VLADIMÍR KOLÁR

Premiérovému představení HONEY v multifunkční aréně Jatka 78, které společně nastudovaly Dejvické divadlo a Cirk La Putyka, předcházelo několik let úvah a nejméně rok společných příprav, které diváckou obec hodně natěšily. Vždyť obě instituce mají záviděníhodnou pověst špičkových a novátorských profesionálních scén.

Dejvické divadlo se za dvacet pět let svého života pětkrát stalo „divadlem roku“, řadu významných ocenění získaly nejen inscenace, ale i jednotliví umělci. Každoročně se jméno trvale vyprodaného Dejvického divadla objevuje v nominacích na nejprestižnější divadelní ocenění, jako jsou Ceny Thálie či Ceny Alfréda Radoka.

La Putyka zatím působí sedm let, přesto je naším nejuznávanějším souborem nového cirkusu, dobře známým i v zahraničí, kde se zúčastňuje prestižních festivalů a kde získala i nemálo nových vystupujících různých národností. I tento umělecký soubor má obrovské divácké zázemí, jeho vytrvalé úsilí o propojení cirkusové akrobacie s pohybovým, loutkovým a činoherním divadlem i dalšími prostředky audiovizuální komunikace je vnímáno jako objevné a progresivní.

Takové propojení má v české umělecké historii svou tradici v dobách ovlivněných programem meziválečné levicové avantgardy – nové inscenační postupy hledal Emil František Burian ve svém Déčku (třeba theatergraph, voice-band a jiné), o propojení divadla s cirkusem i s výrazovými prostředky nových umění psali teoretici poetismu Karel Teige a Vítězslav Nezval a podobně působil v Osvobozeném divadle i jeho zakladatel Jiří Frejka, nejiné zakotvení měl i vznik legendární klaunské dvojice Jiřího Voskovce a Jana Wericha, která divadlo převzala a proslavila.

Režie společného představení obou scén se ujal Miroslav Krobot z Dejvického divadla za režijní spolupráce Rostislava Nováka ml., principála Cirku La Putyka.

Honey je jméno mladé ženy, která je centrem příběhu vytvořeného autorskou dvojicí Miroslava Krobota a Lubomíra Smékala. Právě Smékal, povoláním poradenský psycholog, dodal základní schéma – osudy dívky, u níž se sváří zřejmá inteligence s pudovým jednáním vyvolaným nekritickou láskou k muži, který si to nijak nezaslouží, protože v jeho vztahu k Honey převažuje snaha ovládat, diktovat, zneužívat.

Role Honey je obsazena, zřejmě i s poukazem na hrdinčinu rozpolcenost, hned dvěma představitelkami: Jenovéfou Bokovou z Dejvického divadla a Annou Schmidtmajerovou z La Putyky. První se na scéně objeví jen několikrát a věnuje se převážně vypravěčskému partu, druhá je na jevišti po celou hru a vedle obtížné akrobacie předvádí i ryze divadelní výkony podložené nepochybným hereckým nadáním a věnuje se i hudební produkci – zpěvu a hře na violoncello.

Jejím hlavním hereckým partnerem je Václav Neužil, který z dejvického hereckého souboru má v představení nesrovnatelně nejvíc prostoru. To přirozeně přináší ovoce v mimořádném výkonu, který snad nejlíp symbolizuje vytčený záměr propojení snažení obou uměleckých souborů. Umí se role nejen skvěle zmocnit psychologicky, ale dokáže též věrohodně imitovat akrobatické výkony a přirozeně se pohybovat i v dalších uměleckých disciplínách.

Působivé je třeba jeho vystoupení s Honey, kdy jsou oba zavěšení na lanech a imitují divoký sexuální styk související s dalšími výjevy z nevěstince, nebo jeho mistrně zvládnutý pád z okna na pozadí promítané ubíhající zdi. Stejně skvělý je Vladimír Polívka v „roli“ předpotopního ještěra, který se divoce utkává s Honey.

Podobné kousky samozřejmě zvládají i další dejvičtí herci, ale jejich nasazení je převážně jen epizodické, okrajové.

Takže ve výsledku je produkce – opticky viděno – víc představením La Putyky než Dejvického divadla. Dramaturgie se totiž přednostně zaměřuje na vizuální ráz představení, jde jí o podívanou, o přehlídku množství drobných třpytivých střípků, ale přehlíží to, co by mělo být v projektu hlavním vkladem Dejvických, totiž nosnou dramatickou stavbu a kvalitní dialogy, které by neměly tolik sklouzávat k banalitě a v celku představení občas i působit nadbytečně.

La Putyka sama je nepřehlédnutelnou součástí směřování nového cirkusu, divadelní výkony jsou tedy pevnou oporou její koncepce.

Dejvičtí se zase snaží zazářit v nedivadelních disciplínách. Neobyčejná je třeba hned úvodní scéna představení, jakási rozcvičovací taneční a akrobatická show, do které se zapojují všichni vystupující umělci a která působí přes rozdílné zkušenosti protagonistů velice jednolitě. Jinak však jsou dejvičtí herci spíše zářivými ozdobami představení, které však patří spíše La Putyce, což potvrzuje i podíl dalších uměleckých profesí na představení, jako jsou scénograf Jakub Kopecký, hudebník Jan Balcar, kostymérka Kristina Záveská či choreograf Thomas Steyaert.

Celý kolektiv dokázal vytvořit jedinečnou podívanou, zasloužil se nepochybně i o jistý posun v hledání neprozkoumaných možností nového cirkusu, ale naznačované syntézy uměleckých postupů nedosáhl. La Putyka i po tomto představení zůstává La Putykou a Dejvické divadlo zůstává Dejvickým divadlem. A to je pro oba soubory jen dobře. I přesto, že podobné experimenty mají svůj smysl, svou cenu.