinka. Už tento samotný fakt zpochybňuje hodnověrnost počtu pravděpodobnosti, když před tím byl výrazně podpořen můj materialistický vztah ke světu; neměl jsem si v přeplněné tramvaji kam sednout.

Štěbetání „potěru“ bylo každou minutu doplňováno skutečným řevem dvou doprovázejících učitelek, řvaly střídavě: „Děti tiše!“.

Z tramvaje jsem měl vystoupit dvě stanice před konečnou, tak jsem si s každou další stanicí posiloval naději, že mateřinka vystoupí.

Marně, mateřinka cestovala na konečnou.

Raději „slepým“ metrem.