VLADIMÍR STIBOR

Ranní polibek

Podle země původu,

nikdo mi to neodpáře, jsem odjinud;

bolí mě na prsou, napadám na nohu

a všechno vzdát mi brání stud.

Příběhy, v nichž na louce pod lesem

tma nadzvedávala deky poutníků,

balí se do nich mlžné rty se svým údělem,

meze plné divizen, křídla střevlíků.

Země neklidu, když se k tobě vracím, to je tvá tvář,

ohně, z nichž oslepne nejeden žhář

procházející ve tvé těsné blízkosti.

A první kniha cti je breviář,

mezi řádky odkvétají polární zář.

Jediný polibek vymaže všechny úzkosti.

Součet ztrát

V nebi mám

čtyři vlčice -

první mě povalila na zem,

druhá postavila mezi vstavače;

třetí, tu jsem k smrti rád,

říkala:

Najdi si místo ke spaní.

Čtvrtá měla mě na hraní.

Musela zmizet v horských soutěskách

mezi seraky.

Utrpěla mnoho bodných i sečných ran.

Modlitba z pátého října

Ty můj Nejvyšší,

chtěl bych tu smlouvu vrátit zpět.

Tu smlouvu s tebou,

o kterou jsem žadonil i prosil,

padal na kolena

a přísahal:

Necháš-li mě obejmout slova,

co jiným způsobí alespoň krapet dobrodiní,

budu ti sloužit.

Teď už nemohu.

Nechal jsi mě dojít až ke skále,

po níž stéká slunce.

Chtěl bych nahoru

ještě jednou jako malý kluk,

ale všichni mě strhávají zpět.

Tu a tam kdosi z davu zakřičí:

Doraž ho!

Neumaž si ruce od krve!

Nic neříkáš,

mlčíš,

ty můj Nejvyšší.