KAREL SÝS

Fascinace Hitlerem nekončí. Televize je ho plná, knihkupecké krámy jím přetékají.

Že by fungoval tzv. stockholmský syndrom“ – závislost oběti na viníkovi jejího utrpení?

Možná jde o pouhý kšeft – dokud zboží není prošlé, dobře se prodává, a i poté, co se začne kazit, existují ještě různé variace „levných knih“. Ale co na to zákony? Nakladatel Zmítko byl za vydání Mein Kampfu před časem ještě popotahován, což jen marketingově povzbudilo zájem jinak letargické veřejnosti. Knihu vydal v roce 2000 nákladem 100 000 výtisků a stačil jich prodat 90 000, než mu policie zapečetila sklad. Nejvyšší soud však – po pěti letech! – nakladatele obžaloby zprostil. Důvodně pochybuji, že kdo knihu přečetl, že ji také strávil. Pokud ji však nečetl, byla to škoda – a nejen jeho. Jestliže někdo jen zírá na celovečerní hitlerovské filmy, nebo sleduje nesčetné parodie na internetu, vkládající v úryvku z filmu Pád Třetí říše Hitlerovi do úst nejrůznější narážky na aktuální témata (začalo to myslím Hitlerovým vztekem, že nezískal diplom JUDr. ani v Plzni), ten ovšem na zhnědnutí dějin není připraven.

Hitler je zkrátka marketingovým tahounem i figurou budící smích. Měl by to však být smích, který mrzne na rtech.

Dokazuje to i výpravná publikace Ottova nakladatelství BERGHOF – Utajené sídlo Hitlerovy moci. Největší předností knihy jsou holandští autoři – Dr. H. van Capelle a Dr. A. P. van de Bovenkamp. Proč předností? Nejsou okoukaní a neopisují. Šli nejen do archivů, ale pustili se i do terénu. Nedozvíme se jen jinak podané a nepatrně přežvýkané báje a pověsti z předchozích, obdobně přežvýkaných knih. Šli k pramenům, jež jsou obtížně dostupné a už jen zjistit, na koho a kam se obrátit, je terno.

Kniha zaujme už neuvěřitelně bohatým obrazovým aparátem, získaným z původních zdrojů, což mimo jiné způsobuje, že jsou technicky dokonalé, jak jen tehdejší stav fotografické techniky dovolil. Jen málo fotografií známe i odjinud, a to ještě v několikanásobném přefotografování. Možno i říci, že na této nepředstírané autenticitě je kniha postavena a byla by cenná i bez komentáře. Text je však neméně bohatý fakty, která jsme dosud neznali, respektive neměli možnost poznat. Tím nechci říci, že je vše nevídané a neslýchané, znalý čtenář narazí i na fakta, o kterých již četl jinde a možná i jinak.

Záměrně se zaměřím jen na mozaiku detailů, jež předchozím historikům i publicistům z mozaiky vypadly.

Především jsou to autentické citáty, jež autoři získali z osobních rozhovorů s „dvorním architektem“ Speerem a dalšími očitými svědky.

O Berghofu se Hitler svěřil: „Jsem s touto horou úzce spojen. Rodily se tam veškeré mé plány. Obersalzberg je pro mě synonymem krásy… Často si představuji, jak to tady jednou převezme nějaký člověk z Berchtesgadenu, který pak bude lidem ukazovat, kde jsem snídal a obědval, a přímo vidím, jak napomíná nějakého Sasíka: ‚Zůstaňte stát na koberci a nestoupejte na podlahu. Nedotýkejte se vystavených předmětů!‘ Nemá-li člověk žádného dědice, měl by nechat svůj dům asi raději spálit: To by byla skutečně důstojná pohřební hranice!“

Jedlík větrníků a čočky se bezmála strefil, až na to, že Berghof zbořili a spálili Američané.

V roce 1934 hodlala delegace žen předat Vůdci kytici. Ale jakou? Vypuklo bádání, co jsou „Vůdcovy oficiální květiny“. Příslušné telefony drnčely, až na přímluvu Speera zvolili alpské protěže.

Hitler v začátcích hnutí údajně ještě nepostrádal smysl pro humor. Při jízdách si se spolujezdci krátil dlouhou chvíli hrami typu, kdo první napočítá v protijedoucích autech deset vousatých mužů nebo kolik žen proti nim profrčí během jedné hodiny.

Berghof se chlubil „největším oknem v Evropě“. Z konferenčního sálu umožňovalo výhled na okolní hory. Měřilo 8 x 4 metry a pouhým stisknutím knoflíku zajelo bezhlučně do podlahy, což Hitler návštěvníkům hrdě předváděl. U fascinujícího okna Hitler za klavírního doprovodu „Putzi“ Hanfstaengela pískal na rty duety z Mistrů pěvců norimberských i z Veselé vdovy.

Zdá se, že velikáni jsou odsouzeni spát na spartánských železných postelích. V Lánech na takové spal Masaryk a na Berghofu Hitler. Poněkud podivné je, že ve Vůdcově ložnici visel vedle portrétu matky portrét osobního řidiče Julia Schrecka. Že by byl tatíček zapuzen?

Staré lásky nerezaví, ani když jsou tajné. Hitler o Evě v bunkru pod Berlínem prohlásil: „Slečna Braunová je vedle mé fenky Blondie jediná, na niž se mohu naprosto spolehnout.“

Heinz Linge, osobní komorník, popisoval ranní rituál: „Hitler klepal ráno na dveře pokoje Evy Braunové vždy se stejnou otázkou: ‚Slečno Effie, jste oblečená? Mohu vejít?‘ A vezmeme-li v úvahu, že z Hitlerovy ložnice vedly dveře do společné koupelny se dvěma mramorovými vanami…?“

Jejich románek začal na štaflích v ateliéru fotografa Heinricha Hoffmanna. Sestře Gretl Eva píše: „Zůstala jsem po uzavírací hodině, abych poklidila pár věcí. Zrovna jsem stála na žebříku, abych sundala něco z vrchní police, když jsem zaslechla zvuk otevírajících se dveří. Dovnitř vešel šéf v doprovodu poněkud staršího muže s plstěným kloboukem v levé ruce… Když jsem zjistila, že se mi ten neznámý muž dívá na nohy, vyvedlo mě to poněkud z míry, protože jsem si ráno trochu zkrátila sukni, a nebyla jsem si jistá, jestli jsem přišila šev rovně.“

Její otec na dceřin dotaz, kdo je ten muž s „legračním chaplinovským knírkem“, odsekl: „To je takový všeználek a nemakačenko. Idiot, který si myslí, že ví všechno nejlíp, a chtěl by napravovat celý svět.“

Hitler Evu obmýšlel mazlivými přízvisky: Schnaksi, Patscherl, Tschapperl – maličká. Později Effie či Feferl.

Na Berghofu se nesmělo kouřit, chyběly i popelníky. Hitler plánoval: „Než se stáhnu z veřejného života, vydám příkaz, aby byl na každé krabičce cigaret prodávaných Evropě ohnivě rudý pruh s nápisem: ‚Nebezpečné. Kouření způsobuje rakovinu a může tě i zabít.‘“
Kdykoli začal agitovat proti kouření, začala si Eva broukat populární šlágr Kouř ti stoupá do očí (Smoke gets in your eyes). Sama si zapalovala jednu cigaretu od druhé, ovšem když nebyl šéfmilenec na dohled, respektive na dočich.

Jinak však byla bezmála harémovou otrokyní, a když Berghof dostal významnou návštěvu, musela se stínová první dáma říše (oficiální první dámou byla Emmy Göringová, oslovovaná „urozená paní“) zamknout v pokoji a sledovat dění (třeba příjezd italského ministra zahraničí a lovce žen hraběte Ciana) z polozakrytého okna.

Byla, respektive chtěla být ušetřena znepokojujících zpráv. Jakmile přišly na přetřes, vymluvila se: „Ale děcka, já o těchhle strašných věcech nic nevím. Není to lepší, když nevím, co se kolem děje? Koneckonců s tím stejně nemůžu nic udělat.“

Do deníku si napsala, že ji Hitler miluje, jen když se mu to hodí.

Milenec in spe však zval její rodinu, včetně antinacistického otce, co nejčastěji, takže Göring jednou podotkl: „Na Obersalzbergu je tolik Braunů, kolik je v Mnichově hnědokošiláčů. Hitler by měl Berghof přejmenovat na Braunhaus.“

„Železný tlusťoch“ Göring vážil impozantních 140 kg a ve shromažďování medailí v tuzemsku i v cizině (však je měl na čem nosit – vlastnil 300 uniforem) neměl sobě rovného. Snad předčil i Havla.

Pro Hitlera byl údajně nepostradatelný. Když šlo vše jako na drátku, byl Vůdce na koni. Sotva se něco zadrhlo, znejistěl a tu nastoupil muž pro nenadálé události – říšský maršál.

(Sluší se podotknout, že domovník na Berghofu se honosil titulem „dvorní maršál“.)

Autoři silně zdůrazňují, že Göring vlastnil vilu s bazénem (jediným na Berghofu). Dnes ji má kdekdo. Je to podobné, jako když se polistopadoví žurnalistů strefují do předlistopadových šestsettrojek. V bazénu se za maršálovy nepřítomnosti koupaly děti funkcionářů i sekretářky.

Sám sebe nazýval „poslední renesanční muž“. V deseti letech jeho matka prorokovala: „Z Hermanna bude buď velký muž, nebo zločinec.“

Populární berlínský komik Werner Finck si ho často bral za terč. V kabaretu vyprávěl o slůněti: když zahlédlo Göringa v první řadě, zatroubilo: „Ahoj taťko, ahoj!“. Ale Göring to přešel.

Neville Henderson, britský velvyslanec v Německu, maršála obdivoval: „Byl mi ze všech nacistických vůdců nejsympatičtější a musím na rovinu říci, že mě k němu vázaly skutečné osobní sympatie.“ Pak mělo Československo přežít, když vyfasovalo takové ochránce!

Henderson rád vyprávěl berlínskou anekdotu: „Jakýsi motocyklista za soumraku narazil do Göringova auta a byl obžalován za lehkomyslnou jízdu. Hájil se ale tvrzením, že za nehodu nemohl on, ale právě Hermann Göring, který si prý zapomněl odepnout svá vyznamenání, a ta jej svým leskem oslnila. Muž byl zproštěn obžaloby.“

Göring byl i autorem norimberských zákonů (dnes máme jakési norimberské zákony č. 2).

Před narozeninami dcery Eddy (podobně jako před vlastními či manželčinými) nechal po úřadech kolovat seznamy s návrhy na drahé dary. K prvním narozeninám (1939) tak Edda dostala od německého průmyslu kompletně zařízený domeček pro panenky i s nábytkem. Ten byl v poměru 1 : 10 přesnou kopií zařízení zámku Sanssouci v Postupimi. Domeček měřil 50 m na délku, 3,5 m na výšku a 7 m na šířku!

Když jednou v zimě jel do svého horského sídla, auto dostalo smyk a skončilo v závěji. Šofér byl bezmocný. Místní šedesátiletý cestář Hansei se opíral o koště asi dvacet metrů od nich. Maršál i řidič volali o pomoc, ale bodrý Bavorák, maršála neznaje, odpověděl: „Když neumíte v zimě jezdit, seďte radši doma na zadku.“ Nicméně se uvolil zahájit záchrannou akci. Göring mu nabídl tlusté cigáro a druhý den mu nechal doručit pozvánku do vily. Tam ho pohostil a navrch přidal krabici doutníků. Teprve tehdy Hanseimu docházelo, s kým má tu čest. Když mu hostitel na závěr vtiskl do dlaně padesát marek, poděkoval: „Netušil jsem, že jsi Göring. Myslel jsem, že jste nějací lufťáci. Takže se nezlob a Pánbůh ti zaplať.“

Speer autorům potvrdil, že ho Göring občas přijímal nalíčený, s červeně nalakovanými nehty, a z kapsy vytahoval neopracované drahokamy, jimiž se pak rozkošnicky probíral.

Hitlera Speer poprvé spatřil „v dobře padnoucím modrém obleku“. Ostatní životopisci se naopak shodují, že v něm vypadal hrozně a že mu pověstný modrý oblek nepadl.

Pro Hitlera Speer vymyslel teorii rozvalin (Ruinenwerttheorie): stavby měly mít jasně rozpoznatelné tvary i po tisíciletích. Takže se stavělo především ze žuly.

Však Hitler na sjezdu v r. 1937 vyhlásil: „Věříme-li ve věčnost této říše, musí být věčné i tyto stavby, což znamená, že nejsou určeny pro rok 1940, ani pro rok 2000, ale podobně jako pyramidy by tu měly stát ještě za tisíc let.“

Berlín plánoval přebudovat na Germánii. Středem měla být kupolovitá hala vysoká 320 m, do které by se vešla kupole chrámu sv. Petra v Římě sedmnáctkrát. Dovnitř by se vešlo 50 000 Germánů. Jen vrcholová orlice držící ve spárech zeměkouli měla dorůst 15 m.

Nejvíc však Hitlerova dvorního architekta proslavily tzv. světelné katedrály – nedílná součást nacistických srazů na Zeppelinově poli v Norimberku. 130 protileteckých světlometů na obvodu arény svítilo do výše 6 až 8 kilometrů. Vojenští přidělenci hlásili, že Německo vládne takovou vojenskou silou, že si může dovolit použít jen pro parádu tolik reflektorů. Netušili, že Němci použili veškeré světlomety, které měli v té době k dispozici.

Jiná stálá postava Berghofu, hnědá eminence Martin Bormann, vlastnil zcela oddanou manželku. Vysvítá to z neuvěřitelného dopisu: „Říkáš, že M. (Bormannova milenka herečka Maja Berhensová) musí být úžasné děvče. Ale miláčku, ona není úžasné děvče, nýbrž já jsem úžasný muž! Ty víš, že zpočátku nebylo mezi mnou a M. vůbec nic. Přitahoval mě jen způsob, jakým mě odbyla. Když jsem ji zase po letech v říjnu potkal, byl jsem přešťasten, skutečně, byl jsem štěstím bez sebe! Neumíš si představit, jak mě to potěšilo. Strašně mě přitahuje. Bez okolků jsem ji políbil a zahořel jsem vroucím štěstím. Šíleně jsem se do ní zamiloval! Zařídil jsem to tak, abychom se znovu a znovu setkávali, a pak jsem se jí i přes všechny její protesty zmocnil. Znáš přece mou silnou vůli, proti které neměla M. sebemenší šanci. Nyní je mou a já, šťastlivec, mám nyní pocit, že jsem dvojnásobně šťastně ženat. Ó má nejdražší, neumíš si představit, jak jsem s vámi oběma šťastný!“

Choť odpověděla bleskově: „Můj nejmilejší taťko. Mám M. tak ráda, že se na tebe jednoduše nemůžu zlobit. I děti ji mají moc rády. Musíš to zařídit tak, aby M. měla dítě jeden rok a já zase druhý.“

Inu Árijci, milujte se a množte se!

Bormann lezl šéfovi hluboko do zadku. Hitler stával celé hodiny na jistém místě, odkud zdravil nekonečné davy návštěvníků. Postěžoval si Bormannovi, že ho stání na slunci unavuje. Druhý den už na oblíbeném postu stál strom s bohatou korunou. Kam se na Bormanna hrabe Mičurin!

V Říši platilo heslo: „Namísto květin pěstuj zeleninu!“ Bormann nicméně pro potřeby Berghofu zřídil květinový skleník. Později v něm pěstoval i žampiony, kvůli doktorem Morellem nařízené žampionové dietě, ale ani těm se v Alpách nedařilo.

Zbudoval také včelíny. Když se začal ztrácet nedostatkový cukr, pověřil vědce, aby vyvinuli náhražku pro člověka nepoživatelnou. I vyvinuli octosan a ukrádačům sklaplo. Němečtí chemici byli odjakživa extratřída. Vždyť například Rumunsku Německo platilo aspirinem!

Vůdce nenáviděl vosy: útočily na včely a ubíraly mu tak med. Ve všech místnostech Berghofu nechal rozmístit láhve s dlouhým hrdlem a s vrstvou vábivého cukru na dně.

Pro pracovité poddané dal Vůdce stavět hotel Platterhof. Nocleh měl stát jednu říšskou marku. Při jedné návštěvě ho udivilo, že nikde nevidí bar, který prý přece ke každému hotelu patří. Bormann ihned nařídil, aby bar, s nímž se ve válečných poměrech a při Vůdcově abstinenci nepočítalo, umístili aspoň do sklepa. Jenže sklepy byly mělké a tak museli rozkopat betonovou podlahu a uložit hlouběji kanalizaci. A závěr: hotel pro dělníky se změnil v přepychovou stavbu pro říšskou smetánku s gobelíny, mosazí a vzácnými dřevy.

Když Hitlera upozorňovali na Bormannovo megalomanství, odvětil: „To je Bormannova věc, do toho já se nemíchám. Až bude všechno hotovo, najdu si tiché údolí, kde si postavím malý dřevěný domek.“

Nedaleko obydlí svého pána nechal Bormann přestavět usedlost, kterou vzápětí pronajal Himmlerovi a jeho utajované milence Hedwig Potthastové. Původně patřila židovským manželům, k nimž ve 20. letech jezdil na letní byt Sigmund Freud. Himmler a Freud! To by nevymyslel ani psychoanalytik!

Bormannův syn Martin vzpomíná: když mu bylo čtrnáct, spatřil v otcově pracovně lampu se stínítkem z lidské kůže a stoličku s nohama z lidských kostí.

Leč vraťme se do Vůdcova hnízda.

Führer vstával v jedenáct. Obyvatelé Berghofu se nesměli ráno koupat, aby ho tekoucí voda nevzbudila.

Linge vypravuje: „Kolem 11. hodiny jsem Vůdce budil slovy: ‚Dobré ráno, můj Vůdce, je jedenáct hodin! Ranní pošta je přede dveřmi.‘ On poté vylezl z postele, nepatrně pootevřel dveře a vzal si z vozíku telegramy a noviny. Občas se stávalo, že Hitler, oblečený do bílé noční košile s bílým či modrým lemováním, otevřel dveře dřív, než jsem stačil poštu na vozík položit. Zpočátku mi to bylo trochu trapné, ale on mě uklidňoval, že o nic nejde. Poštu si pak pročítal v posteli. Vedle jeho jednolůžka stál servírovací stolek s knihami, novinami, brýlemi a nezbytnými barevnými pastelkami. To, co mi o těchto barevných tužkách jednou řekl, by možná zajímalo nějakého psychologa. ‚Červené tužky používám pro poznámky o nepříteli; zelené, jedná-li se o člověka, s nímž bych chtěl být zadobře, a modré, mám-li pocit, že bych se měl mít na pozoru.‘“

Linge musel mít po ruce i brýle rezervní, neboť je šéf v zuřivosti často lámal.

Když se však vynacházel v dobrém rozmaru, hrál s komorníkem hru „na oblékanou“. Linge stál se stopkami za zavřenými dveřmi a na zvolání „Teď!“ se Vůdce začal oblékat. Jakmile byl hotov, zakřičel na komorníka „Konec!“ a vyběhl ze dveří, aby zjistil, jestli nepřekonal svůj rekord.

Hitler dbal o pečlivé prostírání, běda obsluze, nebyly-li lžíce správně srovnány. Dokonce prý vyslal „špiona“ do Kremlu, aby zjistil, jak to chodí s obsluhou a výzdobou stolů u obdivovaného Stalina.

Říše byla šetrná. Číšníci směli odnášet talíře od polévky, teprve když byly úplně prázdné.

Vůdcovo osobní pivo z pivovaru v Holzkirchu mělo jen 2 _% alkoholu.

„Slon je největší suchozemský tvor a taky nežere maso.“ Citátem a la Brehm odůvodňoval své vegetariánství. Výjimku potvrzující pravidlo představovala pouze bavorská polévka s játrovými knedlíčky.

Ještě k jeho smyslu pro humor. Nejoblíbenější vtip zněl: „Proč má had tak dlouhý krk? Aby se neutopil.“ K popukání, že?

Při smíchu vydával kokrhavé štěkavé zvuky a ruku si přitom decentně přidržoval před ústy.

K projevům svérázného humoru můžeme připočítat i Vůdcovy dary: například králi obsazené Belgie chtěl věnovat rádio, Mussolinimu zas přítelkyně (ovšem na Duceho výslovné přání).

Eva ráda pouštěla gramofon. „Co to je za hezkou desku?“, vyzvídal Nejvyšší říšský posluchač. „Jó, tak tuhle nechal náš přítel Goebbels právě zakázat.“ Zpravidla šlo o americký šlágr.

Američany rád neměl, ale Slovany nenáviděl. (Göring ostatně hovořil o Češích jako o Pygmejích.) Po vyhrané válce se měli učit jen posunkové řeči a z rádia se měl linout „nekonečný proud hudby, protože veselá hudba povzbuzuje chuť k práci“. Měla se šířit pověst o škodlivosti očkování. Není vám to všecko nějak povědomé?

I jinak předešel dobu. Vymyslel dvoupodlažní vlaky pro 1800 cestujících s rozchodem kolejí 4 metry. „V případě přepravy zboží přemýšlím o kontejnerech.“

Nezapomněl ani na Evropskou unii po brexitu. Zatímco Británie měla vládnout světovým oceánům, Německo kontinentální Evropě.

Chamberlain, žel jen v soukromí, Hitlera charakterizoval: „Nejsprostší malý čokl, s jakým jsem se kdy setkal.“

Evina sestra Ilse naopak nyla: „Měl bílé a jemné ruce hudebníka, které sice nevypadaly příliš mužně, ale přesto byly přitažlivé.“

Každopádně byl vynikající herec. Linge tvrdil, že v den, kdy se svět dozvěděl o Hessově letu, vyšel Hitler z ložnice proti všem zvyklostem úplně oblečený a oholený – musel to vědět předem, nikdy se tak nechoval. Hněv a ohromení před ostatními soukmenovci a pak i před světem jen dokonale zahrál.

Možná se světem zahrál i poslední komedii. Jeho osobní pilot Bauer tvrdil, že těsně před pádem Říše dopravili do bunkru Vůdcova rakouského dvojníka. Zastřelili ho a částečně spálili. Kde sehnali dvojnici jeho nevěsty, o tom pilot nic neřekl. Tož tak.