ZDENĚK HRABICA

Je mi smutno, každý dobře ví, že nezmůžu vůbec nic. Nemohu hořekovat, že mi do hlavy má krajanka vlévá optimismus, že žijeme v dané chvíli, jako jsme nežili nikdy; přestože drahná léta pobírala z politiky měsíčně statisíce. Pravda, nebyla a není sama. Nemohu odporovat, že vzhledem k průměrným platům si můžeme nakoupit o hodně více kostek másla, než když do nás zloduchové cpali sádlo a špek. Chválím jednu krásnou herečku, které zběsilci za její účast na pražském studentském Majálesu urvali mládí; nakonec vstoupila do KSČ a jejím ručitelem byl skvělý režisér prof. Antonín Kachlík. Nelitovala, že chvíli pracovala ne hlasem ani tváří, ale rukama. Nechápu mladého a talentovaného umělce, který si v reklamě naříká, že jeho máma kdysi musela před studiem nějakou dobu lepit podrážky, aby si vylepšila kádrový posudek. Opovrhuji těmi, kdož se chrání tím, že se nikdy s ničím a s nikým nezapletli a byli čistí jako běloba kremžská. Když předtím dosyta žrali a mlaskali. Je mi smutno, když nezanedbatelný autor dálkových rozhovorů, vystudovaný v lavicích Vysoké školy ÚV Komsomolu v Moskvě, dal po emigraci do západního Německa v osmdesátých letech minulého století své poznatky ze SSSR Spolkové zpravodajské službě. A nyní v televizním pořadu GEN lustruje se vztyčenou hlavou novodobé prezidenty: Havel dal prostor stavbě Tančícímu domu, Klaus zakázal stavbu velkolepé Kaplického knihovny-Chobotnici a Zeman zřídil zátarasy v prostorách Pražského hradu.

Čo bolo, to bolo, terazky som majorom!

Nemohu zabránit bezbřehé svobodě pro někoho, ne pro každého, v níž si dneska již připadám jako v Protektorátu Böhmen und Mähren, když moderátor internetového serveru zpovídá jednoho ze stále neoceněných. Koná na místě v Německu, v němž si „hrdinové“ prostříleli cestu z pekla do ráje. Armáda jim v zemi bez suverénní armády dává prostor ve svém muzeu, zatím o jiné už dávno krutě potlačila.

A stejně se nic neděje.

Všelijaké režimem povolené buňky se chvějí a bojí se hlučně protestovat, neboť jim bylo dáno uždibovat aspoň drobek ze zcizeného bochníku.

Ale stejně mi to všechno připadá jako klid před velkou bouří, nebo jako noční odhodlání při dělostřelecké přípravě, kdy nikdo pořádně neví, co z toho všeho nakonec bude.