ALENA D. OTMY

Stála na mostě před Bodemuseem.

Vlasy holubičí šedi spuštěné do obličeje vlály v mírném jarním větru, který jí ochlazoval horké čelo. Nevěděla, proč, ale celé tělo hořelo žárem. Sledovala hladinu vody a přemýšlela, kolik má asi stupňů. Na tmavé hladině se odráželo nebe, lodě s turisty projížděly, i když celý Berlín ještě spal. Byla neděle ráno.

Dobře jí nebylo, poprvé a naposled se jí podařilo dostat se do Berghainu.

Podivný cíl všech návštěvníků tohohle města obráceného naruby.

Stromy kolem Sprévy se pomalu odívaly do zeleně, velice pomalu, pupeny teprve rašily na holých větvích.

Musela mít teplotu. Anebo horečku způsobovalo množství drog, které včera nedopatřením zkusila. Už si nepamatovala, jestli to bylo dobrovolně nebo si jen někdo chtěl zpříjemnit večer milostným dobrodružstvím.

V levé ruce svírala poloprázdnou láhev Berliner Kindl, pomalu, aniž by spustila zrak z čeřící se vody, přisunula láhev ke rtům a jedním mocným hltem zbytek dopila. Samá pěna a ani ta nezchladila hrdlo. Otřásla se odporem. Pivo v 9 ráno… Tohle by ještě před půl rokem neudělala. Naopak by to považovala za vrchol zhůvěřilosti.

Tolik se toho změnilo za těch pár měsíců, co se přistěhovala do Berlína. Ale jako by v tom městě ani pořádně nebyla anebo ji město ještě plně nepřijalo. Stala se jen součástí podivné časové bubliny, v které nikdo nepracuje, nikdo nestárne a párty je nekonečná. Čas tady plynul nějak jinak.

Muzeum bylo ještě zavřené, takže ji nikdo neobtěžoval, žádní stupidní turisti se selfie tyčkami, kteří by se fotili na mostě s televizní věží v pozadí. Jen zmatený japonský pár se díval na tabuli oznamující otvírací dobu muzea. Otočila se zpátky k výhledu na vodu.

Bylo zataženo, a tak jí aspoň slunce svou arogancí nepřipomínalo, že by měla být někde jinde, kde by její život mohl mít třeba i nějaký smysl.

Ospalým okem, které tížila váha řasenky, se podívala na předloktí pravé ruky. Všimla si tří razítek. Jedno malé ve tvaru srdce, další s nápisem HAHA a třetí, které už bylo rozmazané. „Takže tři”, napadlo ji. Pamatovala si jen dva kluby, v kterých včera utrácela svou těžce vydobytou minimální mzdu.

Snažila se rozpomenout, kde všude včera byla. Večeře kolem deváté s pár přáteli, lahváč v jedné hospodě, lahváč v druhé hospodě (anebo v té samé, jen v jiné místnosti), Klub der Visioneere a potom Berghain… a potom? Počty neseděly. Ale snad ani nechtěla vědět, kde všude byla. A hlavně s kým. U prvního a druhého piva si ještě pamatovala známé tváře, ale u těch dalších už si nechala platit. Bylo jí zle a nebylo to jen ze špatného piva, ačkoliv pivo jí v Berlíně nikdy nechutnalo. Nechápala, proč ho vůbec pije, ale už byla příliš ponořená do svého vlastního alibismu na to, aby si hledala skutečný a racionální důvod, proč se toho věčného kolotoče vzdát. Zůstat a pít bylo až příliš opojné. A jednoduché, především jednoduché.

Ohlédla se ještě jednou za záda, jestli za ní přeci jen nikdo nestojí a když se ujistila, že ne, mrštila lahví od piva vší silou do kalné vody. Další věc, která by ji nikdy dřív nenapadla udělat, ale tady to bylo jaksi v pořádku.

Na svůj odraz na hladině neviděla, ale představovala si ho. Malá, vyhublá, vlasy dlouhé do pasu, propadlé tváře, bledé, řasenka rozmazaná. A oči, které sem tam zářily nadšením, byly najednou rudé, nevyspané, opuchlé. Střízlivějící.

Všichni věděli, že pod tou vodou něco je, ale báli se o tom mluvit. Už slyšela spoustu historek o nacistických bunkrech nebo tajných tunelech kopaných v promočené půdě, které měly napomoci s převáděním obyvatel Východního města do Západního města. Někdy měly sloužit pro špionáž, ale všechny strany se tuhle verzi snažily ze všech sil popírat.

Napadlo ji, co když tam někdo uvízl? Někdo z těch lidí, kteří chtěli utéct někam jinam než tam, odkud pocházeli?

Říkala si, proč vlastně ona chtěla utéct z místa, z kterého přišla? Ale rychle tyhle myšlenky potlačila, jak nejrychleji to šlo. Každý tak občas uvažoval a zpravidla to k ničemu nevedlo, jen k morální kocovině, depresi, v horším případě k nostalgickému smutku po domově. A ten byl daleko a už nebyl domovem. Potřebovala pivo, ale nebylo kde si ho opatřit. Stála na mostě, všude kolem jen voda. Voda! Tu by potřebovala! Ta by ji sice z morální i tělesné kocoviny nedostala, ale mohla by napomoci zmírnit horečku.

Dívala se na hladinu a uvažovala nad všemi těmi historkami, které už slyšela o kanálech. V Amsterdamu viděla, jak jeden takový čistí. Obrovský magnet visící na řetězu na paži buldozeru se spustil s pomalým hučením do vody, nepatrnou chvíli zůstal stát a potom se pomalu, oko po oku, vysunul zase nad hladinu a s sebou táhl všechen hnus a bordel z podvodního světa. Tehdy ji zaujalo především téměř neporušené kolo, které se spolu s magnetem pomalu vylouplo nad hladinu. Podobné čištění ale v Berlíně nikdy neviděla. V Amsterdamu je asi větší bordel…

Nejradši měla historku o podvodním nacistickém skladu v Treptower Parku. Göring údajně nechal pod vodní nádrží, kde se dnes točí všechny okružní lodě, vybudovat laboratoř a sklad, v kterém se uchovávalo zlato pro pozdější použití. Před příchodem Sovětů nechal zlato převézt bůhvíkam (tvrdí se, že do Teutonburského lesa… haha) a sklad nechal zatopit. Znělo to dost absurdně, ale z absurdit je složen tento svět.

Vítr se ochlazoval, měla na sobě jen lehký tmavomodrý integrační kabát, žádnou čepici, rukavice, nic. Šálu měla, ale asi ji někde ztratila při přesunech. Vysušené ruce si schovala do kapes, kde tančící prsty našly pár centů. Hotová výhra.

Dívala se na hladinu vody čím dál uhranutěji a žíznivěji. Co by teď dala i za to odporný Berliner Kindl! Představovala si, že je léto, že se válí na břehu Weissensee, je jí teplo a Berlín už zase voní svobodou a inspirací. V zimě to bylo úplně jiné město a ti, kteří si to mohli dovolit, v říjnu odjeli daleko a v květnu se zase vraceli. Město si své lidi vybíralo a volalo je jako Sirény. I ona slyšela před rokem volání a bezelstně se vydala tím směrem. Ještě si pořád nebyla jistá, jak moc toho činu litovala.

I voda ji lákala a tehdy poprvé ji napadlo, jak elegantně vyřešit všechny problémy, které ji v ten moment a všechny ostatní momenty uváděly v agónii.

Skoč”, slyšela ten známý hlas, „a horečka přestane”.

Musela být ještě mimo, ale to nemohla vědět. Co si vůbec včera dala? Trávu, to si pamatovala. Kokain, to si taky pamatovala. A co dál?

Ale tady? Proboha, proč by měla skočit zrovna tady? Jak hluboký ten kanál musel být? Určitě víc než v Amsterdamu, tři nebo čtyři metry? Nikdy ji nenapadlo si to zjistit. A navíc, byla dobrá plavkyně. I když to už možná taky neplatilo. Je to dlouho, co opravdu plavala. Válení se u jezera v létě a občasné přeplavání od jednoho břehu k druhému prsama bez brýlí a navíc s hlavou vztyčenou, to se vážně jako plavání nepočítá. Takže by její domnělé umění vlastně nemuselo být až tak na obtíž.

Hlavou jí projela představa o vzduchových kapsách, jaké se nachází v zatopených dolech. Když plavete daleko do středu vodní plochy a potopíte se hluboko, může vás pohltit vzduchová kapsa. Nikdy sice neslyšela o někom, koho by takový smutný osud potkal a ani to sama nechtěla nikdy zjišťovat.

Ale teď ji to zajímalo. Co když skočí, pohltí ji vzduchová kapsa a bude s ní klesat až ke dnu kanálu. A třeba taky zjistí, že kanál je mnohem hlubší. Vždyť je to koneckonců řeka. Anebo je to třeba úplně jinak a ve vzduchové kapse se povalí kanálem, po jeho bahnitém a špinavém dně, až nakonec dorazí do moře. Teče vůbec Spréva do moře?

Věděla toho najednou příliš málo…

Nadechla se a se zatajeným dechem skočila…