LUDVÍK DIVIŠ 
Začneme malým jazykovým koutkem. Slovíčko Toscanafraktion ještě v drtivé většině německých slovníků nenajdete, a to ani v těch několikasvazkových a univerzitních. Takové výrazy totiž vytváří sám život – a to zásadně na pochodu. Tak co, tipnete si?

Bude to asi něco z politiky, že? Nu, a když se o tom píše právě tady, tak nejspíš i z politiky levicové. Co má ale, u všech všudy, Toskána společného s levicí a s jejími frakčními boji? Každý, kdo se tam někdy alespoň zastavil, ví, že je to moc hezký kout země. Je taky známo, že se tam parádně zařídila spousta těch movitějších – a v tom je právě ten vtip. Takhle parádně se tam totiž zařídila i spousta odborářských a sociálně-demokratických bossů z německy mluvících zemí. Takových, co se na předvolebních mítincích bijí v hruď za práva pracujících, až se hory zelenají, a jen co se zapečetí volební urny, hodí robinsonádu po první lukrativní funkci. Však je taky znáte.

Analogického jevu si všimli i v anglicky mluvících zemích. Tam se pro tyhle týpky ujal pojem gucci nebo champagne socialists (u protinožců pak pijí raději chardonnay). Když se bít za dělnickou věc, tak jedině ve značkovém a se sklenkou dobrého moku v ruce, ne? Ve Francii jim říkají gauche caviar (= kaviárová levice), v Itálii radical chic a tak dál. Nu a ve většině zmíněných zemí si voliči poslední dobou řekli, že by toho už mohlo být dost a výsledek vidíme všude kolem. Ostatně i u nás jsme ten výprask ještě ani pořádně nestrávili. Ale co teď?

Praktická filosofie zná již po staletí pojem břitvy. Taková Occamova břitva radí vědci, aby si ze všech konkurenčních hypotéz, vysvětlujících daná fakta, vybral tu nejjednodušší („Jsoucna se nemají zmnožovat, pokud to není nutné!“). Dokud vystačíme s elektronem a s pozitronem, tak není důvod zavádět ještě průseron. Jakkoliv to k tomu někdy svádí…

Nu a Humeova břitva vás třeba zase ochrání před příliš naivní vírou v zázraky. Mít takhle něco podobně účinného ve věcech morálky a politiky!

Myslím, že mám nápad. Ten nápad měl vlastně už zjara roku 1844 velký německý básník Heinrich Heine a já jej tu jenom oprašuji a pozvedám na úroveň ostatních slavných břitev. Ono okřídlené čtyřverší, které tak zlidovělo, stojí hned v první kapitole slavné Zimní pohádky a ani po 174 letech k němu prakticky není co dodat:

Znám onu píseň a znám onen text,
vím, jakého bývá rodu;
kdo psal jej, tajně víno pil
a veřejně kázal vodu.

Šmik, šmik – a to je panečku nepoužitelného balastu, co můžeme ihned zahodit, co říkáte? Nu, a když tak poslouchám všechny ty nářky o ztracené identitě levice, tak hned o dvě čtyřverší dál čteme tamtéž:

Chceme být štastni na zemi,
bez hladu, bez strádání;
promrhat nemá líný břich,
co vyšlo z pilných dlaní.

Znáte lepší politický program? Já ne a nemyslím, že jej někdy někdo vymyslí. Byť by měl k tomu dalších 174 let (Obě citace dle překrásného překladu Eduarda Petišky).