MILAN BLAHYNKA
Jméno Henryk Jasiczek většině českých čtenářů, snad i na českém Těšínsku, kde básník a redaktor Jasiczek „patřil k nejreprezentativnějším osobnostem“ svého kraje, dnes téměř nic neříká, ač ani čtyřicet let po smrti tohoto vrstevníka Ivana Blatného a Jiřího Ortena (narodil se téhož roku 1919 jako oni) jeho poezie neztratila na své lidské a básnické naléhavosti. Jasiczkův osud byl v mnohém tragický. Trápen i chorobami i stranou, s níž se, chudý bastard, přirozeně ztotožnil, účastnil odboje a pustil do budování světlých zítřků, zemřel degradován na korektora, a když roku 1976 umřel, vedení Polského kulturně-osvětového svazu, který Jasiczek roku 1945 spoluzaložil, zakázalo svým zaměstnancům účast na pohřbu. Ani po roce 1989 se dlouho nedostávalo básníkovi podstatnějšího ocenění. Byť se nepodílel na perzekuci jiných a sám byl postihován, zřejmě vadilo, že dlouho byl upřímný komunista.
A tak monografie HENRYK JASICZEK (Literature&Science, Opava 2016, edice Spisovatelé Těšínska, sv. 2, 270 s.), v níž Libor Martinek (1965) se svou obvyklou důkladností a mnohde důmyslem podává básníkův životopis a v deseti kapitolách přehledně analyzuje Jasiczkovu básnickou tvorbu, její motivy a vývojové proměny i její zvláštní postavení v regionální literatuře Těšínska, průběžně hodnotí překlady Jasiczkovy poezie do češtiny, dále rozbírá autorovu prózu, publicistiku, reportáže, rozhlasové pořady, tvorbu pro děti, humor a také recepci Jasiczkovy tvorby u nás i v Polsku. Namnoze objevné jsou kapitoly o sakrálním a profánním v Jasiczkově lyrice, průzkum vztahu literatury a hudby v básníkově díle (tu Martinek amortizuje své muzikologické školení) a hutná kapitolka o závěru Jasiczkovy tvorby, v níž se ukazuje, jak „souzní s vrcholnou českou poezií“.
Za velkou přednost mám, že autor odolal běžnému zaměňování monografie za apologii, případně ódu a až úzkostlivě se přidržuje hodnověrných pramenů.
V době své první perzekuce u nás Jasiczek dostal nabídku postu šéfredaktora v Polsku; jak svůdné by bylo vydávat odmítnutí takové šance za projev jeho československého vlastenectví, ale Martinek se drží obyčejné reality; prostě konstatuje, že básníkova žena se jen nechtěla stěhovat do průmyslových Katovic.
Martinek vydal v letech 2015-2016 (kromě účasti na pracích kolektivních a kromě překladů) celkem pět knih: svůj spis habilitační Identita v literatuře Těšínska, „vědecký profil a bibliografie“ Jiří Urbanec, a monografie Władysław Sikora, Henryk Jasiczek a Lašsko-evropský básník Óndra Łysohorsky .V nich shrnuje výsledky nejen svých vlastních analýz tvorby, ale i kriticky probírá literaturu o autorovi a opírá se o své mnohaleté bádání v archivech veřejných a soukromých, o výsledky svých pátrání u pamětníků a o korespondenci jen zčásti už vydanou. Z těch pěti knih jsou tři (včetně monografie o Jasiczkovi) ve větším formátu (145 x 220 mm), navíc sázeny drobným písmem (text garmondem, poznámky petitem), takže celkem 1133 hustě potištěných stran vydaných během pouhých dvou let vzbuzuje respekt a jistě i závist, jaká není na místě. Nejde jen o to, že v těch pěti knihách se zúročila úmorná přípravná práce víc než dvou desetiletí, a to při úvazku vysokoškolského pedagoga, ale snad každý ví, jaké úsilí je dnes třeba vynaložit, aby se našly finanční prostředky na knižní vydání.
Martinkovi se podařilo splatit velký dluh a jeho monografie snad probudí vydavatelský a čtenářský zájem o Jasiczkovo dílo.
A nakonec povzdech: kolik českých básníků má takovou rozměrnou a důkladnou monografii, jaké vycházejí v edici Spisovatelé Těšínska?