IVO FENCL

Od rozsápání chromého osla Charlota, kterého před zraky vypravěče na cáry roztrhají čtyři strašné dogy, přes návštěvu pověstné Morgue, místa, kde byly k identifikování vystavovány neznámé mrtvoly, až po drásavě krutý popis posledních dnů v objetí věznice, před samotnou popravou titulní hrdinky – Henrietty… Všichni máme svého mrtvého osla, kata, který k zátylku přitiskne ostří osudu!“ (Z předmluvy Martina Jirouška)

Pod vlivem a za ponoukání Martina Jirouška nakladatelství Volvox Globator poprvé česky vydalo pověstný frenetický text Julese Janina (1804–1874) MRTVÝ OSEL A GILOTINOVANÁ ŽENA (1829). Jeho dnes napůl zapomenutý autor byl synem francouzského lékaře, vystudoval práva a nejslavnější své dílo o oslu a jeho dámě či dámě a jejím osudovém oslu (jak chcete) vydal jako jistou provokaci, ba snad hřích mládí už ve svých pětadvaceti letech, aby je – bohužel – nikdy více ničím nepřekonal.

Je to zvláštní kniha. Fakticky se jedná či mělo původně jednat o parodii, která si ztropí šprýmy z paraliterárních stereotypů doby. Nicméně svobodomyslný autor se neovládl a všemi těmi jevy je očividně okouzlen, ba uchvácen, načež podléhá tomu, co by jiný pouze odbyl anebo zesměšnil, a je sám králem té frenezie, již snad chtěl zparodovat.

Půvabné, byť místy morbidní dílo (jiný překlad jeho části přineslo už před lety památné číslo výtečného měsíčníku Plav) má celkem devětadvacet kapitol – s tituly jako Morgue, Galvanismus, Paměti oběšence, Nevěstinec či Pojednání o mravní ošklivosti – a každá z těchto sekvencí je stylově uvedena nějakým jednoduchým úslovím (například „nic nového pod sluncem“) či přiléhavým, anebo, a to přiznejme, i méně přiléhavým mottem z bible, Cata, Vergilia, Shakespeara, La Fontainových bajek, trestního zákoníku, ale kupříkladu i z práce věru že ve svých časech vynikajícího brakového spisovatele Fréderica Soulié (1800–1847), který se mimo jiné stal (i když teprve později) autorem osmisvazkových Ďáblových pamětí (1837–1838). – A mezi všemi těmi citáty si taktéž všimněte prosté věty z díla Charlese Nodiera říkající nám, že „skutečně nevinné dívky nejsou v tomto světě běžné“.

Vlastní knížka pak mezi tato motta kupí hrůzy. Ale jak v předmluvě upozorňuje i Martin Jiroušek, není ono kupení u Janina ani zdaleka tak surreálné a náhodné, jak by si mnohý čtenář v první chvíli mohl pomyslit, a věru že mistrným tahem se tu tak stává moment, díky němuž disponuje tímtéž jménem kat titulní hrdinky i její v momentech popravy dávno už zabitý osel…

Janinovo dílo je dnes úvodem doplněno hned třemi předmluvami. Jednak tou Jirouškovou (perfektní, i když snad poněkud eklektickou; to jak znalý autor nachází souvislosti téměř všude), jednak dvěma dnes už poněkud bizarními předmluvami dobovými. Jen ta poslední pochází z pera autora samého a prostřední předmluva původně předcházela celým Janinovým spisům. – Překlad od Jany Němcové bohužel nikdo nezbavil občasných překlepů.

A Jules Janin sám? Byl, jak lze dodat, ve své době možná tím nejvlivnějším divadelním kritikem a vytvořil dokonce šestisvazkové Dějiny dramatické literatury (1853–1858). Mrtvého osla a gilotinovanou ženu to nezastínilo.

Jules Janin: Mrtvý osel a gilotinovaná žena. Ilustrace Michaela Kukovičová. Překlad Jana Němcová. Předmluvou opatřil Martin Jiroušek. Redakce Markéta Hofmeisterová. Obálka a grafická úprava Miloš Drtina. Vydal VOLVOX GLOBATOR jako 11. svazek edice Alrúna. Praha 2016. 168 stran. ISBN 978–80–7511–295–8