MILOŠ PROŠEK
Zakrátko tomu budou tři desítky let: na pražské Národní třídě panovala v tom okamžiku podvečerní, dosud však slunečná, předjarní atmosféra. I já jsem využil tohoto zlomku času ke krátké procházce. Když se můj zrak stočil k souboru zdejších skvostných secesních budov, zaznamenal jsem tvář mého dlouholetého kolegy, s nímž jsem se neviděl dva roky: Karel Misař právě vycházel z tehdy široce známého knihkupectví nakladatelství Československý spisovatel.
Vykračoval si, jak měl ve zvyku: beze spěchu – rozvážně, se zájmem o prostředí, v němž se nacházel. Když se naše pohledy vzápětí setkaly, rozjasnila se Karlova tvář úsměvem, z něhož bylo možné vyčíst blízké osobní, kolegiálně přátelské vztahy.
V oné chvíli jsem se mohl přenést o dobrých dvacet let zpět. – Bylo to v prvé polovině šedesátých let; ačkoli s Karlem Misařem jsem se do té doby osobně nesetkal, svým způsobem jsem ho přece jen už tehdy poměrně dobře znal: jako začínajícího spisovatele (v oné době stále ještě působícího v profesi učitele), publicistu razícího si cestu k široké čtenářské veřejnosti, posléze redaktora Československého rozhlasu oslovujícího zejména mladé posluchače (Misařovo jméno tenkrát vešlo ve známost především v souvislosti s až extrémně populárním rozhlasáckým Mikrofórem, u jehož zrodu Karel – spolu s několika svými kolegy – stál. Posléze Karel Misař zakotvil v redakci legendárního „podpultového“ měsíčníku Plamen. Jako redaktora pro oblast prózy si ho sem přivedl názorově obdobně naladěný šéfredaktor Jiří Hájek. Brzy se pak dostavily události či chvíle, v nichž jsem se mohl seznámit s Karlem nejen zprostředkovaně, ale na řadu dalších let osobně.
Nastupovali jsme tehdy do právě znovuzrozené redakce kulturně-politického časopisu – fučíkovské Tvorby. Karel Misař tu převzal na sebe – po několikaletých zkušenostech z působení v plameňácké redakci – povinnosti vyplývající ze vzniku tvorbácké literární přílohy zvané LUK. Ani dnes není obtížné, jak jsem to už nedávno připomenul, rozluštit tuto zkratku: Literatura-Umění-Kultura. Nyní se s ní setkáváme v záhlaví současného týdeníku Unie českých spisovatelů.
Na redakčních poradách Tvorby, jak se pamatuji, Karel Misař toho moc nenamluvil – vždy však byl takový, jak jsem si ho představoval už při dřívější četbě jeho textů v mých oblíbených časopisech či denících: výrazově co nejúspornější a co nejkonkrétnější. I z psaného textu byla zřejmá jeho perfektní připravenost na dialog s potenciálním čtenářem. I touto cestou jsem jej poznával jako člověka vědoucího, do dálky zahleděného, jemným, osobitě ironickým nadhledem se vyznačujícího autora, který vždy ovšem stranil (při veškeré kritičnosti vůči té či oné zobrazované postavě) svému hlavnímu hrdinovi – prostému, ne vždy snadno žijícímu člověku.
To vše mne napadá právě teď, kdy stojím se svým kolegou u zastávky tramvaje na pražské Národní třídě. Co tedy dál – co s načatým podvečerem, čeká-li dnes Karla ještě cosi, co už nelze odložit? Slibujeme si tedy další setkání. Snad to bude v prostředí „mělničky“ – blízké vinárničky, kterou můj přítel pocházející z vinorodé oblasti „zlatého pruhu země české“ tak dobře zná. Určitě tu najdeme při opakovaném setkání chvíle, kdy si připomeneme i jiná vzájemná setkání, byť by to tenkrát bylo v poněkud prozaičtěji vyhlížejících redakčních pracovnách Tvorby! Právě tam jsme se dál poznávali, když se naše řeč stočila třeba k nedávno v Tvorbě zveřejněným nebo teprve chystaným textům. Právě při zmíněných tvorbáckých posezeních jsem si mnohokrát uvědomil, co všechno nás nás spojuje – přes veškeré rozdíly dané naším dřívějším pracovním zařazením, Karlovou i mou povahou…
Máme si tedy příště co říct – a nepůjde jen o vzpomínky! V načatém podvečeru jsme pak přece jen pokračovali, pokud nám to čas stále ještě dovoloval, alespoň žhavou aktualitou, která vznikla shodou okolností právě v nedaleké budově nakladatelství československých spisovatelů. Šlo o vydání netradičně koncipované knihy. Její spoluautoři – Karel Misař a Miloš Pohorský, literární teoretik a publicista, který (obdobně jako Karel) působil po nějaký čas také ve filmové dramaturgii, ji pojmenovali v roce 1987 vskutku nezvykle: Smutek a naděje románu.
Čekali byste objemný svazek, zabírající v rozsáhlé knihovně prostor víc než úctyhodný? Omyl! Jde o přibližně stostránkovou publikaci, vznikající ovšem, jak jsem vyrozuměl při pokračujícím setkání s Karlem, přibližně deset let. Své stopy tu svým způsobem zanechali i další známí autoři – Jan Otčenášek a Vladimír Páral.
Tato publikace v mnohém ozřejmuje i vlastní Misařovu nepříliš širokou literární tvorbu! Na prstech jedné ruky byste napočítali Karlovy romány, k nimž však nepochybně patří už jeho pozoruhodná prvotina – soubor povídek či novel, vydaných pod názvem U nás je klid. (Pozoruhodná je tato kniha už tím, jaký neklid, potenciální konflikt a rozporný ohlas vyvolala už v prvé polovině šedesátých let, kdy Misař pracoval zprvu jako učitel na severu Čech.)
Budiž ovšem i v souvislosti s knižně spíše skromnějším rozsahem Karlových textů ještě jednou připomenuta Misařova široká časopisecká, myšlenkově bohatá tvorba, kdy autorovo jméno vstupovalo do vědomí čtenářů stále častěji, obsahově naléhavěji.
Stranou pozornosti nelze ponechat ani další skutečnost: dva romány Karla Misaře posloužily ve své době jako předloha k vzniku dvou úspěšných českých filmů. A to určitě není všechno! Opravdového znovuzrození by se dnes mohl dočkat i jednou už zmíněný soubor novel z počátků Misařovy literární tvorby. S ním by pak získala „druhý život“ kupříkladu i postava jakéhosi německého hraběte obývajícího zámeček v jakémsi severočeském maloměstě. V dnešních souvislostech by se tu určitě ke slovu mohli dostat také další „hráči“: místní kovář nebo i jiní jedinci. A co by mohlo být obzvlášť zajímavé, autorem určitě nepředpokládané – na své by si zde nepochybně mohli z obecnějšího hlediska přijít (se svými protichůdnými názory či argumenty) lidé typu Václava Havla, Václava Klause či Miloše Zemana…
Ačkoli od vydání Misařovy a Pohorského studie objasňující čtenářům (ve znásobené míře však také tvůrcům) proces vzniku a posléze i působení románu uplynulo třicetiletí, nelze říci, že by pozbyla na své aktuálnosti. Řečeno obrazně i doslova, kdo tuto nabízenou možnost využije, stane se svědkem (a posléze i „konzumentem“) myšlenkového hodokvasu. Není toho málo, čeho by si měl na této hostině všimnout a čemu by se tu mohl třeba i přiučit! Nepochybně sem rovněž patří Karlovo umění vyjádřit se na malém prostoru k problému, na nějž by jinému autorovi nestačilo byť i seberozměrnější „plátno“.
V našich tvorbáckých posezeních se takovým příkladem stalo to, čeho si Karel – jako pohotový pozorovatel, vždy a všude přítomný reportér – všimnul při své v reportáži zmíněné procházce menším městem: z dálky tu na něj zářily barvy na obnovené fasádě jakési budovy. Čím blíž k ní přicházel, tím čitelněji vyvstávalo před jeho zrakem to, co bylo na fasádě původně zachyceno o mnoho let dřív – výrazný rozdíl se zde obracel vůči chodcům víc než výmluvně…
Nebo jiný příklad z reportérovy a spisovatelovy všímavosti či pohotovosti – pochází z románu Pasťák: vychovatel chlapců z domova mládeže se usadí se svým přítelem v oblíbené hospůdce. Z tehdejšího „rozhlasu po drátě“ zaznívají písničky; diference jejich „státotvorně“ motivovaného textu a toho, co se děje v „lokále“, tu opět jsou víc než výmluvné! Všechno, co se zde ve „vzácné disharmonii“ právě odehrává, vede posléze k důsledku: k divoké bitce v předsálí hospodského lokálu. Opravdové řešení by mohlo nastat až v situaci, kdy dojde k odstranění dobového, formalismem poznamenaného schématu.
Nám však nyní zbývá návrat ke knize věnované smutku a naději románu. – Určitě stojí za zamyšlení jedna z myšlenek, která je v souvislosti s osobností Karla Misaře obzvlášť naléhavá. Jde o pokus o určitou kategorizaci různých typů spisovatelů. Málo je těch, kteří se ve své tvorbě nespokojí s poněkud mělkým vyprávěním – s pouhým přiblížením nejrůznějších životních osudů, křižovatek, uskutečněných či promarněných cest, menších či dalekosáhlejších životních záměrů.
Schopnost vyprávět či převyprávět samozřejmě nelze podcenit – sama o sobě představuje velké umění! Ani Karel Misař a Miloš Pohorský toto umění v žádném případě nepodcenili. Zároveň však už před dvaceti lety upozornili na problém, který dnes zřejmě cítí i další jejich kolegové a také mnozí čtenáři, jimž jde nyní, v naší nadmíru složité době, o mnohem víc: nedostává se spisovatelů-filozofů, sociologů, psychologů, s jejichž tvorbou jsou spojeny určité životní hodnoty – nikoli tedy pouhopouhé, více či méně složité vyprávění. Právě sepětí spisovatelova umění s určitou, tvůrcem aktivně prožívanou životní filozofií vytváří totiž ono ovzduší, kdy prostřednictvím individuálních osudů začíná vystupovat před našima očima pravda o životě společnosti ve zcela určité době.
Takové okamžiky jsem prožíval i při čtení textů Karla Misaře, z nichž bych chtěl zmínit román Plavba na stéble trávy. O příčinách společenského pohybu v šedesátých letech se tu možná dozvíme mnohem víc, než by se nám mohlo v prvé chvíli jen zdát. Podaří-li se to, dostáváme se zároveň k poznání, jak se vlastně začíná rodit to, čemu se říká velký sociální román.
Karel Misař a Miloš Pohorský se zamýšleli ve své studii nad takovou nadějí. Můj přítel na ni reagoval obzvlášť aktivně – i při našem setkání před téměř třiceti lety opakoval to, co zůstalo zachováno v Československém spisovateli vydané knize: jeho osobní ctižádostí se stalo napsání velkého společenského románu! Tak se uzavíralo i naše takřka hodinové setkání…
Rozvážným krokem se pak Karel ubíral od refýže tramvaje do budoucnosti. Nemohl jsem tušit, že jeho životní plán (a s ním tedy i naše dohodnuté setkání) se už neuskuteční. Škoda – přeškoda (i s ohledem na to, co následovalo). Chci však věřit, že Misařovo odhodlání (a jeho reálné životní usilování) najde své dědice. Neznám je – posmutnělý, do dálky směřující Karlův úsměv, v němž jako by se zračilo i určité tajemství, však k tomu vybízí.