MILAN BLAHYNKA

Možná bych měl s recenzí poslední knížky, kterou Marcella Marboe napsala a nazvala titulem dlouhým jak Lovosice, se svými otázkami k UTRPENÍ DOCENTA H. aneb JAK (NE)ZVLÁDNOUT MANŽELKU A JINÁ ZVÍŘATA, DÍL I., LOV A DOMESTIKACE (Oftis, Ústí nad Orlicí 2016), trpělivě počkat, až vyjde i druhý díl, o němž předpokládám, že – jak je tomu u autorky téměř pravidlem – přinese překvapení. Jenže trpělivost, kterou rád doporučuji jako babičku moudrosti jiným, není na místě, když už první díl pěkně provokuje a má své překvapivě selankovité vyústění.

Vypravěčka Utrpení je, jak se praví na zadní desce, „zvířatomilná“, a to do té míry, že domácí mazlíčci, natahaní za tiché bezmocné hrůzy manžela do domácnosti, smí všechno a celý dům i zahradu neustále neuvěřitelně devastují, zkrátka chovají se tak jako v některých rodinách nedotknutelné děti. Že by autorka, známá jako apoštolka tolerance a dokonce obdivu k jinakosti, najednou připustila, že vše má své meze a chtěla se vysmát smyslu pro jinakost dovedenému ad absurdum. Tedy sebeparodie?

Vypravěčka o sobě ironicky říká, že je „nejchytřejší na světě (samozřejmě vedle docenta H.)“, ale jako holčička byla „neobyčejně ošklivá“, a navzdory útěchám, že z toho vyroste, ve čtrnácti „stále nic“, najednou zkrásní, když se zamiluje. A ráda se dává do řečí s lidmi, „ale i se zvířaty, stromy, květinami“. A zvířata se nejen snášejí, ačkoli vesele kočkují, ale dokonce brání své lidské kamarády. Tedy pohádka?

Vypravěčka se ukáže jako „přirozený sportovní talent“ a její poprsí, toť „pýcha atletického oddílu Dynamo Pardubice“ a „nic netušící docent H.“ byl podle zadní desky knihy, „zaslepen jejími ženskými fyzickými přednostmi“, které podle kapitoly Podrbat se na levém uchu pravou nohou ji kvalifikují stát se „jednou z modelek katalogu Magnet“. Tedy stránka do bulváru?

Vypravěčka přitáhne do domu zvíře domněle nabízené zadarmo (hodný docent vyplázne laskavým dárcům čtyři tisícovky jako příspěvek na krmení štěněte za první tři měsíce), sbírá a zachraňuje nalezence, stále poškozovaná a ničená domácnost se pořád maluje, obnovuje, zvěř včetně škodné nutně jde do peněz, o nichž už nepadne slovo, zkrátka pohádka, ale ač vypravěčka „zase pilně učí“ a sem tam dostane „drobný honorář za své psaní“ a sem tam přispějí i prarodiče, náhle „stejně tohle všechno dohromady s hubeným docentských platem nestačí“. A je třeba hledat přivýdělek. Tedy realistická povídka?

Kapitola Aby byla o posvícení nějaká legrace a další o vykutálených příbuzných jsou grotesky. A kdo neví, že Marcella Marboe je Hrabicová, tj. H. jako její docent, doví se to na přebalu, a tak čtenář nemůže neztotožňovat vypravěčku, o níž babička opakovaně nepravdivě říká, že „naše Marcelinka, to je kuchařinka“, s autorkou, ve vypravěččině Helze Helušce nemůže z dedikace „dceři Helze“ na titulním listě nevidět autorčino dítě. Tedy klíčový román i jakási autorčina rodinná kronika?

Vnucuje se nálepka: postmoderna. Kam vás vede, miláčkové! Ignorovat školácké škatulkování je dávné přání a konání pravých básníků. Básník Podivuhodného kouzelníka se před dvaadevadesáti lety drze ptal, proč by nemohl napsat jednou nelogické drama, podruhé úplný realism, potřetí romantický příběh atd. a „proč ne tohle všecko třeba v jednom jediném díle“.

To je prozatímní odpověď na otázku z názvu recenze. A mezi námi: MM provokuje: raduje-li se ze všech alotrií svého zvěřince (a snáší-li je nebohý docent), neměl by čtenář snést žánrový a stylistický koktejl její knížky a radovat se z ní?