Marcela Chmarová se narodila 7. 1. 1951 v Mostě. Vystudovala gymnázium, žije v Lubenci.

Její básně byly oceněny v mnoha literárních soutěžích.

Knižně debutovala v Severočeském nakladatelství v roce 1974 básnickou sbírkou Vysoký tlak.

MARCELA CHMAROVÁ

Skleněná harfa

(Karlu Zichovi)

Když dlím pod svými zářivými břízami

a opájím se jejich dramatickou dívčí vůní

tu z min – z nášlapných min mých vyznání

do nitra hlíny telegramy duní

Už vím, už vím, jak býti absolutní modlitbou

tam dole – v nebi zatoulaných UFO krajin

kde bílí koně unaveně k vodě jdou

a Madonny s hřívami tygřími a lvími

na skleněné struny kořenů

prstíky chudokrevnými

tichounce zvonivě hrají

Vím, že mě štěstí teprve čeká

a že to bude nádherné

až ponorný můj vesmír tančivý jak řeka

mě jednou znenadání vezme někam

kde milion let trvá půlka dne

Tam po lásce už nikdy nebudu mít hlad

a přestanou mě mučit pseudo-viny čísi

těm břízám plánuji své tělo k dispozici dát

tak jak svým dcerám kdysi…

Dům

Když v lednových dnech dům si protahuje kosti

já tisknu se mu ke zdi jako starý pes

a on mi trpělivě za všech okolností

poskytne azyl ještě aspoň dnes

A zítra – až se naše „krevní vlásečnice“

vyrobené a sbité neznámýma rukama

započnou trhat, ucpávat a plést

až začne kymácet se svíce

a garderoba orvaná na této nejsmutnější z cest

poztrácí za bicepsem biceps

jeden druhému přestaneme lhát

zbytečně nutit uzlík rad

co dávno už – nežli nás oba začla hltat zem

si kamarádsky navzájem zkoušíme dát

Jak dál – co ještě říci

jak ukončit ten rituál?

Jsme Robinsoni dva – úspěšní trosečníci

po karnevalu plavby

v písku ostrova smířeně spočívající

Lovci chvil

Vědomí smrtelnosti rozeběhlé v nás jako mlýn

obilky našich snů jak polámané kůstky drtí

však přesvědčivost zvonů příštích kovadlin

pod okny pochrupává nám jak unavení chrti

Až vyspí se a ráno do polí je šťastné vyvedem

hned za zajícem úlevy se vyřítí jak nadržené blesky

pod tlapami jim začne klíčit den

a byť náš duel se srdcem se náhle vyhrotí

furiantsky se nadechnem

a raděj do dáli jim klopýtáme naproti

jak mírný kůň co dobrácky se nechal zapřáhnouti do kolesky

Císařský řez

(mým Maruškám)

Jako když motýl udeří tykadlem o tmu

tátovi vypadlo kladivo

naděje zatiká

život se poleká života

Už mrakodrapy poklesávají v kolenou

a vlajky se trhají vedví

svět mizí v ledové drti

život se polekal smrti

V tu chvíli chlapi někde na druhém konci okresu

vyrazili do lesů

ženské házejí z oken peří

ulicí na parním válci harcují asfaltéři

Hodiny bijí do zdi: Pozdě Pozdě

skalpel hladová vlčice seskočil z police

V tu chvíli někde na druhém konci světa

řadí se popravčí četa

Do hrůzy do ticha krev teple zašplíchá

tančí a vzlykají Múzy

Stařena

Stařena sedící u zahradního stolku

obraz jejž nikdo nenamaloval

kopeček písku kdysi nebezpečných skal

tesknící čas u zahradního stolku

Ve stínu moruše před obědem

kdy syčí chutná nedělní symfonie

a tlapky spícího růžového štěněte

šplhají vysoko ve větvích

kdy horké pivoňky u chodníčku

právě vytáhli z trouby

pěje celá rodina hladový letní chorál

jen ona velmi nemladá

v nejvyšším stadiu obluzení vidící skrz

mlčí

Stoletá

pramínek poznání v zuřivě mladém horku

zvetšelý šperk jejž mnoho nosili

mudrc – a příštím okamžikem zešílí

stařena tiše sedící u zahradního stolku

Antibiotika

Měla jsem tuberkulózu snů

sténaly

a byly rozhadrované a k nepotřebě

na vzpomínkách se páslo hejno much

dětství se přepeklo a ztvrdlo

jak kůrka v připáleném chlebě

Přišli tři muži

všichni světlovlasí

rozchechtali se sametovými basy

jeden hrál pilu

druhý balalajku

a třetí držel v zubech krajku

smáli se smáli jako ďábli

a mně se v očích místo pláče

usadily dvě dračice

dva granáty

dvě opice

dvě psice které bloudí poli

dva zdivočelé cirkusové plakáty

Probodli v mžiku růžového prince

spálili květy slaměnek

a u šatů všech panenek

mi utrhali límce

Psi

Boddy

barva rajčat týden v košíku

dlouhosrstý had

barva vlasů mé mámy

cesty kukuřičnými lány

které jsme spolu prošli

nezarostly

Jiskra

dělová koule padlá do vody

černý lesní plž na slunci

vědma

Aga

ohnivá žemle ukrytá v trávě

výbuch

pyramida nezištných výskoků

za deštivých dnů

dravě splývala s jílem

Brown

anarchie – a došla cíle

hnědavé ticho s tlukotem bílých holubů

Koně

Slyšela jsem křičet hříbata

hnědobílé blesky zalomené v hrách

viděla jsem tančit kopyta

tiskla tepny plné života

jiskřivé jak rána na horách

Viděla jsem hřebce

temnějšího než je smrt

a klisny bílé

bledé jako světice

isabelly jak pšenice

jak pampelišky žluté

polooslice šedé

ryzky rozkynuté

arabky

hermelínky hnědé

a lipicánky křehké jako sklenice

Až nakonec mi ukázali valacha

hedvábí které poztrácelo lesk

výstřel jenž pleskl do neznáma

slepého stříbrotepce

kterému chlebem zalepili boltce

ať žere žere na svou čest

ať dobře spí

ať tupě cítí

ať nedejbože nezachytí vášně třesk

Koncert

Nabitý sál

nervózní rusovláska ve foyeru

ještě plísní manžela

Uhodil hrom

a zazněla serenáda deště

klarinety hopkají po římsách

flétna slavice třepe se v kleci

houslisté v černých pláštěnkách

běží po lukách

Blesk

klavírista třískl do louže

perly se rozletěly do všech stran

O přestávce

procesí nablyštěných vran

drtí dešťovky zlatými podpatky

zatímco za oponou

ladiví zahradníci

zahřívají zvlášť každý pestík

Už jen trochu krápe

basa zavřela deštník

viola se proměnila v ženu

s vábivě mokrými vlasy

a její hráč nakročuje si k objetí

jako zamilovaný rváč

Konečně slunce

hoboj odhodil závoj

a křídlovka začala vyzvánět

všem se ulevilo

když tu náhle blesk a blesk

kat dirigent sťal klubko nejsmělejších hlav

zařičel rukama

vzepjal se přes hradby

a padl zlomený do bystrouché tmy

Loučení

Už zase odjíždíš hnout světem

burácíš garáží

na stole hrnek nedopitý

ložnice chaotické nádraží

mé krajky padají do vlastních sítí

Kdy dětem chytíš konečně ty modré antilopky

já vím já vím – netvař se tak

jsi hebký plameňák

Až se budeš vracet hrkne v hodinách

otevřu do zahrady

a ze tmy jako v krásném hororu

uslyším konipáska motoru

Patetická

Nejkrásnější je žena po porodu

polnice prastarého kódu

měkce strhané rysy

trochu opilá slova

těžce chodící kdysi růže betonová

Zeptejte se jí klidně na nákupu

uprostřed tanečního hluku

ale jo – věří v lepší svět

Bolesti začaly o půlnoci

kluk narodil se v plném slunci

a váží čtyři kila osmdesát pět

Snídaně

Jednoho zimního rána

zatímco mi za víčky kmitaly všelijaké marnosti

přistoupily k mé posteli děti

mámo otevři oči

Skutečně

slunce kráčelo pláží houpajíc boky

jako rajská krasavice

z ulice zněl orchestr ovčího procesí

a škvírou z kuchyně

prorůstalo zelené víno

Včerejší šaty jsem nechala na podlaze

a nahá vstoupila do dávné fáze

vyhnala krajtu z umývadla

paviána ze špinavého prádla

zastavila déšť

K snídani jsme pak měli marmeládu

a nůž na poli sněhovém

byl krutým dozorcem

jejího lepkavého spádu

Milostná

Potkat po ránu instalatéra

jemuž se v noci narodila dcera

má z pivní pěny svatozář

a celý je roztoužený

teď má dvě ženy

Nebo krásného řidiče autobusu

s řeckým profilem

před učitelkou přešlapuje nevinně

víte kluk není hloupý

jen trochu do větru

Či divokého klavíristu

ve svetru ještě s polibky jehličí

vítr ho nesrazí

deště ho nezničí

za chvíli znovu udeří hebce

do těla klávesnice

bělostné tanečnice

Potkat pod podloubím z dětství dívku

s očima jako smutný čokoládový samet

báječnou křivku

na niž se včely slétají jak na med

Marii

zlatavou chudobku po básníkovi

milence

z nichž jeden druhému

v teploučkém důlku pod paží si hoví

potkat hrubého zedníka

jenž vrhá gigantické kostky od rána

prodavačku mrkve se zmrzlýma rukama

holky běžící do školy

petrklíčové loupežnice

Potkat celý houpavý něžný dav

a ztratit srdce