amk

Do současných diskusí, jaký smysl a poslání má Evropa, evropská kultura, Evropská unie a naše členství v ní, zasahuje nejen politologie nebo sociologie či obyčejný „selský rozum“ (ne vždy „zdravý“), ale i literatura a umění. Ta současná, i z dob minulých, a dávno minulých… Bylo by myslím dobře dát v LUKu prostor nejrůznějším reflexím, lyrickým, epickým, vzpomínkovým, hravě hyperbolickým etc., protože minulost k nám může promlouvat velmi aktuálně; naše starosti nebyly cizí ani generacím našich předchůdců, a jejich předchůdcům…

Jeden takový příklad nabízí dnes už téměř jen „čítankový“ básník, ale i sociální kritik a publicista Josef Svatopluk Machar sbírkou Tristium Vindobona I – XX (shrnující básně z let 1889 až 1892). Tento „Žalozpěv vídeňský“, „Smutek Vídně“ nebo volněji „Smutek českého Vídeňana“ je titul známý z hodin tzv. literární výchovy, ale málokým a málokdy čtený. Proč? To ponechme stranou, ovšem všechny z nich jsou aktuální i dnes, od kritiky našeho národního charakteru až po „záběry z poslanecké sněmovny“ (b. „V parlamentě“, samozřejmě tehdy vídeňském, i v tom dnešním je leccos při starém, jen „sněmovní sluhové v livrejích“ neplouží se „sem a tam“). Jeho báseň Evropa (je tištěna jako XVII. báseň sbírky) je jedním z „žalozpěvů“, jenž nám nabízí krutě ironický stejně jako analytický pohled na náš kontinent. Z kosmu vyhlíží jako trochu groteskní a možná i děsivý přízrak, autorovi připadá jako „netvor“ a „ježek s třpytnými ostny“, avšak důležitější je, čím báseň pokračuje:

 

Evropo, Evropo,

hleď, jak as děsíš

nějakou duši

naivní, prostou

na kterés hvězdě tam

v modravé výši!

 

Ta prostá duše

netuší, neví,

že’s postavila

k ochraně míru,

pro štěstí národů –

les bajonettů!

 

Ó, jak by jásala

ta prostá duše,

by vidoucím zrakem

zřela a věděla,

jak dál se staráš

o blaho svých dětí!

Ta tisícerá děla,

tvrze a pevnosti

a plné arsenály

granátů, kartáčů,

šrapnelů, bomb –

ta ohromná kasárna,

nabita všudy

jak mraveniště –

a jak dnem nocí

stroje se robí,

puška se vymýšlí,

děla se lijí –

jak by té duši

nevinné, prosté

zraky se zalily

pohnutím asi! …

 

A přece, Evropo, tys nikdy nebyla

tak bezvládná, chabá, prohnilá, chorá,

jako jsi nyní

v tom hrůzném lesku

smrtících zbraní!

 

Tys nikdy nebyla tak zralá k pádu,

tak nikdy prokleta a odsouzena

Osudem věčným,

jak jsi nyní v své domnělé výši

a domnělé hrůze!

Toť tvůj plod poslední

ta smrtící ocel,

děl, pušek jícny,

granáty, bomby,

jež tvoji syni pěstí

na tvojí půdě!

Ta půda nesla kdys

ovoce lepší

oh, je to dávno,

a marno vzpomínat! –

teď svadlá je, shnilá

neplodná, kletá,

jak krev tvých synů…

 

Co bude dále?

Hladová Indie

a stamiliony

těch žlutých lidí

s šikmýma očima,

jež znáš jen z pagod

pitvorných, směšných

na svojich skříních –

provalí hráze,

jež tísní je a dusí,

přebrodí řeky,

přeskočí hory

a špinavou nohu

svou vloží ji na šíji

a zboří tvá města,

paláce, chrámy,

parky a procházky

a nastaví všude

své drobounké chýše

a nadělá všude

pole, jen pole? …

 

Či chladný Yankee

z Kolumba země

koupí tě za haléř,

najme tě za děvku služebnici,

zmoří tě hladem

a malátnou, slabou

utluče měšci plnými peněz? …

 

Či vlastní syni tví,

dozralí, souzení přísným časem,

poslední silou

vrazí ti v hrdlo

a v ňadra svadlá

poslední tvoje plody? …

Či necháš téci

jenom krev jejich

v bratrském vraždění

a budeš vpíjet ji

svadlýma rtoma,

jak čarodějka stará

omladneš, osvěžíš

a budeš zas žíti

a zas koketovat

s dobrem a krásou

jak kočka s myší? …

 

Národe můj, ať to či ono,

v každé té bouřlivé změně

věřím já v zdravý tvůj kořen!

On vzdoroval ohni,

motykám, toporům –

vzdoroval všemu –

přečká i tohle!

 

Je -li však shnilý

tou naší vinou,

jak naší vinou

schnou jeho haluze –

nuž, ať nás vyvrátí

ty divé větry,

krb budoucích pánů

ať pozře náš kořen

i kmen i sněti

a naše jméno

na větru křídlech

ať zaletí v propast

zapomnění…

 

(zvýraznil amk)

 

V dedikaci sbírky (Aloisu Jiráskovi) své básně označil jako „pár alarmujících výstřelů od osamělé vedetty na Dunaji“, ale jeho slova, nejen ta napsaná ve Vídni v srpnu roku 1892, byla téměř prorocká. Válečná jatka dvacátého století byla toho dobrým příkladem, stejně jako dnešní nejen ekonomická válka s Ruskem „made in Yankee“, jejíž horká varianta se hrozivě přibližuje. Můžeme věřit v „zdravý tvůj kořen“, národe český? Nebo tě odnesou „divé větry“ kamsi do „zapomnění“?