EVA FRANTINOVÁ

CIKÁN JE CIKÁN – to je název knížky polské reportérky Lidie Ostalowske, kterou vydalo v českém překladu Lucie Zakopalové nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj a nakladatelství Dokořán. Knihu doprovázejí fotografie Karla Cudlína a vyšla původně v polském originálu Cygan to Cygan.

Je rozdělená do několika kapitol (Limalo hledá pravé Cikány, Prostěradlo, V černé soutěsce, Kachny, Afšvic, Ederlezi, Obyčejný prášek, Spánek do oběda a zábava do rána, Slepice, Romská země Její královské milosti, Kůň, Závěť Cikána Feluše)…

Při čtení mi hlavou zněly melodie z Kálmánovy Čardášové princezny, tak jak je hrála na klavír maminka a já jako dítě – ohromena – u nohou klavíru snila a naslouchala… A ještě jsem si vzpomněla: někdy kolem roku 1967 jsme projížděli Rumunskem a vykláněli se z okénka vlaku. „Tatííí Cikáni,“ volala jsem na tatínka, který zatím „stlal“ naše kupé pomocí nafukovacích matraček položených na papírové kufry. Podél vlaku běžely cikánské děti a my jim z okénka házeli hrst bonbónů. A jindy – cestou do bulharského Sozopolu – jsme viděli, jak se na obzoru kolébají vozy s plachtami. Pro mne to byl krásný obraz, poezie zapadajícího slunce a vozy, ale maminka se ptala táty: „A to tu dnes Vašku máme přespat v autě?“ Ráno nám na kapotu klepali opravdoví Cikáni…

Kdo jsou tito snědí lidé? Marika věří na pověry. Ildyka ráda pere. Pružina rád tančí – podle toho dostal přezdívku. Beáška žije s bílým chlapem z Chorvatska. Andás prodal dceru do bordelu a chlubí se: „Usmlouval jsem to na půldruhého milionu forintů. Stačí to na Suzuki.“ Kalderaš začínal skromně, jako vekslák, a teď vyváží Romky do Německa a Itálie nebo je prodává Maďarům jako služky. A Agnes? Rodí jedno dítě za druhým: „Do smetiště blesk neudeří, my jsme jako plevel“… Prosí hosty: „Posaďte se a nedívejte se na dítě seshora, nebo mu ukradnete spánek.“ S manželem žijí jako ostatní. Víno, cigarety, bolest, vězení, dávky… Na svobodě pak honba za sběrnými surovinami. Řepa nepije a děti posílá do školy. V sobotu pro ně zapálí oheň. Řepův bratr Čokoládka si přisedne a zpívá se romská píseň Kaj Phirel o Del – Kudy chodí Bůh. Rytmus se vyťukává lipovými lžícemi.

Romové mají i evropskou střední školu – Ghándího gymnázium, které je slavné po celém Maďarsku. Učí se tu mytologie, jazyk, kultura, dozvíte se tu příběhy z bývalých romských osad, pochytíte dialekt Beášů nebo olašských Cikánů, dozvíte se o romském holocaustu, o Duších stromů, Králi slunce, ale i o ghettech…

Aladár Horváth je „krajní nacionalista“, „sváteční obránce lidských práv“. Jeho předci byli muzikanti, výrobci necek, kováři, cihláři… Jeho dědeček nechtěl hrát Němcům a tak ho hodili do sklepa s ledem. Umrzl v roce 1938. Aladár se dostal na pedagogiku v Budapešti a tady poznal vzdělané Romy – aktivisty. Poznal i Attilu Balogha – básníka a dnes šéfredaktora časopisu Ciganyfuro. V překladu to znamená Cikánský vrták. Jednou si Aladára pozval děkan a požádal ho, aby zapomněl, kdo je. Aladár mu dal pěstí… Tady někde se zrodil Výbor odporu proti ghettu, kterému Aladár předsedal.

Co znamená být Romem? Jeden z nich vysvětluje: „Romům sebrali víru v sebe sama. Moje generace vám ji nevrátí, není toho schopna. Musí sama vymřít. To vy musíte znovu definovat podstatu naší duše. Musíte aktivně zakládat romské organizace. Stvořit mezinárodní romský jazyk. Ukázat světu naši kulturu. Zasloužit se o úctu evropských politiků. Sami si nemůžete volit své zástupce, to je feudalismus. Připravte revoluci…“

Nejeden z Romů vyrostl v muzikantské rodině. Děda houslista, táta houslista, syn založil kapelu. Kapela hrála a hraje dosud – mistrovsky, a třeba i všelijak, jen ne černobíle. Hraje jako o život, o cikánský život na světě.

Kniha Cikán je Cikán je vstupenkou na koncert!