JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ

Dne 3. září 2017 jsme si připomněli úmrtí druhého československého prezidenta Dr. Edvarda Beneše.

Narodil se 28. května 1884 v Kožlanech u Kralovic jako nejmladší z deseti dětí.

Na pražské univerzitě si Beneš v roce 1904 zapsal studium filozofie, románských a germánských jazyků. Už ve školním roce 1904-1905 přeložil z francouzštiny Zolův román Zabiják, který ovlivnil definitivně jeho odvrácení od katolické církve. Po získání stipendia redakce Alliance francaise rozhodl se studovat na Sorbonně, kde si zapsal studium italského a ruského jazyka; později studoval politické vědy a sociologii na École libre des sciences politiques (Svobodná škola sociálních nauk). Protože na právnické fakultě bylo možno získat doktorát práv za dva roky, přihlásil se ke studiu práv na univerzitě dijonské.

Trvalým předmětem Benešova teoretického zájmu byla slovanská otázka. K otázce slovanské politiky se Beneš později vracel (Problémy nové Evropy a zahraniční politika československá, 1924; Problémy slovanské politiky, 1925-26; Úvahy o slovanství, Londýn 1944).

Problémy slovanství a slovanské politiky byly a jsou stále aktuálním tématem pro slovanské národy. Beneš se domníval, že „zahraniční politika Československé republiky měla být vždy – podle okamžitých světových okolností – západní a východní, anebo východní a západní, neboť se nachází ve středu Evropy, a proto se nelze odloučit ani od Východu ani od Západu; proto je naše politika československá, evropská a světová. Kromě toho naše sousedství s Německem a jeho nebezpečí Drang nach Osten nás nutí opřít se nejen o Východ. Ale prvek slovanství – právě pro sousedství slovanských národů s Německem – je naprosto nezbytnou součástí každé naší politiky zahraniční. To však byla, jsou a budou axiomata každé zahraniční politiky Československé republiky“. (Úvahy o slovanství, str. 13.)

Proto podle výsledků první světové války, jak Beneš v zmíněné knize uvádí, byly upraveny v letech 1923-1924 naše vztahy k demokratické Evropě západní, speciálně k Francii a Anglii, avšak už od roku 1922 bylo usilováno o naši orientaci „východní“ a slovanskou, tj. o úpravu vztahů Československa k Jugoslávii a k Polsku. Vzhledem ke vztahu ostatní Evropy k Sovětskému svazu to bylo krajně obtížné. „Ale neustoupili jsme od svých idejí a plánů, nikdy jsme se neúčastnili žádné politiky protisovětské, soustavně jsme pracovali k likvidaci evropské izolační politiky proti Sovětskému svazu, až nakonec jsme doplnili celý systém zahraniční politiky ČSR svou linií „východní“, to jest spojeneckou smlouvou se Sovětským svazem z roku 1935.“ (Tamtéž, str. 13.)

Edvard Beneš přiznává, že boj o linii „východní“ a „slovanskou“ byl záměrný, byl opřen o celkovou koncepci evropského vývoje a o předpokládaný vývoj Sovětského svazu v budoucnosti, jak k němu došlo od roku 1933-34, a zejména za druhé války světové.

Požadavků, jež Hitler uplatňoval vůči Československu a které posléze vedly k Mnichovu, bylo mnoho. Hitler od jara 1937 zahájil a stupňoval trvale protičeskoslovenskou kampaň.

Československo pod Benešovým vedením si více než jiné země v Evropě uvědomovalo vážnost nebezpečí pro mír. Byla proto zahájena příprava armády k obraně země, a to tak dokonale, že v létě roku 1938 patřila k nejlepším v Evropě – morálkou i výzbrojí. Snaha oživit Malou dohodu byla však v důsledku nezájmu Jugoslávie a malé podpory velmocí neúspěšná. Anexe Rakouska Německem v březnu 1938 znamenala již přímé ohrožení a nenechala pokrokové státníky na pochybách o cílech Hitlera. Fašisté v Německu, Polsku a Maďarsku se rozhodli Československo izolovat od Západu pod záminkou, že „ČSR je hlavním šiřitelem bolševismu v Evropě“ a využít k tomu tzv. sudetské otázky, tj. rozbití státu za pomoci německé menšiny a vnitřní reakce.

Pro nedostatek místa nelze uvádět všechny Hitlerovy požadavky a vyhrůžky Edvardu Benešovi a celé Československé republice, pokud nebudou akceptovány především nároky „dát Němcům, co jim patří ve správě státu“.

12. září vystoupil Hitler s projevem na sjezdu NSDAP v Norimberku, který měl za následek pokusy henleinovců o puč v pohraničí.

14. září požadoval Henlein odstoupení českého pohraničí Německu. Hitler získal odposlechovou službou záznam telefonického rozhovoru mezi Benešem a vyslancem Janem Masarykem v Londýně.

15. září Henlein po dohodě s K. H. Frankem prohlásil: „Po dvacetiletém krvavém panství Čechů nad naším nešťastným národem je to koruna utlačování. Roku 1920 jsme byli nuceni proti své vůli do českého státu. Chceme žít jako svobodní Němci. Chceme jen mír a chléb. Chceme domů do německé říše. (R. Kvaček, A. Chalupa, M. Heyduk. Československý rok 1938, Praha 1988, str. 179.)

19. září vlády Anglie a Francie vyzvaly československou vládu, aby odstoupila pohraniční oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva Říši. Beneš požádal sovětského vyslance Alexandrovského o odpověď na dvě otázky: zda SSSR pomůže Československu, jestliže Francie splní spojeneckou povinnost, a zda poskytne pomoc jako člen Společnosti národů. Alexandrovský potvrdil Benešovi, že SSSR tak učiní, pokud se ČSR obrátí na Společnost národů. Sovětský ministr zahraničí Litvinov vystoupil v plénu Společnosti národů na obranu Československa.

20. září SSSR odpověděl kladně na obě otázky. Československá vláda odmítla anglofrancouzský požadavek na odstoupení pohraničního území Německu.

21. září vyslanci Anglie a Francie dali Benešovi ultimatum, aby ČSR odstoupila území, nebo ponechají ČSR svému osudu, tj. anexi ze strany Německa.

22. září obsadily oddíly SS a SA spolu s Henleinem Aš a Cheb.

25. – 26. září se konala francouzská konference v Londýně o způsobu, jak přinutit ČSR ke splnění ultimata a jak dosáhnout dohody s Německem. Hitler pronesl dne 26. září v berlínském sportovním paláci projev, v němž mj. prohlásil: „Zde stojím já a tam pan Beneš. A my jsme dvě různé osoby.“

29. září byla zahájena mnichovská konference, jíž se zúčastnil Hitler, Mussolini, Chamberlain a Daladier.

30. září bylo sděleno československým zástupcům rozhodnutí mnichovské konference, které obsahovalo ještě dalších osm požadavků dohody a tři doplňující prohlášení, vycházející z jednání Hitlera a Chamberlaina v Berchtesgadenu-Berghofu (15. září) a v Godesbergu (22. – 23. září). Mnichovská dohoda stanovila vyklizení českého pohraničí v době od 1. do 10. října, a to ve čtyřech územních úsecích (Šumava, Frýdlantsko, Šluknovsko, Ašsko, severní Morava).

l. října zabralo Polsko oblast Těšínska (865 km2) a 25. října část slovenského území na Oravě a Spiši (221 km2).

4. října nadiktoval Hitler hranice pátého pásma (jižní Morava).

5. října 1938 Edvard Beneš rezignoval a 22. října zemi opustil.
2. listopadu proběhlo arbitrážní jednání ve Vídni, na základě něhož byla jižní část Slovenska (10 307 km2) a část Podkarpatské Rusi (1523 km2) připojena k Maďarsku.

30. listopadu 1938 byl zvolen prezidentem Česko-Slovenska Emil Hácha.

Mnichovskou dohodou ztratilo Československo 41 098 km2, 4 879 000 obyvatel a 33 % průmyslových závodů, většinou průmyslu báňského, sklářského, textilního, papírenského. Kromě toho byly Německu předány pohraniční pevnosti i s dokonalou vojenskou výzbrojí a byly přerušeny nejdůležitější železniční tratě.

Edvard Beneš zastával úřad prezidenta ČSR po abdikaci T. G. Masaryka v prosinci r. 1935; do této funkce byl zvolen i hlasy komunistů. S přerušením (od osudného podzimu 1938) zastával funkci prezidenta až do začátku června 1948, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil. Klíčem k pochopení jeho činnosti v letech 1938-1948 jsou události vedoucí k mnichovské zradě a následnému vynucenému podrobení se diktátu fašistického Německa a jeho spolusignatářů: Itálie, Anglie a Francie.

Do svého zvolení hlavou státu byl Edvard Beneš téměř stále ministrem zahraničních věcí, s výjimkou let 1921-1922, kdy byl předsedou vlády, aby mohl čelit nebezpečí, že bude obnovena v Maďarsku moc Habsburků. Jako politik byl Beneš blízký tehdejší sociální demokracii a bezvěreckému hnutí, pak učení T. G. Masaryka, jehož za první světové války následoval do emigrace a při protihabsburském odboji.

Po svém odchodu do zahraničí stal se Edvard Beneš terčem až nepřiměřené kritiky pravicových i levicových politiků ČSR. Při své racionálnosti a realističnosti v uvažování i jednání byl značným optimistou a člověkem důvěřivým; věřil v možnost korektní součinnosti a dohody. Nebyl přitom ušetřen zklamání. Zhroutila se jeho koncepce předmnichovské republiky; ztroskotala vinou agresivity fašistického Německa a jeho sudetoněmeckých exponentů a proradností západních mocností jako garantů míru a bezpečnosti v Evropě.

Už v době svého exilu onemocněl Beneš vážnou chorobou – arteriosklerózou. Jeho častá vystoupení po znovuzvolení prezidentem ČSR v červnu 1946 byla naléhavými výzvami k svornosti, dělnosti a jednotě, avšak eskalaci vnitřního napětí v důsledku probíhajícího třídního boje nezabránila.

V červenci 1948 byl postižen silným záchvatem mrtvice a zotavoval se v Sezimově Ústí. Po této příhodě zůstalo mu určité postižení v pohybu i v řeči, politického života se už téměř nezúčastňoval.

Dr. Edvard Beneš zemřel 3. září 1948 v Sezimově Ústí, kde je i pochován.

Součástí definitivního rozchodu s mnichovanstvím byla řada vydaných Benešových prezidentských dekretů z let 1944-1946, jež jsou kategoricky odmítány, především politiky Spolkové republiky, sudetoněmeckým landsmanšaftem i jeho mladým dorostem. Tyto kruhy dlouhodobě a důrazně trvají na jejich zrušení.

K problému odsunu Němců zaujal Beneš po jednáních s představiteli USA, Velké Británie a SSSR v rozhovoru s M. C. Mackenziem v květnu 1944 stanovisko, z něhož část Benešových názorů na diskutovanou otázku vyjímáme:

Protože Němci za druhé světové války zničili, co by je snad opravňovalo k soužití s námi, bylo jediným logickým záměrem, že oba národy nemohou žít ve společném státě. Vidíte tedy, že sudetoněmecký problém vytvořili sudetští Němci sami, a to v době, kdy se domnívali, že budou mít vždycky možnost řešit jej pro sebe a po svém.

Na dotaz, jak lze tuto otázku vyřešit prakticky, Beneš odpověděl:

Přiznám, že nevěřím v myšlenku převýchovy Němců. Až budou Němci poraženi, budou sami sebe velmi litovat a nikdo z nich asi nebude chtít jít hned zas do války, avšak myšlenka rasové svrchovanosti je v každém Němci tak hluboko zakořeněna, že se bude musit narodit a zemřít několik generací, než se podaří tento názor vyhladit, a pokud tato víra o svrchovanosti německé rasy žije, budou Němci uvažovat o nové válce, aby svoji svrchovanost prokázali. Nám Čechům je jasno, že s Němci nemůžeme žít. Současně však si nemůžeme hospodářsky a strategicky dovolit, dát jim území, jež během století pronikli. Jsem přesvědčen, že musí od nás každý sudetský Němec, který se nepostavil činně proti nacismu, odejít a že musí odejít hned, jakmile bude Československo znovuzřízeno jako svobodná republika. Kdyby tito Němci u nás zůstali, měli bychom trvalou občanskou válku mezi nimi a Čechy…

Jediným řešením je odsun do Německa. Jednal jsem o tomto odsunu podrobně s Churchillem i Edenem. Britský válečný kabinet přijal myšlenku tohoto odsunu; notifikovali mně také už úředně, že odsun podporují. Diskutoval jsem o něm se Stalinem a s Molotovem. Dal jsem jim zevrubný rozklad o této věci a oni souhlasili. Hovořil jsem o něm s prezidentem Rooseveltem v roce 1943. Říkal mi tehdy: „Z naší strany nebudete mít obtíže. Hned se do toho pusťte a připravte si to.“ Britská dělnická strana naši myšlenku také přijala. Hovořil jsem o navrhovaném odsunu s řadou lidí v Anglii a přes to, že jsou někteří proti odsunu, mám dojem, že jej většina přijímá jako nutnost. (M. C. Mackenzie, Dr. Beneš, str. 428-430).

Odsun německé menšiny schválila postupimská konference nejvyšších představitelů USA, Velké Británie a SSSR v létě 1945.