ALEXEJ MIKULÁŠEK

Říká se o dobrých básnících, že jejich díla mohou „spát“ dlouhá desetiletí, ale až nadejde jejich čas, jejich verše znovu ožijí, obrodí se, čtenáři v nich objeví nové hodnoty a doba samu sebe. Opětovné edice děl nebo výbory z nich jsou vítanou příležitostí k tomu, aby čtenář konfrontoval svoji zkušenost s „básníkovou“, aby vstoupil s ním do nového, nekončícího dialogu, který se bude lišit od komunikace vedené řekněme před padesáti, sty nebo dokonce tisíci lety. To platí obecně a veškeré snahy o „jedině správné čtení“ o tom svědčí příliš okatě: podporované kdysi potřebou spásy duše a vůlí k „větší cti a slávě Boží“, později národně obrozeneckým zájmem („Čechové jsou národ dobrý…“) po mantru třídního vidění a dnes tupou antikomunistickou omezenost, anebo prostě jen paranoidní strach sycený neznalostí elementárních dějinných faktů, resp. jejich „jedině správným čtením“.

Tyto elementární skutečnosti si uvědomujeme nejen tehdy, když otevíráme stará i starší čísla časopisů nebo knih s jejich paratexty a s jejich různými interpretacemi a „aktualizacemi“. Vkrádá se i do četby knihy, kterou nedávno vydalo nakladatelství Kmen (Křenovice, 2017), edičně ji připravil a doslovem opatřil vynikající český básník Vladimír Janovic; vyšla (jako vždy) v pečlivé redakční úpravě a s ilustracemi Ivany Blahutové. Nese název ROZEKLANÝ ČAS (ISBN 978-80-906212-7-5, 95 str.) a podtitul Výbor z poezie: poslední výbor z Bonnovy tvorby vyšel v roce 1995 (nesl název Dozpěv) a je beznadějně vyprodaný. A totéž samozřejmě platí i pro souborné vydání Bonnova díla (z roku 1947). Podtrženo a sečteno: jde teprve o třetí knižní svazek Bonnovy poezie vydaný v posledních sedmdesáti letech.

Vydání knihy finančně podpořila Nadace Židovské obce v Praze.

Bonnovy verše se čtou někdy jako „vývojový článek“ literárně historického řetězce děl, textů, motivů a témat, žánrů a forem, který jako mytický had Urovoros, třebas tisícihlavý, živí se sám sebou…, rozmnožuje se sám sebou…, ke svému pochopení potřebuje jen znalost předchozí literární „tradice“, tedy předcházejících článků řetězce, na něž navazuje. A tak je Bonn – v tomto pojetí – příslušníkem generace třebas ortenovské, jistě generace navazující na Jiřího Wolkera a vyrůstající pod patronací Františka Halase.

Byl někým ovlivněn (F. Šrámek, K. Toman, J. Wolker, J. Hora, F. Halas, R. M. Rilke), byl tím, jenž cosi předznamenal, aktualizoval a inicioval. V jiném čtení je básník obrazem a zrcadlem doby, výrazem své kultury a také etnicity (náboženské víry či šíře spirituality), a protože Hanuš Bonn byl česko-židovský básník, je vše v jeho díle jakoby jen (anebo především) zrcadlem onoho česko-židovství, nebo českého židovství, jakýmsi literárním „příspěvkem“ k němu, a současně svědectvím a předznamenáním holocaustu (a dodejme, že Hanuš Bonn byl neklamně obětí protižidovských rasových zákonů, zemřel r. 1941 v Mauthausenu ve věku osmadvaceti let).

Oba způsoby čtení, ten strukturalistický i snad kulturologický, jsou možné, nelze je popřít, ale jsou také neklamně vnější, cosi jen ilustrující, jednostranné. Jistě ochotně po nich sáhne škola nebo nějaký žurnál; dobře se učí a dobře se o nich čte.

Vladimír Janovic coby editor svazku (podle vlastních slov se opíral o Dílo Hanuše Bonna, které vyšlo dva roky po válce v pražském nakladatelství Václav Petr, v ediční úpravě Jiřího Valji a s předmluvou Václava Černého) vnímal Bonnovy verše jinak. Ale jistě v souladu se svou vlastní poetikou, spojující symbolistní prvky s impresivními, abstrakci s konkrétním zážitkem, vertikálu s horizontálou života, jednotu v substanciální rozpornosti. Vybrané básně tomu nasvědčují, proto čteme jednoho básníka tak trochu očima toho druhého, což je v dějinách literatury cosi dost častého. V konečné instanci však i tehdy záleží na každém z nás, jakou cestu k hodnotám najdeme a kolik z literárního textu jsme schopni „vydestilovat“, slovesně si pro sebe zhmotnit, poznat, čím nás dílo obohacuje.

Vladimír Janovic tedy pochopitelně vybral z Bonnova odkazu, nevelkého rozsahem, neboť tvoří dvě básnické knihy (z nichž jedna je výbor z poezie „přírodních národů“) a několik porůznu publikovaných veršů, právě ty verše, které mu byly nejbližší: od zdánlivě jen naivistické básně Patnáctiletý z roku 1928 až po půvabný lyrický monolog z roku 1940 nazvaný Sedmnáctiletá: „A když tě líbám / svým dechem / tě oddaluji“ (s. 82).

Bonn je asi emotivně vnímavější a melodičtější básník než Janovic (srov. jen hudební inspirace básní i jejich motiviku, názvy jako Trojzvuk, Hudbě, Nokturno ad.), ale v jiných ohledech oba kongeniální básníci vymezují např. lidské bytí jako prostor, krajinu, místo či dům, tedy částečně podobným způsobem a s podobným efektem – jako když František Halas chtěl, aby slza byla „voda, co je sama“.

Bez ohledu na dobu vzniku je jasná nadčasovost Bonnových pohledů/vhledů do základních situací lidského života, i na naše právě současné rozdělení, míjení a mlčení (b. Tíseň), na rozpor mezi nadějným patosem ozvučeným chorálem a chrabře se nesoucím – a silou zrady (b. Úzkost). Uprostřed věčnosti se čas nechápavě „zhlíží v nestálosti naší“ (s. 75).

Vedle hudebních motivů, rytmu a rýmů najdeme malebné vizuální či konkrétně krajinné obrázky, srov. např. báseň Pastel, v níž jambický verš a rafinovaný rým doprovázejí vjem poryvu hladiny a dojem pršky vln, jejich třpyt, ale také vidíme cosi jako dým, jenž vystupuje „z natí zasněných“ až „k viničným kopcům“. Básnická skutečnost se jeví jako symbióza motivů přírodních a existenciálních, průmět obav, tíže zmučeného lidského snu a samoty, kdy „v předsíňkách srdce člověkova / ozvěna její sobě přebývá“ (s. 72). Básník jen tuší, že „snad zjeveny jsou již skutkové dnů příštích / a pro trpké hrozny údělu našeho / číš vinná připravena“ (s. 71), což je i v těchto narážkách výraz obecně lidského pocitu, jakkoli v březnu roku 1939, kdy byla báseň Uprostřed věčnosti dopsána (Bonn měl ve zvyku své básně datovat) je nesporně i prorocky vizionářská.

To Vojenský hřbitov, tištěný v knize bílým písmem na černé ploše, je jistě reflexe válečných jatek z let 1914 až 1918 (částečně zesměšněných, částečně přízračných, a hlavně viděných jako absurdní např. Jaroslavem Haškem), ale zde mrtví jinak promlouvají než z náhrobních nápisů, protože „jinak toužili jsme patřit zemí té“ (s. 68), statečným vojínům „rubáš neušili / pro takový klam“ (s. 69). A báseň Žalm (z listopadu roku 1938) by možná překvapila dnešní omezence a „selfí“ narcisy, kteří se zhlédli ve svých předsudcích a v sobě samých, odbojnou a sociálně kritickou notou. Klam a předstírání ani hladové nenasytí, sklopené oči a výmluvy nepřesvědčí. A úděl básníka? „Ty ale, básníku, křikloune marnotratný, / miláčku průvanu všelikého, / zpívej tamtěm svůj světelný sen“ (s. 67). Ale dnes nikdo nechce vidět, že jsme všichni a ve všem „bědný lid“ a že „bratrství je mezi námi“, jak napsal Karel Toman v básni Cizí píseň: tyto verše vetkl Bonn coby motto své básně.

Slyšené a viděné se v Bonnově světě prostupuje, snad na sebe i replikuje, jistě se metaforicky doplňuje. Symbol ozvučuje a skrývá zárodky příštího života, je těhotný významy a jejich tancem. Ale to už záleží nejvíce na čtenáři, bude-li chtít vidět v textu potvrzení některého ze svých předpokladů (před-soudů, předsudků), nebo cosi více. Vždyť v „šumění vln se třpytí Mléčná dráha“ (b. Beethoven) pro všechny, kdo chtějí vidět a slyšet, a když „z mých němých rtů Pán píseň vykřesává / a šeptá mi o nových pevninách“ (tamtéž), je právě hlas básníka oním průvodcem cizinců po nových krajinách, po novém Stvoření. Tom uměleckém, slovesném. Četba je opravdu nekončící dialog a předpokládá naše spolupůsobení na smysl díla!