amk

Do současných diskusí, jaký smysl a poslání má Evropa, evropská kultura, Evropská unie a naše členství v ní, zasahuje nejen politologie nebo sociologie či obyčejný „selský rozum“ (ne vždy „zdravý“), ale i literatura a umění. Ta současná, i z dob minulých, a dávno minulých… Bylo by myslím dobře dát v LUKu prostor nejrůznějším reflexím, lyrickým, epickým, vzpomínkovým, hravě hyperbolickým etc., protože minulost k nám může promlouvat velmi aktuálně; naše starosti nebyly cizí ani generacím našich předchůdců, a jejich předchůdcům…

Jeden takový příklad nabízí dnes už téměř jen „čítankový“ básník, ale i sociální kritik a publicista Josef Svatopluk Machar sbírkou Tristium Vindobona I – XX (shrnující básně z let 1889 až 1892). Tento „Žalozpěv vídeňský“, „Smutek Vídně“ nebo volněji „Smutek českého Vídeňana“ je titul známý z hodin tzv. literární výchovy, ale málokým a málokdy čtený. Proč? To ponechme stranou, ovšem všechny z nich jsou aktuální i dnes, od kritiky našeho národního charakteru až po „záběry z poslanecké sněmovny“ (b. „V parlamentě“, samozřejmě tehdy vídeňském, i v tom dnešním je leccos při starém, jen „sněmovní sluhové v livrejích“ neplouží se „sem a tam“). Jeho báseň Evropa (je tištěna jako XVII. báseň sbírky) je jedním z „žalozpěvů“, jenž nám nabízí krutě ironický stejně jako analytický pohled na náš kontinent. Z kosmu vyhlíží jako trochu groteskní a možná i děsivý přízrak, autorovi připadá jako „netvor“ a „ježek s třpytnými ostny“, avšak důležitější je, čím báseň pokračuje:

Evropo, Evropo,

hleď, jak as děsíš

nějakou duši

naivní, prostou

na kterés hvězdě tam

v modravé výši!

Ta prostá duše

netuší, neví,

že’s postavila

k ochraně míru,

pro štěstí národů –

les bajonettů!

Ó, jak by jásala

ta prostá duše,

by vidoucím zrakem

zřela a věděla,

jak dál se staráš

o blaho svých dětí!

Ta tisícerá děla,

tvrze a pevnosti

a plné arsenály

granátů, kartáčů,

šrapnelů, bomb –

ta ohromná kasárna,

nabita všudy

jak mraveniště –

a jak dnem nocí

stroje se robí,

puška se vymýšlí,

děla se lijí –

jak by té duši

nevinné, prosté

zraky se zalily

pohnutím asi! …

A přece, Evropo, tys nikdy nebyla

tak bezvládná, chabá, prohnilá, chorá,

jako jsi nyní

v tom hrůzném lesku

smrtících zbraní!

Tys nikdy nebyla tak zralá k pádu,

tak nikdy prokleta a odsouzena

Osudem věčným,

jak jsi nyní v své domnělé výši

a domnělé hrůze!

Toť tvůj plod poslední

ta smrtící ocel,

děl, pušek jícny,

granáty, bomby,

jež tvoji syni pěstí

na tvojí půdě!

Ta půda nesla kdys

ovoce lepší

– oh, je to dávno,

a marno vzpomínat! –

teď svadlá je, shnilá

neplodná, kletá,

jak krev tvých synů…

Co bude dále?

Hladová Indie

a stamiliony

těch žlutých lidí

s šikmýma očima,

jež znáš jen z pagod

pitvorných, směšných

na svojich skříních –

provalí hráze,

jež tísní je a dusí,

přebrodí řeky,

přeskočí hory

a špinavou nohu

svou vloží ji na šíji

a zboří tvá města,

paláce, chrámy,

parky a procházky

a nastaví všude

své drobounké chýše

a nadělá všude

pole, jen pole? …

Či chladný Yankee

z Kolumba země

koupí tě za haléř,

najme tě za děvku služebnici,

zmoří tě hladem

a malátnou, slabou

utluče měšci plnými peněz? …

Či vlastní syni tví,

dozralí, souzení přísným časem,

poslední silou

vrazí ti v hrdlo

a v ňadra svadlá

poslední tvoje plody? …

Či necháš téci

jenom krev jejich

v bratrském vraždění

a budeš vpíjet ji

svadlýma rtoma,

jak čarodějka stará

omladneš, osvěžíš

a budeš zas žíti

a zas koketovat

s dobrem a krásou

jak kočka s myší? …

Národe můj, ať to či ono,

v každé té bouřlivé změně

věřím já v zdravý tvůj kořen!

On vzdoroval ohni,

motykám, toporům –

vzdoroval všemu –

přečká i tohle!

Je -li však shnilý

tou naší vinou,

jak naší vinou

schnou jeho haluze –

nuž, ať nás vyvrátí

ty divé větry,

krb budoucích pánů

ať pozře náš kořen

i kmen i sněti

a naše jméno

na větru křídlech

ať zaletí v propast

zapomnění…

(zvýraznil amk)

V dedikaci sbírky (Aloisu Jiráskovi) své básně označil jako „pár alarmujících výstřelů od osamělé vedetty na Dunaji“, ale jeho slova, nejen ta napsaná ve Vídni v srpnu roku 1892, byla téměř prorocká. Válečná jatka dvacátého století byla toho dobrým příkladem, stejně jako dnešní nejen ekonomická válka s Ruskem „made in Yankee“, jejíž horká varianta se hrozivě přibližuje. Můžeme věřit v „zdravý tvůj kořen“, národe český? Nebo tě odnesou „divé větry“ kamsi do „zapomnění“?