IVO FENCL
„Špatný politik vám poví, kde se žije hůř.“
„A dobrý politik?“
„Neexistuje.“
Titul tohoto článku je názvem zatím hypotetické knihy Pavlíny Krásné a Pavla Hrubého, která má potenciál „odstartovat“ jako z rampy ze společného projektu těchto dvou milenců, opravuji, těchto dvou přátel. Projekt se zove A489 a ono písmeno plus trojciferné číslo možná někomu připomene cifry vetkané do všelikých pofiderních projektů EU. Věřte mi, že je však podobná asociace planá. Za procházkami Prahou a činy dua PK+PH se totiž tyčí cosi navýsost smysluplného.
A to? Například i mapa. A podaří-li se ji dokončit, zachytí nakonec veškeré dochované stavby éry brutalismu i socialistického realismu, které by měly být – podle některých – zbourány, ale dle druhých naopak zaregistrovány jako památky. Jde o stovky objektů.
A jak to dopadne? Vyhrají buldozery a semtex, anebo památkáři? – Neexistuje paušální odpověď a osobně věřím, že se tohle musí řešit případ od případu. Nu, a ke kterým záchranám dopomohou nadšené a energické aktivita dvojice Hrubý/Krásná, ještě určitě zvíme.
Už dnes však ti dva pořádají vycházky ve stylu těch architekta Zdeňka Lukeše a seznamují každého, kdo se dostaví, s historií a hodnotami dotyčných objektů.
Že však jsou ony hodnoty relativní, je také pravda.
I když… Vezměte jen slavný (a nápadný) hotel Internacional, známý ze Šakalích let.
Skutečně měl „radši zmizet“? Nemyslím si to. A naopak bych řekl, že je dnes právem mezi památkami.
Ale co taková budova tzv. Transgasu (na Vinohradech)?
Je to paradox, ale za socialismu jí vytýkali, že je moc západní, zatímco dnes jí vytýkají, že je symbolem socialismu. Petici proti jejímu zbourání zorganizovanou právě naší dvojicí podepsaly už tisíce Pražáků (a možná nejen Pražáků), ale možná to stačit nebude. Uvidíme.
A co víc?
Třeba takový Václav Aulický, původce Žižkovského vysílače, rovněž už za léta vyslechl nejednu urážku své stavby, již – dokonce – roku 2009 označil portál VirtualTourist za jednu z nejošklivějších na zeměkouli. Já osobně si ale nemyslím, že je až takovou tragédií; už jen díky těm výhledům shora ne. Nu, a například budova bývalého Federálního shromáždění, která je dnes součástí Národního muzea, mi nikdy nevadila.
Na diskusi mi naopak připadá Teplotechna v Ječné ulici či „sama“ Nová scéna Národního divadla. Tady bych ale přesto a s klidem namítl, že si „lze zvyknout i na šibenici“ a šibenice přitom bývá pro mnohé daleko horší než dotyčná Scéna.
„Nebourejme ji proto,“ poznamenal bych rád spolu s Pavlínou. „Ať se leskne dál. A nehoří.“
Rozumím ovšem tomu, že někomu Nová scéna vadí. Ale co skutečně nechápu? Šílené nenávistníky, kteří by nejradši demontovali i obchodní domy Kotva a Máj. – Ale ten druhý už naštěstí taktéž svítí na památkářském seznamu. Takový hotel Thermal ve Varech však dosud nikoli a ať už se tam dostane či ne, měl by podle mého laického názoru být zachován. A proč? Třeba jen proto, že uplynulo už dost roků na to, aby se mohl stát jistým symbolem. A to jistě ne Ruska a ani ne Husáka. I Jiří Bartoška má, tuším, podobný názor.
Některé tyto stavby brutalismu a socrealismu už ovšem „padly za vlast“. Například hotel Praha na pozemku Petra Kellnera, ale abych nebyl osočen z pragocentrismu, podrobněji proberu Dům kultury v Plzni. Ač…
Je těžké přiblížit vám nostalgii, s kterou si občas vzpomenu na některé momenty z tamních pasáží. Byla vám tam například skvělá sci-fi prodejna nakladatelství Perseus – Luboš Falout (nadále existujícího) či útulná kavárna, ve které jsem kdysi (víceméně) vyznal lásku jisté své kolegyni, pohybující se později pod jménem Ivana v řadě mých knížek. A jen těžko už zapomenu, jak jsme si tam s ní dali kafe, načež jsem se – teprve – začal svlékat. Venku totiž byla zrovna zima (v té neexistující už pasáži), zatímco uvnitř horko.
„To už by snad stačilo,“ řekla Ivana po chvíli jen mírně pobaveně. Byla však milá. Pak jsme se sice rozkmotřili, ale je to opravdu spousty, spousty let a rád bych tam s ní zase zašel na kávu. Z legrace bych se tentokrát naopak víc a víc nabaloval do arabských burnusů a třeba bychom se smířili. Ano, žertuji. Ale skoro s každým krámkem v těch zajímavých koridorech (a byla tam i cukrárna) mám spojenou nějakou vzpomínku.
V podzemí navíc žilo skvělé Divadlo Miroslava Horníčka (plzeňského rodáka) a nad zemí, a to dost vysoko, zase „fachčila“ architektonicky fascinující restaurace, ve které jsme s Ondřejem Neffem psali knížku Královská zábava, zatímco Ljuba Krbová šla, ano, do toho divadla. Tuším, že hrát.
„Dáme si kraby,“ navrhl tehdy Ondřej. Jak rád bych si je tam s ním zase dal, ale obrovskou stavbu Domu kultury před mýma očima odborně rozmlátili a léta, celá nekonečná léta je tam teď díra v zemi, ale není to ani důl. Jen v ní občas funguje autokino a permanentně parkoviště (na části plochy). A původce původní stavby architekt Hrubec? Ten okolo občas přejde, se vším je asi dávno vyrovnaný (to přesně nevím) a maluje hezké obrazy.
Ale co tam vlastně postaví? A kdo? A hned vedle máte legendární lázně, které jejich majitel nechal zchátrat natolik, že tam už lze hrát jen tu „válka barev“. A legrační mi připadá, že jsou ony hrůzolázně (kam jsem ale jako školák ještě chodíval do bazénu) přímo nalepeny na obrovskou a moderní budovu policie. Vždy dumám, zda mají policajti do objektu lázní nějaké tajné dveře. Ale vraťme se do Prahy a k Pavlíně Krásné a Pavlu Hrubému.
Ti dva spoluhráči bydlí v metropoli jen kousek od sebe, ale dlouho to nevěděli. Ale osud existuje, takže se roku 2015 ocitli v jistém hostinci (taky tam chodím), a to oba dva ve stejný den i večer.
Ten hostinec ale není v Praze a stojí až ve Šťáhlavech, odkud Pavel Hrubý pochází, zatímco Pavlína tam přijela z tři kilometry vzdáleného Starého Plzence. Je stavební inženýrkou a územní plánovačkou (ještě ani ne třicátnicí), zatímco třiatřicetiletý Pavel pracuje jako designér a fotograf. V úsilí je pak podporuje Klub za starou Prahu a víc architektů i historiků. Píšu o tom zrovna celou knížku, ale nedopíšu ji. Nárok na její vytvoření mají totiž ti dva.